Již patnáct let učím dvakrát týdně americké studenty historie, politologie, mezinárodních vztahů, psychologie atd. chápat slepé uličky radikálního nacionalismu a socialismu v rámci kurzu „Vzestup a pád totalitních režimů ve střední Evropě“.

Vzhledem k tomu, že fenomén v Evropě historicky vzniklého nacionalismu a socialismu je jim osobně neznám, jde o námahu srovnatelnou pouze s úsilím prosadit v dnešní době neselektivní pohled na naše novodobé a moderní dějiny.

V prožívání amerických studentů je — pokud jde o evropské záležitosti — pevně zakódovaná zkušenost jejich dědů a pradědů, kteří byli povoláváni do první a druhé světové války a umírali na evropských bojištích, aniž měli čas pochopit příčiny a průběh dění, jež brzy zasáhlo skoro všechny kontinenty. Pozoruhodné svědectví o tom vydává ve svých pamětech Klaus Mann, který pracoval ve výcvikovém táboře mladých vojáků připravovaných pro vylodění v Normandii. Když byly čerstvým rekrutům promítány filmy s Hitlerem tak se smáli. Nechápali, proč tohoto demagogického kašpara berou Evropané vážně či se ho dokonce bojí…

Podobně jsem narazila, když jsem se pokusila na prvních 242 signatářích Charty 77 (pouze 117 z nich bylo bývalými komunisty) interpretovat okolnosti Helsinských dohod, že tehdejší režim nejenže nehodlal inkorporovat nové mezinárodní právní normy do svého legislativního systému, ale nehodlal je ani uveřejnit. Úsporná a právně pojatá dikce petice nazvané Charta 77, jež byla adresovaná nejvyšším představitelům tehdejší moci, důsledně tlačila na parlament a vládu, aby začala dodržovat právní normy, jež vlastním podpisem nedávno vlastnoručně stvrdila. Po uveřejnění CH 77 následovalo furore v podobě zahájení represí vůči signatářům a masivní propagační kampaně, jež s příslovečnou demagogií dokonale vyjádřil článek z Rudého práva nazvaný »Ztroskotanci a samozvanci«. Mnohým z nás, kteří pocházeli z prostředí tvrdě zasaženým likvidací základních lidských a občanských práv již v r. 1948, názorně svitlo, co je třeba začít dělat a co neodkládat.

Pokud jde o mne osobně, podepsala jsem CH 77 do rukou historika V. Komedy ještě týž den a od té doby žila v příjemném souladu s vlastní přirozeností a ve smíření se ztrátou části svých nejlepších mladých let, které jsem věnovala kritickému studiu marxismu-leninismu a dějin komunistických stran. Teď se vše vyjasnilo a začínalo zhodnocovat. Ano, byl nejvyšší čas začít s analýzou toho nejlepšího v minulosti zničeného právního státu, a na to jednou nějak navázat. Obezřetně a postupně přispívat k obnově povědomí o základních civilizačních hodnotách jako je instituce soukromého vlastnictví, právní stát, dobře informované veřejné mínění, základní křesťanské hodnoty. Hlavně však bylo žádoucí zpracovat zkušenost z totalitního období pro potřeby těch, kteří se jednou objeví v morálně a duchovně zdevastovaném prostředí po nás! Konečně se v tunelu objevilo světélko. Tím spíše, že CH 77 podepsali takoví velikáni ducha jako byla filosofka Růžena Vacková, teolog Josef Zvěřina, spisovatel Karel Pecka, poslední demokratický ministr spravedlnosti Prokop Drtina a řada dalších, těžkým žalářováním zocelených osobností, které kolem sebe soustřeďovaly množství lidí podobně smýšlejících. Dosud nesoustavná směřování dostala patřičný rámec a rovněž publicitu v zahraničí. Bádání nad slabostmi 1. republiky, podstata sovětizace střední Evropy a objevování nových možností bourání komunismu zevnitř se staly odbornou metou a motorem akademického konání desítek mých souvrstevníků, kteří se měli rychle k dílu, aniž CH 77 podepsali a stali se tak předmětem nežádoucího zájmu StB. Velmi důležité bylo, že již 26. ledna 1977 ministerstvo zahraničí USA vznik CH 77 podpořilo. To jsme sice tehdy nikdo nevěděl, ale brzy to bylo znát, protože po původním rozmachu předsednictva ÚV KSČ k rozsáhlým represím nedošlo. Došlo „jen“ k selektivně pojatým přípravám na procesy a posléze procesy samotné, ale již podrobně monitorované zahraničními stanicemi jako Radio Liberty, Hlas Ameriky, BBC.

