Bylo mi asi šestnáct let a právě jsem se vrátila z prázdnin. Doma nikdo nebyl a nešel elektrický proud. Našla jsem ve skříni na chodbě tranzistor. V letním podvečeru jsem začala hledat program, který by mě zaujal nebo alespoň zaplnil ticho prázdného bytu. Nechala jsem puštěný rozhovor, ve kterém nějaká žena mluvila o Fučíkovi. Ta žena tvrdila, že Fučík donášel na svoje soudruhy gestapu výměnou za to, že mohl psát ve věznici svoji reportáž. Zaujala mě věta, kterou vyslovila: „Například udal manžele Borškovy.“ Myslela jsem si hned, že manželé Borškovi musejí být moji příbuzní. Žena pokračovala ve vyprávění: Když manžele Borškovy zatklo gestapo, byla doktorka Boršková těhotná. Dva měsíce poté se jí ve věznici na Pankráci narodila dcera. Za další půlrok byla doktorka Boršková popravená na Kobyliské střelnici a pan Boršek odvezen neznámo kam.

O osudu dítěte nebylo řečeno nic. Tak jsem se náhodou dozvěděla o Léně. I když její jméno nebylo vysloveno.

Byla devadesátá léta a postava Julia Fučíka pro mladé lidi jen mlhavou postavou z dávné historie. Mně zajímali manželé Borškovi. Jejich příběh jsem neznala. Když se rodiče příští den vrátili, hned jsem se otce ptala. Otec mi vysvětlil, že zmíněný příbuzný se jmenoval Bedřich Boršek a byl to mladší bratr mého dědy, otcův strýc. Děda měl deset sourozenců,  tři sestry a sedm bratrů. Bratr Bedřich odešel z rodného Přerova do Prahy, kde ve třicátých letech pracoval jako lakýrník v ČKD naftové motory. Starší bratr Stanislav byl katolickým knězem, ale z Přerova nechtěl odejít, stal se učitelem náboženství, zůstal svobodný a se svými mladšími sourozenci žil až do své smrti v rodném domě. Nejmladší bratr Karel za války pracoval v přerovské Optikotechně, bydlel v rodném domku s bratrem Stanislavem, a hlavně se staral se o všechny sourozence a byl rodinným kronikářem.

Léna se narodila 17. 12. 1941 v pankrácké věznici MUDr. Idaše Borškové a Bedřichu Borškovi. Její rodiče byli činní v ilegální komunistické buňce. Byli nějak prozrazeni, dne 15. 10. 1941 zatčeni ve svém bytě v Praze Nuslích a odvezeni do pankrácké věznice. Idaša byla popravena a Bedřich byl následně transportován do Osvětimi, kde pár měsíců poté zemřel na celkovou sepsi. Léna zůstala v Praze a vyrostla v pěstounské rodině. Byla otcovou sestřenicí. Otec se s ní párkrát viděl, protože studoval v šedesátých letech v Praze ČVUT. Léninu adresu měl zapsanou ve svém zápisníku a vždycky na Velikonoce a na Vánoce jí posílal z Přerova pohled. Její příběh byl v naší rodině určitým tabu. Nikdo jiný kromě mého otce s ní nebyl v kontaktu a pochopila jsem, že ani ona o žádný kontakt s naší rodinou příliš nestála. Přišlo mi to zvláštní, protože na Moravě měla spoustu příbuzných. Otec mi šeptem vysvětlovat, že Léna žije se ženou. To mě v šestnácti letech velice zaujalo. Chtěla jsem se s Lénou potkat, ale k našemu setkání v té době nedošlo. Otec neměl moc rád návštěvy a z nějakého důvodu se mu do toho nechtělo. V devatenácti letech jsem sama odešla pracovat do Prahy. Později jsem vystudovala FAMU, začala točit dokumentární filmy a zajímat se o jiná témata. Na Lénu jsem zapomněla.

V roce 2006 zemřel můj otec a já jsem začala spolu s mojí mámou natáčet film Od višní do višní o našem společném životě bez něho. Přibližně v té době jsem v otcově pozůstalosti objevila starý sešit zabalený v balicím papíru. Zjistila jsem, že se jedná o deník dědova nejmladšího bratra Karla. Popisuje v něm události, které prožívala rodina Borškova za druhé světové války.

