Kremličkův poetický rozhovor s Patrikem Linhartem

 

Kdy nastala slavná chvíle ta, kdy stal se z tebe poeta?

A tak jsem se osmělil

Zatímco jiný by šel na mráz

Já jsem šel ke světlu

Ve stínu, samotu, slunci voraz

Pocházíš z krajů severočeských, kde zdá se, jakby běs kých. Jaké jsou tvé inspirační zdroje vprostřed obecného hnoje?

Otázka je moje. Ve stínu samotu, slunci voraz. Když se kácím na haldy a už nehoří uhlí, jsem a píši v době, kdy kameny ztuhly.

Krom hájemství poesie znáš i tajky prósy; jaké jsou tvé satorije, když víno v sudech zraje?

Stačí bodnutí vosy, malá rvačka se snem, cesta někam, a hned se lekám, hned sou tu mrtví kosi, a musím vyprávět a psát cosi. Cestou na pracák vidím důstojníka chcát, na poesii málo, na román až moc, raději v krátké skazce vypovím svou přílišnou příslušnost – třeba k davu, od něho čekám slávu.

Jsou chvíle běsem ošidné, zas jindy rozumem prosáklé – co děje, hry a názory, jak shledáš divadlo, filmy, politické potvory?

Nejsem hipster a nenabízím plnofousné otvory. Možná snad filmy od H. P. Lovecraft Historical Society plus pár piv jde k duhu mé ebriety. Na divadlo… snad ty chodíš taky od Vyžvejklé Bambule… prostě na zázraky. Politika je ovšem v poho, ač levičák volím ODS, nebo prostě kdokoli a koho, kdo je s to kouření snést. V této věci mám jasno, i kdyby zakázali vydávat knihy, i kdyby zakázali poesie – volím je.

Tys volič – co však lampióni, pindíci tví, ti voličských práv nemají, kam se o volbách podějí?

O pindících se nebavím, nezlob se, prosím.

Výborně! Zde rozhovor kosím.

Ptal se Vít Kremlička

 

Zbyli jen šotouši

Patrik Linhart

 

Hoši z inferna (Výsypka Pokrok u Oseka)

 

Roste tu tymián a ocúny

věrné tyče temných borů

žijeme jen odsuny

umírá láska v Mordoru

že dlouho a hluboko

igráčkové dlabali

a na tom, co zbylo

už jiný nebude ort

rekultivací vyhřezne

lán vojtěšky, golfový resort

odporná rovina, ticho

bez racků, ptáků skládek a hald

zatrpklé slunce, uhelný bard

plazí se v trubkách

zahnané svitem halogenů

s revírem srůstá

zbyli jen šotouši

z úcty k orgasmu

lopatou černý mour

hází na plasmu

odešli už za vrahy

všichni v tom kraji volů

anarchy a árt do Prahy

s ešusem breptat stolu

Habešský pes (Habešský háj u Duchcova)

Se motáme se psem v krajině,

kterou já znám jak své boty,

ale přesto v ní zabloudím.

On očuchává kosti srnek,

mě vyděsí prasklý hrnek.

Zde kdysi žili lidé,

v panelácích zmizeli

jako stíny ve výtahu

Uquab al-Waqt/Orel času (Nonstop v Teplicích – nonstop v Duchcově)

V nonstopu absolutna

adekvátně připosrané podstaty

mám v sobě síť, co nechci nosit

co tebe ve mně samotném uráží.

Něco ve stínu, hanbu z pracáku,

něco z volání korporací dobra a banek

něco na hřadu krachu, něco ke kuráži

něco co na úřadech z petek narážím,

co v bázni blázínka pochválím.

Drobných mám víc než na paži ranek,

protože se za sebe musí každý den bít,

musím napadnout a sesměšnit svůj cíl!

Třeba bych se měl, ale musím se bouřit,

před každou dívkou říkat si mlč,

a jakože si tě nevšímá,

mrdá na odstín trapnosti šedi

a kouří v zákazu kouřit,

tam taj toho smíchu je

má valkýra Lucie.

I na nebe padá tíha bytí (vlak Teplice – Duchcov)

I na nebe padá

tíha bytí

my s hrdostí hlásíme

že jsme ti zbytí

Dívko má zakletá v růženínu

život jak uvařený guláš

přidávám po troškách kmínu

a seru na zeleninu

Dívko s očima ze záhnědy

a bradavkami z krevele

chci se pást sám

na hrázce tvé prdele

Báseň pro Trepa (Duchcov)

Když zdá se, že jsi na umření,

smutný jako lenochod

když ovečky ve vlčí tlamě

ti zvoní na pochod

vezmi dohled nad živými

laskej prsty kusy hlíny

a život, který nezhasneš

objeví se jako brázda v nebi,

modrá a zkraje nachová

do hlíny ne smrti v křoví

do nebe tě pochovám

Mutant na útěku mimo svět (U Ptáčků, Teplice – festival Čtverec)

Do Chorvatska

linkáčem

jede holka s pankáčem

ve větru jí vlají vlasy

kousek řízku ukousla si

Takový jsme my

pankáči z papíru

holky nám roztají

jak se jim potají

netrefíš na díru

Na hlavě máš sliz

a v duši nutelu

řada těch pizd

pošle tě do kelu