Moji američtí (a v době mého působení na FSV UK i evropští) studenti nikdy neměli problém tohle pochopit a vzít za bernou minci. Horší je to s reakcemi renomovaných historiků, kteří se cítí oprávnění jednoznačně interpretovat vznik a vývoj chartistického vývoje. Bylo možné se o tom přesvědčit ve dnech 21.-23. března, kdy se na půdě Národního musea a FF UK konala konference »Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci (1977-1989)«. Hned v úvodu odborných referátů se prof. Vilém Prečan (který po léta v zahraničí systematicky sledoval a dokumentoval činnost Charty 77) mj. vyjádřil, že CH 77 je příběhem lidí, kteří mluvili jen za sebe a nechtěli nikoho reprezentovat, či že šlo o příběh mladých lidí, kteří se nechtěli přizpůsobit konzumnímu způsobu života, že CH 77 je komplexní fenomén, který má mnoho rovin, že jde o průkopnickou strukturu, která později přispěla k zformování nové elity atd.

Jak známo, studenou válku jsme nevyhráli. Helsinské dohody proto nelze adekvátně a intelektuálně poctivě interpretovat bez ohledu na průběh studené války a morální étos zahraniční politiky amerického prezidenta Ronalda Reagana, který odmítl pasivní podrobení se sovětskému náskoku v počtu útočných nukleárních raket typu SS-2O a odpalovacích základen (SSSR jich měl 6OO, zatímco USA tehdy žádnou). Zvláště Reagana vyvádělo z míry tvrdé pronásledování křesťanů — oba jeho rodiče byli nábožensky založeni — v čemž měl aktivní podporu německého kancléře Helmuta Kohla i britské premiérky Margaret Thatherové.

Podobně nelze vysvětlovat nový zápas u nás i v blízkém zahraničí o obnovu základních a lidských a občanských práv jen z individuálně psychologických hledisek či postojů ke konzumnímu životu. Pro mladé lidi celého sovětského bloku bylo nejhorší, že obvykle nemohli dělat to, k čemu se cítili povoláni, že, ač nadaní a motivovaní, nemohli studovat na vyšších stupních školské soustavy, nemohli cestovat, trávit volný čas k obrazu svému a hlavně, že byli dětmi nesvobodných a politicky manipulovaných rodičů a to již od roku 1948. Koneckonců lidová mluva vždy dost přesně rozlišovala mezi těmi, co byli ti tažní a zbytek ti chovní. A pokud šlo o ty chovné tak i tam se pečlivě rozlišovalo kdo byli komunisté-stalinisté, komunisté idealisté a ti, kdo se k nim přidali z oportunismu či byli coby sociální demokraté zaskočeni vnucenou fúzí s KSČ na konci roku 1949. Výraz „antikomunismus“ měl a má v západní Evropě (snad s výjimkou Francie a Itálie) v politicky uvažujících vrstvách konstruktivní resp. pozitivní konotaci. Nemá nic společného s osobními a citově nevyváženými útoky na ideové odpůrce v úzce pojatém mocenském boji kdo z koho, ale znamená trvalé a vyvážené kultivování ústavního procesu, péči o vládu zákona, transparentnost a zodpovídání se veřejnosti z titulu výkonu politické funkce. Jde o důrazné prosazování zásad omezené vlády vůči ne-omezenému stylu vládnutí, který vždy skončil v hrůzovládě a pohrdání lidskou svobodou. Tedy žádné emoce, jen soustavná práce kontrolních a pojistných mechanismů demokracie, mezi nimiž má zvlášť důležité místo dobře informovaná a politicky soudná veřejnost a hlavně kvalitní vzdělávání mladých.

Chartu 77 podepsalo prý jen asi 15 bývalých politických vězňů, mezi nimi i pan Jan Filip z Ostravy, kterému bachaři při zvlášť brutálních výsleších po dvakrát přerazili páteř. Tento dobrý a mírný muž přišel do sálu Kulturního paláce v Praze na jedno z prvních setkání CH 77 po r. 1989 v předstihu, aby si zajistil místo prvního v diskusi. Slovo mu nebylo přiděleno. Nakonec promluvil jen proto, že jsem mu postoupila své. Odpoledne poseděl a pohovořil s několika tehdejšími studenty žurnalistiky zčásti uklidněn, že může ostravským bývalým muklům aspoň něco málo předložit k dalším úvahám o cestách ke svobodě. Vzpomínka na tento výjev před 17 lety mne na výše zmíněné konferenci donutila k replice na slova prof. Prečana o motivech chartistů, kteří podepsali jen a jen za sebe v tom smyslu, že já podepsala CH 77 s ohledem na mlčící většinu těch již nežijících či těch, kteří se vrátili z koncentračních táborů zdravotně podlomeni. Tedy žádné vyjadřování svého já či odpor ke konzumu — ne, motivem všech křesťanů bylo a je vědomí povinnosti vůči morálnímu odkazu těch, kteří nám byli ve svém odporu totalitě příkladem. To pochopil i náčelník 1. odboru X. správy SNB pplk. PhDr. Karel Vykypěl počátkem 8O. let, když v mém svazku souhlasil se zprávou, že jmenovaná „provádí nepřátelskou činnost v oblasti nelegálního vzdělávání a kultury v prostředí vnitřního protivníka. Stala se jedním z organizátorů kvalitativně vyššího stupně provádění tzv. antiuniversit. Její koncepce jsou v této oblasti založeny na stanoviscích a názorech buržoasních filosofů… stala se garantem přijímání vízových cizinců lektorů západních universit (zejména z Velké Britanie), kteří jsou vysílaní ideově diverzním centrem Jan Hus Educational Foundation … při provádění své nepřátelské činnosti vychází z pozic antikomunismu a antisocialismu se zjevnými prvky antisovětismu… navrhuji pokračovat v aktivním rozpracování objekta s cílem získání procesní dokumentace…“ Atd. atd.

