Novinář Jiří Hanák píše léta sloupky do Babišových Lidových novin z pozice doyena listu – starého, zkušeného, všemi politickými mastmi protřelého novinářského barda, pro kterého platí nihil novi sub sole, nic ho nemůže překvapit, všechno zažil, všechno ví, všechno zná a pro vše má vysvětlení – včetně psaní sloupků do novin oligarchy, který je jedním z největších nebezpečí pro hospodářskou, ekonomickou či mediální pluralitu v této zemi.

Hanák, který působil již v předlistopadových samizdatových LN, všechny a všechno kolem mistruje – třeba to, že si někdo dovolí považovat 17. listopad za naše výročí, ačkoli o 17. listopadu rozhodl šéf sovětských komunistů Gorbačov. Hanák k tomu podotkne: „Dostalo se mu náležitému vděku ať od žoužele, ať od disidentů? Nevím o tom.“ Na takovýchto zjednodušených, rádoby nestranných plcích je založeno Hanákovo sloupkaření na efekt. (Bez Reagana, baronky Thatcherové či Jana Pavla II. by ovšem žádný Gorbačov nebyl. V Praze v roce 1987 se Gorbačov odmítl byť jen omluvit za zločinný vpád sovětských tanků do Československa v roce 1968 pod vedením země, jíž byl představitelem, a strany, jíž byl funkcionářem – strany, kterou se snažil obrodit.)

A také rádoby kritických. „Po krachu vlády milenky premiéra Nečase (ODS) objevil se na českém politickém horizontu Andrej Babiš. Kdo nyní očekává oslavné tirády (vždyť přece Lidovky jsou Babišovky a nenapíší nic, co by jim nenadiktoval), bude zklamán. Kdybych vsadil svůj starobní důchod na to, že tento oligarcha, multimiliardář a donedávna šéf Agrofertu získal svůj majetek bez porušení starořímské maximy „co zákon dovoluje, to stud zakazuje“, zemřel bych hladem jako bezdomovec,“ píše jakoby v kritickém duchu Hanák, ačkoli jde spíše o chlácholení – nic tak strašného se přece neděje. Babiš podle Hanáka „vpadl do politiky jak rušivý element starých pořádků, kdy se chodilo do politiky zbohatnout. Na to voliči slyšeli a slyší. Vzdal se platu. Zlepšil výběr daní. Zavedl „registrační pokladny“, o kterých marně dvacet let snila ČSSD…“, zatímco „opozice není schopna ničeho než litanie Antibabiš“. Za ni pak musí zaskakovat Minář – „člověk bez zaměstnání, bez jakékoliv kvalifikace, žijící z politiky, toť vzor profesionálního revolucionáře. Závan hodně, hodně starých pořádků.“ (LN, 4. 1. 2020)

Ohavné demonstrace

Má pravdu, Hanák je silný závan starých pořádků. Sám ve střetu zájmů po vzoru rudoprávních „samozvanců a ztroskotanců“ denuncuje organizátory protibabišovských demonstrací, přičemž používá úplně zcestné historické paralely:

„K listopadovým oslavám se přimrskli i chvilkoví demokraté pana Mináře svoláním masové demonstrace na Letnou. Její program? Ultimátum premiérovi. Silně to připomíná program Akčních výborů KSČ v době února 1948, kdy nikým nevolené skupiny dávaly ultimátům od ministrů až po vedoucí odborů: buď bude po našem, nebo jdi! Třicet let po listopadu je to ohavné.“

Ano ohavné. Moci poplatný novinář Hanák zcela demagogicky věci převrací. Zatímco komunisté v roce 1948 podobně jako nacisté v Německu o patnáct let dříve využili demokratických institucí včetně voleb (u nás v roce 1946), aby zničili demokracii, demonstranti v Česku LP 2019/20 naopak hájí nezávislost demokratických institucí proti snaze je mocensky zglajchšaltovat vládou oligarchy, který proti všem pravidlům otevřené demokratické soutěže spojil politikou, ekonomickou a mediální moc v jedno.

A když už Hanák sklouznul ke kojzarovštině, tak v čuňárnách pokračuje.

„Smiřme se tedy s tím, že největší manifestace na oslavu výročí Listopadu bude manifestace s útokem nikým nevolených, avšak samovyvolených na svobodné volby.“ (LN, 16.11.2019)

Svobodně se shromažďovat a veřejně vyjadřovat svůj názor je jedno ze základních občanských práv, bez kterého by svobodné volby nebyly svobodnými. Přesně tak psala komunistická média o demonstracích před listopadem 89 nebo třeba o Chartě 77, která se domáhala toho, aby režim dodržoval své vlastní zákony a ústavu.

Šlo jen o recidivisty

Ze společenství aspoň trochu respektu hodných autorů se Hanák ovšem vyřadil svým posledním posledním slovem z uplynulé soboty, ve kterém se pustil do obhajoby Heleny Válkové a spolu s ní i represivní povahy minulého režimu.