„V úterý 17. února 1942,“ píše v deníku Karel, „ obdržel br. Stanislav dopis z Prahy, od „Gestapa“, aby ihned přijel do Prahy, jelikož manželce našeho bratra Bedřicha, před dvěma měsíci narodila se holčička, a ona i s naším bratrem Bedřichem, že jsou již 4. měsíce v trestnici na „Pankráci“, že matčino přání jest, aby náš bratr Stanislav vzal tuto holčičku do opatrování. Však vzhledem k tehdejší velmi těžké situaci pro nás, bylo to naprosto nemožné jak pro br. Stanislava, tak i pro ostatní sourozence a proto holčička zůstala v Praze a byla poslána do dětského ústavu v Krči. V pondělí, dne 2. března 1942 psal br. Stanislav do ústavu o vyfotografování dcerušky br. Bedřicha. Foto dcerušky jsme obdrželi a br. Bedřichovi i jeho manželce jsme je poslali. Posíláme jim rovněž každý měsíc prozatím 200- K a každých 14 dnů oběma prádlo a žádané věci. (…) V pátek, dne 12. června 1942 ve „Večerním Českém Slově“ stála zpráva, že Dr. Daša Boršková – manželka br. Bedřicha, – narozená 20. února 1905, bytem v Praze, byla ve čtvrtek, dne 11. června 1942, rozsudkem stanného soudu v Praze, odsouzena k smrti zastřelením.“ „Od 7. dubna 1942,“ píše o několik stránek dále Karel, „neměli jsme žádných zpráv o br. Bedřichovi. Od počátku srpna až do konce listopadu, t.j. 4 měsíce jsme br. Bedřichovi dokonce ani prádlo nemohli poslati, proto, že počátkem srpna nám došly peníze, které jsme jemu poslali do věznice, zpět, z Pankráce, a tak jsme byli úplně beze zpráv.“

Malá Léna zůstala v kojeneckém ústavu v Krči. V polovině září 1942 přišla do Přerova z ústavu žádost od manželů Mrskošových z Prahy, kteří si chtěli vzít malou Lenku Borškovou do vlastní péče. Z Přerova přišla do ústavu odpověď v tomto znění: „Vážená správo ústavu, na Váš ctěný dotaz, dovoluji si Vám po zralé úvaze odpověděti: Rodiče, tj., bratr Bedřich Boršek v Praze už není. My o něm nic nevíme, ani nevíme kde je, ani zda-li je živ. Do konce války nepřijde. S Vaším návrhem úplně souhlasím, jen sdělte mi též laskavě adresu dobrodinců. Ovšem, kdyby se snad bratr vrátil, pak by žádal dítě zpět. Činíme rozhodnutí bez něho, ale je to nejlepší východisko. Doma ho míti nemůžeme!!! Se srdečným pozdravem a díky za vše. Stanislav Boršek, katecheta. Přerov“

Prastrýc Stanislav byl svérázná postava naší rodiny. Můj děda svého staršího bratra přezdíval „Velebníček“, protože Stanislav často nosil kolárek. Kněžské povolání víceméně neprovozoval až na občasné mše v přerovské nemocnici. Byl to kulaťoučký, trochu potměšilý chlapík, který v nemocnici občas rovnou zůstal s bolavým žlučníkem. Právě proto, že nedokázal opustit domov, nemohl se stát farářem. Tvrdil, že nemůže opustit domov, protože se musí starat o svoje mladší sourozence. Ze zápisků jeho nejmladšího bratra Karla ale vyplývá, že se jeho sourozenci spíš starali o něho. V době válečné krize mu těžce sháněli léky na jeho nejrůznější zdravotní neduhy. Stanislav laskavě přijímal manžele Mrskošovy, Léniny pěstouny, kdykoli s ní přijeli do Přerova na návštěvu, a zároveň jezdil se svým mladším bratrem Karlem do Prahy, aby dohlížel na Léninu výchovu.

