V časech rozšíření Evropské unie na východ představovali Češi, Slováci, Maďaři a Poláci pro rakouské pravicové populisty největší ohrožení bezpečnosti země. Civilizované Vídni prý hrozilo, že ji pohltí lavina „východního póvlu“, že utone ve špíně a kriminalitě, že pro rakouské ženy už nebude v noci bezpečno, že nastane konec okcidentu.

O třináct let a jednu uprchlickou krizi později Svobodná strana Rakouska (FPÖ) najednou touží po politickém sblížení se státy Visegrádské čtyřky. V populistických hnutích těchto zemí, před nimiž měla  Rakousko ještě nedávno chránit bariéra uzavřených hranic, nachází nacionalisticky naladěný Rakušan důležité spojence v boji za záchranu křesťanského Západu. Společným bubnováním proti islámu, šátkům a podporám pro uprchlíky náhle vybledla vzpomínka na minulost, v níž rakouská pravice přisuzovala svým nynějším přátelům z východu ty samé atributy, které nyní zrecyklovala pro popis uprchlíků ze Sýrie: jsou to prý všechno špinaví, nevzdělaní a nezaměstnaní kriminálníci.

Minulý rok nás překvapila jedna naše známá, ve Vídni žijící mladá Polka, když na Facebooku sdílela očividně falešné zprávy z krajně pravicových stránek, v nichž byla řeč o násilnických uprchlících házejících kolem sebe fekálie. Když jeden z nás vyjádřil svůj údiv nad její sympatií pro nacistickou propagandu, odpověděla v tom smyslu, že si vlastně jen přeje, aby každý zůstal ve své vlasti. Naše připomínka, že po celé západní Evropě a severní Americe žijí a pracují statisíce polských migrantů, ji teprve pořádně dopálila: Co nás to napadá porovnávat její krajany s nějakými Syřany?

Podle průzkumů veřejného mínění se ovšem brexit uskutečnil hlavně proto, že příslušníci chudších anglických vrstev cítili potřebu odsunout údajně kriminálnické, nevzdělané, nezaměstnané (a ještě k tomu katolické) Poláky. O tom jsme se ale už moc nebavili. Naše známá byla již rozhořčena dost, a my jsme si chtěli ušetřit citáty z různých prohlášení současné polské vlády, která je hrdá na to, že nepřijala ani jednoho arabského nebo afrického uprchlíka, a zároveň nevynechá příležitost verbálně útočit na EU a vysmívat se jí. Přitom Polsko samo sebou rádo zůstává čistým příjemcem plateb z EU, a proč taky ne? O něco později Polsko zažilo vlnu národního pobouření, když se ukázalo, že by vítězství nacionalismu ve Velké Británii mohlo vézt k nucenému návratu desítek tisíc Poláků do vlasti.

Barbaři jsou holt vždycky ti druzí. A to, před kým se musí Evropa zrovna zachraňovat, je pro populistické křiklouny a jejich příznivce pouze otázkou aktuální politické příležitosti. Čeští příznivci izolacionistické a xenofobní politiky by si proto měli uvědomit jednu důležitou skutečnost: Pokud by ubylo Syřanů a Afghánců mířících do Evropy, mohla by nastat rychlá změna. FPÖ, francouzská Národní fronta či další podobné strany by pak mohly České republice a ostatním „novým“ zemím EU co nevidět vrátit status zdroje nevítaného přistěhovaleckého „póvlu“, a to se vší agresivitou, kterou taková propaganda ve společnosti vyvolává. Hranice se opět uzavřou a každý ať si dřepí tam, kam patří.

Současná rakouská vláda na podobných opatřeních již pracuje – prý aby vzala populistům vítr z plachet. Kancléř Christian Kern (Sociálně demokratická strana Rakouska, SPÖ) nedávno opět vyjednával s předsedou Evropské komise Jean-Claudem Junckerem o záležitosti, kterou, ovšem v radikálnější formě, už déle než rok prosazoval oblíbený ministr zahraničí Sebastian Kurz (Rakouská lidová strana, ÖVP). Mimochodem, podobných změn se snažila dosáhnout i Velká Británie těsně před brexitem. Zaměstnancům pocházejícím ze zemí EU s nižšími přídavky na děti, než jaké se vyplácejí v Rakousku, by měly být příspěvky redukovány, a přístup na trh práce by měl být pro všechny přistěhovalce omezen – ve prospěch Rakušanů.

Podobné opatření by však porušilo zásadu o rovném zacházení s občany EU, a Evropská komise ho tudíž nehodlá jen tak připustit. Mezitím se ale v rakouské společnosti stačil rozšířit pocit křivdy a vykořisťování ze strany „cizopasného východu“. Ovšem neblahé důsledky toho, když se vládní strany přizpůsobí populistické rétorice, jsme viděli ve volbách na Slovensku. Nikdo nevládne populistickými tématy tak zručně jako populisté.

Ondřej Cikán, Anatol Vitouch, Vídeň

Wie schnell sich Feindbilder ändern

Zu Zeiten der EU-Osterweiterung galten Tschechen, Slowaken, Ungarn und Polen den Rechtspopulisten Österreichs als die mit Abstand größte Bedrohung der Staatssicherheit. Das zivilisierte Wien würde angesichts des befürchteten Ansturms des osteuropäischen Pöbels in Dreck und Kriminalität versinken, österreichische Frauen wären nachts nicht mehr sicher, das Abendland am Ende.