„Aféra paní Válková pomalu dohasíná, něco moc ošklivého však z ní zůstává ve veřejném prostoru viset. Jinak záslužný objev Urválkova spoluautorství analýzy dohledového zákona Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) totiž doprovodil slizkým hnusem, kterým ohodil dr. Válkovou. Prý se tak podílela na pronásledování disidentů,“ napsal Hanák a jako zkušený práskač dodal: „Takovou metodou se ÚSTR dostává ne-li na dohled Orwellovy myšlenkové policie, tedy určitě za hranice zdravého rozumu. To máme spílat vědcům, co lidstvu zpřístupnili jadernou energii jen proto, že ji několik mocichtivých politických šmejdů zneužívá k vydírání? Vždyť onen dohledový zákon byl přijat dávno předtím, než disidenti na sebe vůbec nějak upozornili, a týkal se kriminálních recidivistů.“

Dokument Charty 77

Podívejme se, co k zákonu o ochranném dohledu vydala lidskoprávní aktivita Charta 77 ve svém dokumentu č. 8 z roku 1984:

Zákon o ochranném dohledu, platný od roku 1973, je v samém svém základě hluboce pochybný: zákonodárce nesledoval jen oprávněnou (byť zkušenosti s obdobným právním institutem např. ve Francii ukazují, že i za zcela jiných poměrů nepříliš šťastnou) snahu o resocializaci zvláště narušených osob, respektive o ochranu společnosti před jejich dalším kriminálním počínáním, nýbrž zcela zjevně se zhlédl v sovětském vzoru „vnitřního vyhnanství“, upraveném pro miniaturní (alespoň územně) domácí poměry. Výsledkem je porušení těch nejzákladnějších principů a zásad evropského právního myšlení, které jsou zaručeny také československou Ústavou a celým československým právním řádem. Zákon je formulován natolik neurčitě, že ochranný dohled může být podle libovůle soudu uložen prakticky kterémukoliv odsouzenému, dokonce i tehdy, jde-li o prvotrestaného a o pouhý přečin (už neúměrnost trestní sazby za přečiny a doba trvání ochranného dohledu zde bije do očí). Zásada presumpce neviny je vážně dotčena povinností prokazovat zdroje svých příjmů. Povinnost „trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí“ (přičemž podle zákona – což se také v praxi děje – může k tomuto „vstupu“ docházet jakkoli často a v kteroukoli denní či noční hodinu, aniž by doba pobytu a chování příslušníků byly čímkoli regulovány) znamená hrubé omezení nejzákladnějších práv ostatních členů domácnosti, popřípadě dalších spolubydlících, tedy uplatňování principu kolektivní viny a trestu, který je již po řadu století nejrůznějšími akty evropského mezinárodního i národního práva odmítán jako zvláště zavrženíhodný. Summa summarum deleguje zákon o ochranném dohledu prakticky veškerou rozhodovací pravomoc na výkonné orgány a předem vylučuje jakoukoli možnost kontroly či odvolání – což je postup nebezpečný vždycky, dvojnásob však v situaci, kdy vykonavatelem je orgán natolik mocensky nezávislý a natolik represivně zaměřený, jakým je československá Bezpečnost…

Obnova nevolnictví

Podle Charty 77 jde de facto o obnovu nevolnictví. Válková a spolu s ní Hanák ovšem zákon obhajují tím, že se prý netýkal disidentů, ale recidivistů. Už jenom za tohle by měla být Válková zbavena jakékoli funkce týkající se ochrany lidských práv.

Bolševický zákon o ochranném dohledu posílal za mříže lidi ne za to, že něco ukradli, ale za to, že „šli na červenou“. Úplně to samé aplikuje čínský komunistický režim vůči svému obyvatelstvu – tento totalitní model budoucnosti testuje na ujgurské menšině, z hlediska Pekingu potencionálnímu „potížistovi“, který je preventivně vystaven gigantickému „ochrannému dohledu“. Paragraf o ochranném dohledu nebyl zrůdný proto, že byl používán proti disidentům, on byl zrůdný sám o sobě (se snahou resocializovat recidivisty neměl zhola nic společného) a byl i v rozporu s komunistickou ústavou. Skutečnost, že jej Válková obhajuje, ukazuje, že ta osoba nebyla ve straně a ve funkci před listopadem z důvodů zbabělosti či kariérismu, ale že byla platnou součástí antihumánního systému dohledu a dozoru, o který se minulý režim opíral.

Jestli je Válková obluda z komunistického pravěku, tak Hanák ji předčí, protože by si měl být výše uvedeného vědom. Jakým omylem tato persona podepsala Chartu 77, když nechápe ani ten nejzákladnější lidskoprávní postulát: lidská práva jsou nedělitelná, platí pro všechny bez rozdílu anebo nejsou?

Hanák se hájí tím, že si do Lidovek píše, co chce – kritizuje si nebo nekritizuje Babiše zcela nezávise po svém. To je ovšem omyl, jako i jiné postuláty tohoto rádoby novináře. Babiš si pěstuje Hanáka a podobné poskoky ve svých novinách ne kvůli tomu, aby mu mazali med kolem huby, ale naopak aby vytvářeli „kritické prostředí“, které má dělat kouřovou clonu pro skutečný účel novin – a sice uveřejňování materiálů na politickou etc. konkurenci, které pro Babiše sbírá a vyrábí jeho soukromá armáda nejrůznějších fízlů. Laureát Ceny Ferdinanda Peroutky Jiří Hanák klesl na samé dno novinařiny.