Na Lénu jsem si znovu vzpomněla v době, kdy už jsem víc jak dvacet let žila v Praze. Náhodou jsem objevila film Heleny Třeštíkové z roku 1998, „Lidé, mám vás rád“, který pojednával o Juliu Fučíkovi. V tomto filmu se objevila Riva Krieglová. Spojila jsem si ji se ženou, kterou jsem před lety slyšela v rozhlasovém pořadu. Popisovala situaci, kdy byla spolu s Fučíkem zatčená gestapem v konspiračním bytě. Stalo se to 24. 4. 1942. Riva více než padesát let poté vinila Fučíka z toho, že při zásahu všechny účastníky schůzky nepostřílel, jak bylo v pravidlech konspirace pro komunisty. Neměli se za žádnou cenu nechat zatknout, aby při následných výsleších a mučení neprozradili další soudruhy.

Riva ve filmu vypráví: „My jsme se znaly, bydlely jsme s tou paní doktorkou Borškovou v jednom domě. Ona byla zatčená deset měsíců před námi. Byla těhotná a porodila to dítě na Pankráci. Byla už po výsleších. Když mě viděla na tom dvorku a když jsme po té procházce utíkaly zpátky do cel, tak mi řekla, že Fučík mluvil a ona že zítra jde na popravu a byla popravená ten druhý den tak, jak to řekla.“ Ředitelka Muzea dělnického hnutí RSDr. Libuše Eliášová na to ve filmu odpověděla toto: „Ach no, paní doktorka Boršková, je to svědectví z pozdější doby, že Fučík Borškovou nařkl z toho, že je Židovka, usvědčoval ji. Zase stačí vzít do rukou materiály. Nikdy neopomnělo být, v žádném z materiálů, které jsou o popravách, pokud byl někdo popravován jako Žid, a pokud se vezme k ruce doklad o popravě Borškové, tak tam najdeme římskokatolické vyznání. Čili toto je do jisté míry se domnívám zpochybněné. V materiálech se nenajde nic takového, co by svědčilo o tom, že právě této ženě přivodil smrt.“  

Kdo byla Idaša Boršková, Lénina matka a moje prateta? O Idaše se v naší rodině mluvilo jako o „Daše“, ale skoro nikdo o ní nic nevěděl. Zjistila jsem, co se dalo na internetu a v archivech. Idaša Peisic se narodila 20. 2. 1905 ve Zlatopolu, který je dnes součástí města Novomirhorod na Ukrajině. Byla dcerou rabína Hillela Peisic, jehož příjmení se uvádí i jako Poisik nebo Possek a jeho manželky Gitel Šapira. Rodina se kvůli častým pogromům odstěhovala nejprve do Rumunska a později do Izraele. Několikrát přišli o všechno a stěží si zachránili holý život. Rabín Peisic napsal několik knih, byl vykladač tóry a bojoval za právo žen se rozvést. Idaša s rodinou do Izraele neodešla. V roce 1926 byla přijata na medicínu do Prahy. Stala se dětskou lékařkou. Jako velká část vrstevníků z ruských a ukrajinských židovských rodin se nadchla pro myšlenku komunismu. Přátelila se se Slávou Horníkem a jezdila jako zdravotnice na tábory, které pořádal pro děti z chudých rodin. Idaša se snažila skrýt svůj původ. Dokonce se provdala za Josefa Kropíka, se kterým se později rozvedla. V nalezených dokumentech se její jméno vyskytuje v nejrůznějších variantách včetně jména Idasea Peisik nebo příjmení Pejšíková, Kropíková, případně Boršeková. Ani v jednom z jejích dokumentů, které jsem držela v ruce, nemá uvedeno římskokatolické vyznání, ani žádné jiné náboženství. Vždy je uvedeno pouze bez vyznání.

Nevím, jak se Idaša seznámila s Bedřichem. Dětská lékařka a lakýrník. Vzali se 26. 11. 1938, přesně 6 měsíců od té doby, co proběhl Idašin rozvod s Josefem Kropíkem. Idaša musela žádat o dispens od zbytku čekací lhůty po rozvodu. V oddacím listě už mají oba uvedenou společnou adresu Na Veselí 821, Praha Nusle. Na podzim roku 1941 je oba odvezou z této adresy do pankrácké věznice, kde se jim dva měsíce nato narodí Léna. Za dalšího půl roku je Idaša popravená na kobyliské střelnici a o dalšího půl roku později Bedřich skončí v Osvětimi.

