Vladimír Merta je mužem pozoruhodně mnoha talentů, především je ale samozřejmě písničkářem, a to mimořádným a unikátním. Dokázal, že za prostým slovem písničkář se může skrývat někdo, jehož dílo nikterak nezaostává za tím, co bylo vykonáno v té nejvyšší hudební lize. A to jak po stránce skladatelské, tak textařské a instrumentální. To, jakým způsobem se Merta doprovází na akustickou kytaru, je možná tím, co zainteresovaného posluchače zaujme jako první. Sledujeme-li Mertu v akci, je hned jasné, že před sebou nemáme žádného šumaře od táboráku, ale ani exhibicionistu chrlícího proudy tónů, které však tvoří jen jakousi vatu.

Merta toho hraje hodně, ale každý tón má své místo a logiku. Doprovází se kombinací vybrnkávání a trsání, což prokládá značným množstvím melodických vyhrávek a ozdob. Melodii zpěvu občas kopíruje na nástroji a vytváří též efektně působící přechody mezi jednotlivými akordy. Výsledkem je dojem orchestru v malém, a to zejména chopí-li se Merta dvanáctistrunné kytary s jejím barevným, mohutným zvukem. Přitom je to vše neakademické, hendrixovsky živelné. Ano, Merta, toť Jimi Hendrix akustické kytary. Žánrově se pohybujeme převážně v oblasti folku a blues, ale Merta dovede psát i v klasicizujícím duchu (zhudebněná Shakespearova Píseň šaška či mezihra v Kocovině), v duchu klezmeru i českého, slovenského nebo balkánského folklóru (album Domilováno).

Přestože Merta dodnes intenzivně koncertuje i nahrává, za jádro jeho díla můžeme považovat podomácku pořízené nahrávky ze 70. let, na prvním místě alba Bití rublem a Hodina vlka. K tomu je třeba přidat záznam koncertu z Malostranské besedy z roku 1989 (Vladimír Merta 1 + 2). Tyto nahrávky obsahují jeho skladatelsky nejpřesvědčivější skladby, např. rozsáhlou, velebnou kompozici Písničkář, inspirovanou emigrací Jaroslava Hutky, rytmicky pozoruhodně členité osmapůlminutové Sněhurky, tematizující v laskavém, melancholickém duchu studentské revoltování z konce 60. let, dokonalou evokaci dělnického stavu a tehdejší normalisační společnosti vůbec Bití rublem či monumentální fresku, nostalgicky milostnou Hodinu vlka. Záznam z Malostranské besedy obsahuje Mertovu asi nejznámější píseň, velebný chorál Praha magická, již autor sklenul v 80. letech inspirován kontrastem nihilistické pražské současnosti a její velkolepé minulosti. Jde o propracované skladby vystavěné na silných melodických nápadech, s velkorysými úvody i závěry, rozsáhlými instrumentálními mezihrami, často s výpomocí foukačky, již Merta ovládá rovněž bravurně. Tyto písně lze nejspíš pokládat za vrchol českého (nebo československého) folku vůbec.

Rozumí se – a v našem pakulturním prostředí, nejspíš už navždy zkaženém toxickým socialistickým popem, pivním tancovačkovým bigbítem a kotlíkářským kýčem, to asi nemůže být jinak, – že jde o hudbu z valné části dnes zcela zapadlou. Pulchrum est paucorum hominum…

Výše uvedená alba za svou kvalitu vděčí také tomu, že věčný improvizátor Merta se na ně důkladně připravil. To u něj není vždy pravidlem, v důsledku čehož se jednotlivé dochované verze jeho písní co do kvality liší, a to i značně. To je případ například zmíněného Písničkáře či dalšího majstrštyku, písně Na dluh Bulatu Okudžavovi.

Mertovou převažující poetickou metodou je asociativní vršení vizuálních obrazů. Merta je vizuální vypravěč, nezapře v sobě vystudovaného filmového režiséra. Uvažuje ponejvíc ve „filmových“ obrazech. V tomto ohledu jsou zdařilé ty Mertovy písně, kde se autorovi daří držet imaginaci na uzdě, kde je souvislost líčených obrazů s tématem písně relativně zřetelná a posluchač není zavalen lavinou vizuality. Tak je tomu třeba v tomto případě: Stanné právo, zatemnění, udušený vzdech/Praho haknkrajců, razií a rudých vyhlášek/orgií zla, hrůzy lidí hnaných ulicemi jako dobytek/plná stop po kulkách, pomníčků a oprýskaných omítek (Praha magická). Nebo zde: Co píšou noviny?/ Kdo se k nám chystá?/Mění se dějiny – není dost místa/Kde by se dalo hrát škatule hýbejte se/houby co do huby a sila rostou v lese (Profesionální humanista, inspirováno návštěvou Kurta Vonneguta v ČSSR).

