Motto:

My máme naše ptáky z ocele,
lítáme nad oblaky vesele,
my máme naše ptáky, lítáme nad oblaky
rozstřílíme bum bum nepřítele.

„My jsme ta armáda lidová“, píseň z 50. let.

Vladimir Putin se konečně dočkal – už i on má svou blízkovýchodní „válku v přímém přenosu“, podobně jako Američané. Ruské suchoje krouží nad Sýrií a bombardují. Občas prý i pozice Islámského státu, nicméně pokud vůbec ano, jde spíše o politický zastírací manévr. Ruská akce má především za cíl udržet vlastního spojence Bašára Asada u moci, čemuž odpovídá i skutečnost, že ruské letectvo útočí převážně na protiasadovskou syrskou opozici. Ta sice zahrnuje též radikálnější islamistické skupiny, ale primární důvod pro ruské útoky na ni tvoří fakt, že je proti Asadovi.

Kromě udržení spřízněného režimu, alespoň v západní části Sýrie, kde leží i jediná ruská – byť malá – námořní základna ve Středozemním moři, si Putin od současné akce slibuje rovněž posílení role Moskvy v „koncertu velmocí“ – jak na Blízkém východě, tak třeba v otázce Ukrajiny.

Najdou se ale i tací blouznivci, kteří stále doufají, že ruská podpora Asadovi může vést i k porážce Islámského státu, ke stabilizaci Sýrie, a tudíž i k oslabení ne-li zastavení uprchlické vlny.

Avšak nastolení klidu v Sýrii, který by umožnil návrat uprchlíků, od udržení Asadovy vlády určitě nelze čekat. Řada Syřanů prchá nejen před válkou jako takovou či Islámským státem, ale právě i před Asadovým režimem. Ten se navíc opírá o jednu z náboženských či nábožensko-etnických menšin, o alavity, které lze stručně popsat jako sektu představující odnož šíitského islámu. Před současným konfliktem tvořili alavité něco přes desetinu syrského obyvatelstva, avšak v mocenských strukturách dominovali. Asadova rodina k nim samozřejmě patří.

Z toho plyne trpký poznatek, že ani porážka Islámského státu by do oblasti nemusela vnést klid, poněvadž etnické, náboženské i politické rozpory, jimiž je Blízký východ přímo prošpikován, mezitím vyhřezly na povrch a staly se příčinou řady válečných střetů. A jednou prolitá krev pak sama o sobě volá po pomstě a automaticky vyvolává konflikty jiné. Starou Sýrii, ve stavu před občanskou válkou, už pravděpodobně stejně nepůjde dát dohromady, rozhodně nikoliv v nějaké dohledné době. Křehká váza se už prostě roztříštila na kousky a určitě ji nelze restaurovat pouze silou.

Dalším dosti naivním přáním je volání po zásahu nějaké široké mezinárodní koalice, jenž by Blízký východ i okolní oblasti zpacifikoval. Něco takového by ale narazilo na celou řadu obrovských a navíc dobře známých problémů. Na tomto místě určitě není na závadu připomenout pár veršů pro děti z komunistických dob, od Viléma Závady:

Kdesi mezi obláčky,
hřmí proudové stíhačky.
Naši mladí letci smělí,
v nich jak orli vyletěli.
Nad lesem a vesnicemi,
chrání naši rodnou zemi.

Co to pod letadly září?
Vyskákali výsadkáři!
Popruh mají utažený,
všechny zbraně za řemeny.
Snášejí se z modré výšky,
jako bílé pampelišky.

Verše totiž navozují atmosféru rozsáhlého, nejen leteckého, ale následně též pozemního zásahu – třeba i široké mezinárodní aliance proti islámským radikálům. Rozdílné zájmy různých mocností sice spolehlivě zabrání sešikování nějaké opravdu široké koalice, avšak představme si klidně, že se zformuje.

Ale pozor! Za jednu z hlavních příčin neštěstí, a tudíž i migrační vlny, se často, a navíc z úst zastánců všemožných politických směrů, označují zásahy Spojených států amerických v Afghánistánu a Iráku, potažmo podpora sil, které v Libyi svrhly Muammara Kaddáfího a v Sýrii chtěly odstranit Bašára Asada. Problém by tedy mělo vyřešit něco podobného, co ho vyvolalo.

Zejména invaze do Iráku však potvrdila pro Washington smutnou pravdu, že americká armáda, stále technicky nejvyspělejší a nejsilnější na světě, sice dokáže porazit skoro jakoukoliv jinou armádu, tedy klasické vojsko nějakého státu, poté si ale vyláme zuby v partyzánské válce. Nejde o nic nového, dějiny znají podobných případů celou řadu. V městské zástavbě či v komplikovanějším přírodním terénu, v boji muže proti muži, ztrácí technologická převaha snadno na významu. A vojenský zásah v dané zemi obyčejně ještě přilije oleje do ohně, neboť se proti intervenčním jednotkám zpravidla zvedne odpor.

I kvůli této draze zaplacené zkušenosti nechtěli pak Američané v Libyi či v Sýrii zasahovat formou přímé pozemní akce – hodlali se vyhnout dalšímu „Iráku“. Nicméně letecké údery samy o sobě nestačí, a nepomáhají-li žádné domácí pozemní síle, alespoň relativně civilizované, jež by mohla převzít moc, jsou vlastně skoro zbytečné. Avšak americká snaha vyzbrojit a vycvičit jednotky reprezentující demokratickou syrskou opozici skončila naprostým fiaskem.

Oproti tomu, politika podpory sekulárních diktátorů, kteří po dlouhou dobu zajišťovali v mnoha zemích třetího světa alespoň relativní stabilitu, nyní asi nemá kvůli demografickému růstu i politické radikalizaci muslimů příliš šancí na trvalejší úspěch.

Skoro všemi vzývaný rozsáhlý mezinárodní zásah proti Islámskému státu či jiným podobným subjektům by tudíž skutečně narazil na velmi podobné problémy, jimž nepříliš úspěšně čelili Američané a jejich spojenci v Iráku nebo v Afghánistánu. Smutné, ba děsivé je, že jiné řešení vlastně neexistuje.

V tomto kontextu pak až přímo kocourkovsky působí odhodlané volání řady českých politiků po mezinárodní akci v Sýrii či v jejím okolí. Doufají totiž, že naši případnou účast spraví maximálně nějaká ta polní nemocnice, ale hlavně asi netuší, že kolonizace Marsu představuje ve srovnání s nastolením míru na Blízkém východě možná snazší a levnější úkol.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 3/XXIV, 12. října 2015