Skoro třicet let poté, co jsem poprvé slyšela v rozhlase o manželích Borškových a jejich dítěti, jsem otevřela otcův zápisník a našla Léninu pražskou adresu. Věděla jsem celou dobu, že tam ten zápisník leží a že ta adresa tam je, ale až za několik desítek let nastal ten okamžik, kdy jsem se odhodlala k tomu, že Lénu najdu. Netušila jsem, jestli adresa uvedená v otcově zápisníku je pořád platná, ale vydala jsem se to zjistit. Když jsem dorazila na uvedenou adresu a na domovních zvoncích jsem uviděla napsáno „Boršková“, vyděsila jsem se.

Bylo to tak jednoduché zazvonit, ale já jsem v tu chvíli ztratila odvahu. „Co když se Léna se mnou nechce setkat?“ ptala jsem se sama sebe. „Co udělám, když jí řeknu svoje jméno a ona mi řekne ne?“ Když se s nikým z rodiny dlouhá léta nestýká, proč by se měla potkat právě se mnou?“ Dostala jsem strach a vrátila jsem se zpátky domů. Celý týden jsem přemýšlela. Proč se s ní chci po tolika letech setkat? Bylo to v době, kdy jsem po sedmi letech dokončila film Pasažéři o čtyřech klucích z dětského domova. Uvědomila jsem si, že my v rodině máme taky člověka, který byl v kojeneckém ústavu, později u pěstounů a nemohl vyrůstat se svými rodiči. Intenzivně jsem se zabývala tématem nedostatku lásky v dětství. Příběh Lény mě čím dál tím víc zajímal.

Příští víkend se jsem se vydala do květinářství. Koupila jsem kytici a vydala se na uvedenou adresu znovu. Tentokrát jsem zazvonila. Nikdo se ve sluchátku neozval. Nemínila jsem se jen tak vzdát, proto jsem zazvonila na vedlejší zvonek. Ozval se Lénin soused a řekl mi, že paní Boršková žije se svou kamarádkou a dal mi na ni číslo. Zavolali jsme jí společně. Soused ji přesvědčil, aby se se mnou setkala v blízké kavárně. Seděla jsem s kyticí u stolečku a čekala, až přijde.

Léna mě zaskočila velkou spoustou otázek, na které jsem neznala odpověď. „Proč odešel Bedřich z Přerova do Prahy? Jak se její rodiče seznámili? Byl jejich sňatek fingovaný, nebo z lásky?“ a hlavně „Proč její rodiče museli zemřít? Jaký byl důvod pro to, že byla její matka popravená?“ Neznala jsem odpověď na žádnou z jejích naléhavých otázek. Bylo mi líto, že ve svých osmdesáti letech ví o svých rodičích tak málo. Pochopila jsem, že se se mnou setkala proto, že doufala, že jí na tyto otázky dám odpověď. Měla jsem pocit, že jsem ji zklamala.

„Snad je zavřeli proto, že rozšiřovali internacionálu mezi lidi,“ řekla mi tenkrát Léna a pokrčila rameny. „Akorát si to měli rozmyslet,“ dodala, „když věděli, že se jim má narodit dítě.“ Vyprávěla mi, že po revoluci ji vyhledaly tři ženy, aby jí sdělily, jak se narodila. Byly tehdy také vězněné komunistky. Vyprávěli jí, že když se na Pankráci narodila, měly dovoleno jít k její matce do cely a darovat jí jablíčko. Viděly ji jako novorozené miminko. Později jsme z dokumentů zjistily, že se svou maminkou Léna mohla být na den přesně dva měsíce. Když přišla zamítavá odpověď z Přerova, odvezli dítě do kojeneckého ústavu v Krči. „Proč se jmenujete Léna?“ zeptala jsem se jí. „Jéžiš, co já vím! Asi podle Lenina,“ odpověděla Léna a rozhodila rukama. Omluvila se, že má určité psychické problémy a že ji všechno v jejím věku už vysiluje. Moji hypotézu, že by svůj podíl na smrti jejích biologických rodičů mohl mít Julius Fučík, striktně odmítla. Nesedělo jí to termínem zatčení, manželé Borškovi byli zatčeni víc než půl roku před Fučíkem.