Velmi často je ale souvislost takovýchto obrazů a jejich vztaženost k tématu písně až příliš volná, posluchač se poněkud ztrácí v jejich záplavě: Škraboška tvář/funkcionář/dělenec a podíl/souhlas vesmíru/cáry papíru/nikdy se nenarodil… Koperník s biblí/uprostřed stůl/a hladový pohled/trojúhelník židlí/žebrácká hůl/a dalekohled (Funkcionářské zátiší). Podobné obrazy lze vršit donekonečna, k čemuž má také Merta sklony. Některé texty působí též překombinovaně: Pravda je omamná květina/slabé nezabije a silné nezahojí (Omamná květina pravdy). Estetický účinek pak spočívá převážně v „atmosféře“, působivosti jednotlivých obrazů. Efekt je ale v tom případě vždy menší než u písní jaksi koherentnějších. Mnoho takto „abstraktních“ písní má i Mertův idol Dylan, avšak u něj najdeme i mnoho písní, kde se má posluchač čeho chytit, kde není nucen plavat, kde nemá pocit, že třičtvrtě času stojí před abstraktními plátny, což může být únavné.

Merta se občas pokouší i o větší realističnost a konkrétnost, výsledkem ale bývá prkenná popisnost: Jela den a noc do Maďarska/zívala únavou a zaháněla spánek nudou/musí tam být ještě dneska/nemá lístky – ale doufá, že budou (Gerda). Ani humorné písně typu Sjezd upírů, Nekrytý šek či Má zlatá akcie nepatří mezi ty Mertovy dobré, humor není autorova silná stránka. Rovněž přesvědčivě odvyprávěný příběh u Merty najdeme jen výjimečně (takovou výjimkou je Dvacátý rok míru).

V posledních 30 letech Merta vydal řadu nejrůznějších nahrávek od písní renesančního tvůrce Johna Dowlanda natočených se zpěvačkou Janou Lewitovou přes archivní sólové nahrávky po několik alb s různými kapelami. U těch posledních se zastavme. Jde o alba Ponorná řeka, Nikdo v zemi nikoho, Domilováno a Imagena. Byla natočena s vynikajícími muzikanty a Merta si na nich drží svou laťku. Jistou jejich slabostí ovšem je, že náš písničkář je sice dobrým folkovým zpěvákem, není však zpěvákem rockovým. To je problém v okamžiku, kdy by byla žádoucí větší pěvecká průraznost, energičnost (řekněme jako to dokáže Mertův nejen generační souputník Mišík). To se týká hlavně bigbítového alba Nikdo v zemi nikoho. Na Imageně zas poněkud irituje rytmicky neurčité, až příliš rozvolněné frázování, viz písně Dlažební kámen či Růže z Jericha. Merta na těchto nahrávkách text v nějaké míře podle všeho improvizuje. Počet slabik textu tak jednou odpovídá počtu dob v taktu, jindy zas neodpovídá. Merta je nucen tu zrychlovat, aby vměstnal větší počet slabik do daného úseku, tu zas slova nepřirozeně protahovat. Něco takového ale působí jako jízda po tankodromu. Možná je to jakž takž zvladatelné v sólovém provedení, ale s doprovodem kapely, zvýrazňujícím rytmickou stránku, to působí rušivě. Dylan to provozuje též, ale aniž by narušil rytmickou stránku frázování, jež je u něj naopak zcela precisní.

Své sólové, naprosto unikátní nahrávky z normalisace Merta nepřekonal. Jistě ale nikoli proto, jak absurdně tvrdí revisionističtí pullmanovci, že dřív měli písničkáři k tvorbě „dobré“ podmínky. Právě naopak: navzdory tomu. Merta je dobrou ilustrací onoho rčení či klišé, že nejlepší plody vydáváme, jsme-li drceni. Neplatí to ostatně jen o něm. Ať se podíváme v kultuře 70. a 80. do jakéhokoli žánru (film, literatura, divadlo…), všude tam lze – incredibile dictu – nalézt kvalitu. Z dlouhodobé perspektivy není podstatné, jakou úroveň měla tehdejší průměrná, masová produkce, ale jaké úrovně dosáhlo to výjimečné. Dnes se člověk rozhlíží a s údivem se ptá, vzniká-li v této době něco, co by se tomu aspoň blížilo.

Pozitivní roli sehrálo jistě i to, že v totalitní společnosti, kde nebylo možno politiku dělat normálně, byly přirozené politické potřeby projektovány do kultury. Umění se stalo náhražkou, prostorem pro odreagování politické frustrace. Merta a další tak mohli zpívat tisícihlavým zástupům a těšit se do jisté míry kultovnímu statusu.

Souhrnné vydání Mertových textů v knize Mimo čas (Galén, 2013) má nějakých tisíc stránek. To je snad víc, než kolik by daly texty všech ostatních českých folkařů dohromady. Leccos z toho jsou celkem logicky polotovary. Merta má sklon k nadprodukci, z některých textů je zjevné, že občas píše, i chybí-li „inspirace“. Též s formální precisností se často nemaže. V tomto ohledu je antipodem Karla Kryla. Přesto se Mertovi podařilo napsat desítky vynikajících písní a skromným odhadem takových deset patnáct geniálních (kromě výše uvedených je třeba zmínit ještě Astrologa, zhudebněné básně Má bohéma od Rimbauda a Kupředu Viktora Dyka, Nádražní baladu a Pravdu o Marii). U každé z těchto písní máme od Merty více verzí, a, jak řečeno, je třeba pídit se po těch zdařilých.

Merta je ve velké míře autor politický, asi nejtrvalejším motivem je u něj politický rozměr lidského bytí. Provozuje jakési sebezpytující zkoumání jedince v soukolí dějin: obstojí člověk, neobstojí? Merta obstál, a nejen jako umělec.

Díky, maestro, za ty dary.