13 Jahre und eine Flüchtlingskrise später möchte die FPÖ plötzlich ein engeres politisches Band mit den Viségrad-Staaten knüpfen. In den rechtspopulistischen Bewegungen jener Länder, zu denen die Grenzen noch vor Kurzem um jeden Preis geschlossen bleiben sollten, erkennt der national gestimmte Österreicher heute die wichtigsten Verbündeten im Kampf für die Erhaltung des christlichen Abendlandes. Wo es gilt, gemeinsam gegen Islam, Kopftuch und Flüchtlingshilfe zu Felde zu ziehen, verblasst die Vergangenheit, in der Österreichs Rechte die neu gewonnenen Freunde aus Osteuropa mit genau jenen Attributen belegt hatte, die sie heute für die Beschreibung syrischer Flüchtlinge recycelt: kriminell, schmutzig, ungebildet, arbeitslos.

Letztes Jahr überraschte uns eine junge, in Wien lebende polnische Bekannte damit, dass sie auf Facebook offensichtliche Fake-News einer rechtsradikalen Propagandaseite teilte, in denen von mit Fäkalien um sich werfenden, gewalttätigen Flüchtlingen die Rede war. Als einer von uns sein Befremden über ihre Sympathie für Nazi-Propaganda ausdrückte, antwortete sie sinngemäß, sie wolle doch nur, dass jeder in seiner Heimat bleibt. Unser Hinweis auf die hunderttausenden polnischen Migranten, die über Westeuropa und Nordamerika verteilt leben und arbeiten, brachte sie dann so richtig auf die Palme: Was fiel uns ein, ihre Landsleute mit Syrern zu vergleichen?

Der Brexit ist Umfragen zufolge vorwiegend deshalb zustande gekommen, weil die englische Unterschicht eine Notwendigkeit verspürte, die kriminellen, ungebildeten, arbeitslosen (und auch noch katholischen!) Polen abzuschieben. Darüber sprachen wir dann nicht mehr viel. Unsere Bekannte war schon empört genug, und wir wollten uns Zitate der gegenwärtigen polnischen Regierung ersparen, die stolz darauf ist, keinen einzigen arabischen oder afrikanischen Flüchtling aufzunehmen, und keine Gelegenheit auslässt, um die EU zu verhöhnen und zu beschimpfen. Gleichzeitig bleibt Polen selbstverständlich gerne weiterhin einer der größten Netto-Empfänger von EU-Förderungen, warum denn nicht? Später erschütterte ein Aufschrei nationaler Empörung das Land, als den stolzen Polen dämmerte, dass der Triumph des Nationalismus in Großbritannien zu einer erzwungenen Rückkehr von mehreren zehntausend ihrer Landsleute in die Heimat führen könnte.

Die Barbaren sind eben immer die anderen. Und vor wem Europa gerade gerettet werden muss, ist für die populistischen Großmäuler und ihre Anhänger immer nur eine Frage der politischen Opportunität. Die tschechischen Fans einer isolationistischen, fremdenfeindlichen Politik sollten sich angesichts dessen über eines nicht täuschen:

Wenn irgendwann weniger Syrer und Afghanen nach Europa kommen, dann kann es sehr schnell gehen. Dann werden für FPÖ, Front National und Konsorten die Tschechische Republik und die anderen „neuen“ EU-Länder wieder zu jenen unerwünschten „Tschuschen“-Ländern, und das verbunden mit allen Aggressionen, die eine solche Propaganda in der Gesellschaft hervorruft. Die Grenzen werden endlich wieder geschlossen, und jeder bleibt dort, wo er hingehört.

Die gegenwärtige österreichische Regierung arbeitet bereits an verwandten Maßnahmen, angeblich um den Populisten den Wind aus den Segeln zu nehmen: Bundeskanzler Christian Kern (SPÖ) verhandelte vor einer Woche wieder mit dem Vorsitzenden der Europäischen Kommission Jean-Claude Juncker über eine Sache, um die sich der beliebte Außenminister Sebastian Kurz (ÖVP), freilich in schärferer Form, schon seit einem Jahr bemüht. Ähnliche Zugeständnisse versuchte auch Großbritannien vor dem Brexit zu erreichen: Für Arbeitnehmer aus EU-Ländern mit einer niedrigeren als der österreichischen Familienbeihilfe, soll diese Beihilfe reduziert werden, und der Zugang zum Arbeitsmarkt soll für alle Immigranten zugunsten der Österreicher erschwert werden. Zum Glück würde das dem Grundsatz der Gleichbehandlung aller EU-Bürger zuwiderlaufen, also gedenkt die EU-Kommission nicht, es zu erlauben. Ein Gefühl der Ungerechtigkeit und Ausbeutung vonseiten des schmarotzenden Ostens hatte aber inzwischen die Gelegenheit sich auszubreiten. Und wohin es führt, wenn sich die die Regierungsparteien an die populistische Rhetorik anpassen, haben wir an den Wahlen in der Slowakei gesehen. Niemand beherrscht die populistischen Themen so wie die Populisten selbst.

Ondřej Cikán, Anatol Vitouch, Wien