Neodpověděla jsem Léně na žádnou z jejích otázek, ale ona mi povídáním o sobě otevřela nový pohled na naši rodinu. Vyprávěla mi příběh, který mě hluboce zasáhl. Když byl Léně necelý rok, adoptovali ji manželé Anna a Zdeněk Mrskošovi a vyrůstala s nimi v Praze. Na žádost rodiny Borškovy jezdili Mrskošovi s dítětem do Přerova, aby s ní měli její biologičtí příbuzní kontakt. Dlouho nikdo z nich nevěděl, jestli její otec Bedřich žije. Až po konci války jeho nejmladší bratr Karel zjistil, že Bedřich v Osvětimi zahynul. Manželé Mrskošovi zvali i rodinu Borškovu do Prahy. Karel ve svém deníku píše: „V pondělí 26. 7. 1943 byli jsme hosty u p. tajemníka ministerstva školství, pana Zdeňka Mrskoše, jeho manželky paní Anny Mrskošové, která adoptovala dítě br. Bedřicha, Lenku Borškovou, a v úterý, dne 10. 8. 1943 přijela tato paní Mrskošová zase k nám do Přerova, do našeho rodného domku, i s malou Lenkou, tenkráte 1 ½ roční. Je to dítě nanejvýš milé, bystré a poslušné. Rodičové její (pěstouni), jak je patrno z jejich chování, jsou taktéž milí, rozumní, dobrosrdeční a starostliví, takže při trochu štěstí, dá-li jim ho Bůh, i tato holčička své štěstí u nich najde. Ve čtvrtek, dne 28. 10. 1943 byla u nás podruhé návštěvou paní Anna Mrskošová z Prahy i s malou Lenou. Lena za tu dobu necelých tří měsíců značně urostla a částečně změnila i výraz obličeje. Svou vrozenou roztomilostí záhy získala sympatie nejen naše, ale každého, s kým přišla do styku. S paní Mrskošovou (její novou mamou) jsme značně prohloubili přátelské styky.“

Po válce se manželé Mrskošovi rozvedli. Karel ve svých denících popisuje výlety, které s paní Annou Mrskošovou uskutečnil do Zlína a do Baťova a že se jí tam moc líbilo. Karel v Anně viděl ženu s dobrým srdcem. Anna v něm viděla mladého chlapce. Zamilovali se do sebe. Karel po válce nemohl najít zaměstnání. Mrskošovi ho vzali do Prahy. Bydlel u nich. Zdeněk to pochopil a vyklidil pole. Karel Boršek a Anna Mrskošová se vzali na jaře 1947. Týden předtím, než se jim narodila dcera Eva, která ale o 3 dny později zemřela. Léna zůstala Karlovým a Anniným jediným dítětem. O tom, že je adoptovaná jí nikdo nic neřekl. Rodiče byli Borškovi, ona byla Boršková, takže se to neřešilo. Když bylo Léně asi 10 let, něco jí naznačila kamarádka. Její maminka byla za války taky komunistka v ilegalitě. „Když jsem se mámy zeptala, jak to teda se mnou je, tak mi řekla, že mě vyhráli na kroužkách v Edenu,“ krčí rameny Léna. „Táta,“ pokračuje, „to byl pravej Boršek. Měl otevřený srdce. Byl políbenej romantikou, veršováním a malováním. Máma byla hysterka, s tou jsem si nerozuměla. Táta se mi věnoval. Diktoval mi články z Rudýho práva, když mi nešel těsnopis. Byl přísnej, ale spravedlivej. Byl hrozně unavenej. Když zemřel, bylo mu jenom 52 let, ale po pitvě nám řekli, že měl organismus jako 70 letý člověk. Byl poslední dítě z tolika dětí, vyrostl za první války a neměl výživu. Byl poloviční sirotek. Když mu byl rok, zemřel jeho otec a nebylo mu ještě ani 30, když mu zemřela matka. Když žil ještě v Přerově, tak živil svoje sourozence, toho bratra katechetu Stanislava a další, co žili v jejich domku. Když uviděl malou Leničku, jak přijela do Přerova, tak se zamiloval,“ usmívá se Léna.

Když bylo Léně něco okolo 35 let, zemřela i její máma. Po její smrti objevila v šuplíku obálku, na které bylo červeně napsáno – „Toto otevři až po mé smrti“. V obálce byly dokumenty o jejím narození i fotky jejích biologických rodičů Idaši a Bedřicha. Portrét Bedřicha jsem znala, ale Idašu jsem viděla poprvé v životě. Mladá žena v pánském saku, s vázankou okolo krku. Idaša se dívala na svět s ohodláním, ale jenom jedním okem, protože na druhé byla slepá. „Co se jí asi stalo?“, ptám se sama sebe, ale nenalézám odpověď. Ani Léna ji neví. „Nastěhovala jsem se k Dáše v roce 1975, když mámu odvezli do nemocnice,“ vypráví mi Léna, když jsem ji a její přítelkyni Dášu přišla navštívit. „Já nedokážu bejt sama,“ dodává trochu omluvně Léna. Mám pocit, že kus Idašiny sveřeposti je i v Léně samotné. Přes padesát let žije s přítelkyní Dášou. Nejen, že se Dáša jmenuje velmi podobně jako Lénina biologická máma, ale sdílí i podobný osud, v dětství jí zemřela matka. „My jsme partnerky,“ říká mi Léna, „ale nikam se neregistrujeme, ani v Tescu. My žádnou legitimaci nepotřebujeme…. Já jsem neměla ani svoji občanku,“ dodává Léna, „mně ji rodiče nedali, já ji neměla v ruce.“  Dáša rodiče chápe: „Dobře dělali, ještě bys z toho měla nervy.“ Léna pokračuje: „Zajímalo by mě, jak se mohli sejít dělník s dětskou lékařkou? To jsem nikdy nepochopila. To nikde nevysvětlujou. Tak asi byli někde ve stranické buňce.“ Dáša dodává: „Víte, kolik dětí bylo adoptovaných za války? Víte, kolik takových příběhů bylo? Mraky.“

Mně ale přijde Lénin příběh nesmírně zajímavý a chtěla bych ho dokumentárně zpracovat. Tak hned dodávám: „No, ale tohle dítě je z naší rodiny.“ Léna na to reaguje: „Ale už je to fakt pryč…“ Nechci se nechat odbýt: „Mně to zajímá. Máte o tom informace.“ „Nemám o tom právě žádné informace,“ odsekne Léna. „Mně zajímá váš příběh!“, pokračuji dál. „Ale já žádný příběh nemám,“ rozčiluje se Léna. „Já jsem věděla, že byli nějací Dáša a Bedřich, teta a strejček, který pak zabili nacisti, ale nikdo mi neřekl, že jsem jejich dítě, když mi to došlo, bylo mi už 35. Zjistila jsem, že mi všichni lhali, všichni se mnou manipulovali, celá rodina. Nikdo mi neřekl pravdu o mých rodičích. A všichni, kteří o tom něco věděli, jsou už dávno mrtví, a ti co žijou, nic neví.“ Nedokážu k tomu cokoli říct.

„Za co byli odsouzení?“ ptá se mě Léna znovu a znovu, a já nevím, co na to odpovědět. Naše společné pátrání v archivech přináší neúplné a zkratkovité informace. „Já jsem tenkrát po tom nepátrala. Až později jsem si řekla, že bych měla vědět, co matku stálo život.“ Dáša k tomu dodává: „Ono tenkrát stačilo, když něco blbýho řekli.“ „Ano“, vykřikne Léna, „ale když byla těhotná, tak proč do toho šla?“ Mlčíme. „Já jsem nevěděla, kde mám všechny ty informace o rodičích shánět. Já jsem s tím začala až v 93 roce, kdy byl ten německej fond pro odškodnění, a kdybych neměla papíry, tak jsem nic nedostala. Takže teď mám zpátky rodnej list. A na základě tohoto rodnýho listu jsem si mohla zažádat o tu 255, o odškodnění z německýho fondu. Já mám dva rodný listy s jinejma rodičema.“ Dáša na to hned reaguje: „No vidíš, kdo to má?“

„Riva mi s tím odškodněním pomáhala,“ pokračuje Léna, „napsala dopis pro ten fond, kde píše, že jsem prožila prenatální strádání, mám poruchy, strachy a úzkosti z toho, co jsem prožila, než jsem se narodila. Nejdřív napsala ten dopis, a pak si mě pozvala k sobě. Otevřela sekretář a řekla mi, že si něco můžu vybrat na památku, tak jsem si vzala dvě štamprlata.“ „A říkala vám něco o tom, že Fučík mluvil?“ ptám se jí. „Riva neměla Fučíka ráda,“ odpovídá mi Léna, „mě kontaktovali Alena Hájková s Františkem Janáčkem, kteří zkoumali, jestli Fučík mluvil nebo nemluvil, a pak mi poslali závěr, z čehož plynulo, že matku rozhodně neudal.“

Vyprávím Léně o tom, jak jsem si o případu Idaši a Bedřicha dopisovala s historikem Petrem Kourou, který mi psal, že v souhrnném protokolu Fučíkovy výpovědi před státním návladním našel dvakrát zmínku o Idaše. Jednou ji Fučík uvádí mezi lidmi, se kterými byl ve spojení, ale je tam uvedený údaj, že Idaša je již po smrti, respektive že byla odsouzena stanným soudem, na jiném místě pak Fučík říká, že mu nebyla představena, ale jeho známí o ní mluvili jako o „Dáše“. „On říkal různý věci,“ dodává Léna, „ale jenom takový, co si myslel, že jsou známý.“ Dáša pokračuje: „Život jde dál a každá doba má svoje pro a proti. Minulost se nedá zlepšit ani vygumovat.“ Léna odporuje: „Nechápu, jak lidi mezi sebou rozlišujou. Já jsem nikdy nerozlišovala. Třeba Židi. Já jsem nikdy nevěděla, jakej je v tom rozdíl. To jako nejsou lidi? Ale i Němci. Pro mě jsou všichni lidi. Mně hlavně vadí, když válku odnáší děti.“ Dáša k tomu dodává: „Takových dětí bylo… Máš štěstí, že jsi nešla do německý rodiny na převýchovu!“ Léna už mluví spíš pro sebe: „Já když si uvědomím, že se to dnes děje na tý Ukrajině, tak je mi z toho špatně.“

„Je konec války,“ píše prastrýc Karel ve svém deníku dne 9. 5. 1945. „Tato slova píši, ale sám se zdráhám jim uvěřit: Proč? Vždyť sedm let je hodně dlouhá doba. A za těchto sedm strastiplných let jsme uvykli lecčemu. Dokonce se nám mnohdy zdálo, že se konce této strašné války ani nedočkáme. (…) Jen víra v opětovné osvobození nás udržovala při životě. Co jsme kdo z nás za těchto sedm strašných let prožívali, na to do smrti nesmíme zapomenout. Z části jsem se o tom i v mém prvním sešitě vzpomínek zmínil. Tenkráte však ještě bylo krajně nebespečno psáti něco proti tehdejšímu režimu, a proto jsem, ač nerad, od toho upustil. Vzpomenu-li jen na tajné dopisy od přátel br. Bedřicha z Prahy, ve kterých tito nám oznámili zatčení br. Bedřicha a jeho manželky „Gestapem“, – na motáky z věznice od manželky br. Bedřicha, – na tajné inseráty v „Českém Slově“, – na to, že se bratrově manželce narodilo dítě v „pankrácké trestnici“ – na život dítěte v dětském ústavě, – na návštěvy u br. Bedřicha v pankrácké trestnici, – na stěhování jeho bytového zařízení – a konečně na oznámení jejich smrti, je to krátké, ale strašné defilé vzpomínek na tuto válku, které často – často táhne našimi hlavami.“

Po Karlově smrti se Anna dala znovu dohromady se Zdeňkem Mrskošem. Po válce už nemohl být tajemníkem na ministerstvu školství, ale pracoval jako účetní v Dobřanech. Lénu měl rád, jezdil k nim pořád na návštěvy. Když byla malá, koupil jí piáno, ale hrál na něho hlavně Zdeněk a Anna zpívala. Když Karel zemřel, hrozilo Anně a Léně, že je vystěhují z bytu kvůli nadměrným metrům, tak se k nim Zdeněk zpátky nastěhoval.

„V devadesátejch letech se o mě každej zajímal. Najednou všichni chtěli vidět dítě z Pankráce. Ty tři báby, co mě viděly, jak jsem se narodila, tak ty si mě pozvaly do bytu na Letné,“ pokračuje ve vyprávění Léna, „že oslavíme moje padesátiny. Ty báby mně tam vyprávěly, že na tý Pankráci matka rodila v jiným patře, že tam byla sama, asi 3 dny, a že ji přišly navštívit, že jí přinesly červený jablíčko. Aby nebylo červený, komunistky! Ale ji znaly, matku. A Riva to samozřejmě nebyla, protože Rivu zatkli až později. Ty ženský, co mě pozvaly, jsem si ani nepoznamenala, ani jsem o nich nijak nebádala. Jenom vím, že matce slíbily, že na mě dohlídnou. Těžko na mě dohlížely, když mě viděli, až když mi bylo 50! Jedna mi dala kameninovou vázu, hnědou. Druhá mi dala světýlko s broušenejma cinkrlátkama. A ta třetí mi dala ananas. Říkaly, že byly navštívit rodičku, že byla o patro vejš. Přišly se na ni podívat a přinesly jí jablíčko. To bylo celý. Skoro se zdálo, že jí slíbily, že za 50 let se na mě přijdou podívat. Od té doby jsem s nima nemluvila. Ony to byly divoký komunistky a já jsem neměla stejnej komunistickej názor. Mně se to zřízení nelíbilo. Jak jednali s lidma, jak vyhazovali lidi z práce a tak podobně. A hlavně ten vstup armády v 68 roce, ty reakce. To mě od tý strany odradilo. Už jsem s nima nechtěla mít nic společnýho.“

„Tak proč jste se s nima teda setkala?“ zeptala jsem se. „Protože považuji za svoji povinnost dozvědět se co nejvíc o svých předcích,“ odpovídá Léna. „A já považuju za svoji povinnost, abych to zaznamenala,“ říkám Léně. „Já vás chápu, akorát se mi to nelíbí,“ odsekne Léna, „to je záležitost povolání. Normální člověk to, co vy, nedělá.“ Odmlčíme se. „Já bych jenom chtěla vědět proč se chlapec z Přerova nastěhoval do Prahy a tady bojoval,“ zamyslí se Léna. „Třeba chtěl něco dokázat, stejně jako já,“ odpovídám jí.

V myšlenkách se mi vynořuje spousta obrazů. Rodící žena ve vězeňských hadrech a kolem se míhají černé postavy. Sterilně vymalovaná cela s těžkými, kovovými dveřmi. Zelené zdi kolem. Bezbranné dítě. Představuju si lásku matky a novorozeného dítěte. Zároveň strach z těch černých postav kolem. Malá Léna mohla být s maminkou přesně dva měsíce. Maminka ji kojila, byla u ní, když plakala, viděla její první úsměvy. Po dvou měsících musela Idaša odevzdat Lénu černým postavám. Cítím obrovskou bolest, kterou musela zažít. Tuší, že svou dceru už nikdy neuvidí, nebo ne? Co asi prožívá dítě, které je z ničeho nic odtržené od matky? Léna, která v matčině těle zažila zatčení i výslechy v pankrácké věznici. Přišla na svět v nevýslovném strachu. A byla násilím odtržená od matky. Žila několik měsíců sama v kojeneckém ústavu. A co prožívá matka, která nedávno porodila, ale její dítě je najednou pryč? Kladla jsem si otázku, proč Idaša nezanechala práce pro odboj, i když byla těhotná a muselo jí být jasné, jak hrozně moc riskuje. Ale třeba ji to vědomí, že v sobě nosí nový život, naopak motivovalo k tomu, aby ještě víc bojovala za lepší svět. Zároveň se díky dítěti cítila silnější a možná měla pocit, že jí těhotenství poskytuje i určitou ochranu. Dítě, které nosila v břiše, pro ni znamenalo naději. Když jsem stála na Kobyliské střelnici, myslela jsem na Idašu. Na to, jak ji sem večer 11. 6. 1942 spolu s ostatními vězni přivezli náklaďákem. Jak čekala spolu na svou popravu. Jak prožívala svoje poslední chvíle před smrtí. Nepředstavuji si ji zlomenou, Idašu ne, ale odhodlanou, že ve své dceři bude žít dál. Myslím na lásku. Na lásku mezi matkou a dcerou. Na lásku, která spojuje navždy.

zkrácená verse příběhu O Léně vyšla v Babylonu č. 4/XXXIII 16. prosince 2024