Zmíněná březnová konference vynesla na světlo mnoho nových pozoruhodných vzpomínek, souvislostí, popisů operačních technik StB užívaných při vyšetřování, sledování a pronásledování v podání mladých historiků Blažka, Cuhry, Tomka, Vaňka, Žáčka a dalších ( včetně filmů např. o vyvlastňování či boření domů signatářů v mimopražských oblastech). Charta publikovala okolo 600 dokumentů o kritickém stavu naší společnosti a země (velmi často napsaných ne-signatáři či aspoň s jejich pomocí), nespočet právních protestů (viz úctyhodnou literaturu o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, bulletinu Informace o Chartě) a různých sdělení pro zahraničí. Kromě toho chartisté soukromě hráli divadlo, pořádali koncerty, výstavy uměleckých děl, překládali a rozmnožovali zahraniční literaturu, sami tvořili. Součástí těchto aktivit byla také snaha mladých chránit ohrožené lokality — viz boj o Stromovku v Praze skupiny Českých dětí. Byla to velká radost vidět známé tváře a po mnoha letech si zase potřást rukou s těmi, kteří se snažili aktivně žít lidsky i občansky v nedůstojných poměrech normalizačního a post-normalizačního Husákova režimu. Ještě lepší bylo vidět tehdy velmi mladé lidi dospělé, zralé a zdravě sebevědomé.

Podle anglické autorky Dr. Barbary Dayové, která žije mezi námi v Praze a která napsala knihu Sametoví filosofové (vyšla česky v r. 1999 v Brně) sdružovala CH 77 lidi zhruba tří hodnotových orientací: bývalé reformní komunisty, liberály a umělce na čele s Václavem Havlem a křesťany a lidi napravo od středu. Dr. Dayová jako představitelka zmíněné britské Vzdělávací nadace Jana Husa po léta řídila toky anglických filosofů, historiků, teologů a umělců (těšících se zvlášť hněvivé pozornosti X. správy SNB). Díky iniciativě chartisty Julia Tomina zareagovala skupina oxfordských filosofů na možnost přednášet v Praze na večerních neoficiálních seminářích, které byly věnovány původně pouze řecké filosofii, později nejzávažnějším morálněduchovním otázkám 2O. století. Vzdělávací nadace Jana Husa, jež poté vznikla a byla počátkem 8O. let ve Velké Británii řádně zaregistrovaná jako instituce placená z příspěvků akademiků i přátel naší republiky, k nám posílala časopisy, knihy a skupiny lektorů (později se vytvořili odbočky ve Francii, Kanadě, USA).

Dr. Dayová se vždy zajímala hlavně o kulturu. Její srdce i odborná kariéra náležely divadlu malých forem, neboť přijela do Prahy poprvé v létě 1968 jako postgraduální studentka divadelní vědy. Chtěla tehdy lépe poznat naši zemi dříve, než začne školní rok. To se jí díky známým srpnovým událostem podařilo. Proto bylo pro zasvěcené účastníky konference o CH 77 nepříjemným překvapením, že až na ni (a to si pozvání sama zařídila), nebyl přítomen z Britanie nikdo, kdo by o obsahu a podobě této velkoryse pojaté mnohaleté činnosti předních evropských univerzitních učitelů mohl poreferovat. Vždyť šlo o desítky přednášek a řadu seminářů, které korigovaly nejhorší falzifikace evropských dějin či doplňovaly naše vědomostní mezery a nabízely určitou, byť omezenou možnost rozvoje intelektuálních sil studentům vyloučených pro své názory z vysokých škol. A to vše se dělo čistě z principiálních důvodů obrany práva na vzdělání, akademickou svobodu, práva cestovat, vyznávat svoji víru, svobodně umělecky či profesionálně tvořit či práva na petiční sebevyjádření (mimochodem zaručené i komunistickou ústavou). Společná mnoholetá práce poskytla intelektuální a morální podporu doslova stovkám lidí v Praze, Brně a Bratislavě a to v době těžkých pocitů izolace, nouze a ztráty víry v obnovu základů morálky a práva. Za zvlášť zajímavý úspěch lze v této souvislosti považovat projekt Cambridge Oversea Diploma in Religious Studies. Šlo o jediné tajně provozované prestižní dálkové studium teologie za železnou oponou, které vedli naši tuzemští teologové (např. vynikající hebraista Milan Balabán) spolu s britskými kolegy a jež úspěšně absolvovalo několik tuzemských zájemců.

Charta 77 si vydobyla respekt v zahraničí vzájemnou spoluprací a vzájemnými ohledy mezi všemi jejími signatáři různého světonázoru a aspirací. Svědectví o jejich kontaktech se zahraničními disidenty byla na konferenci zvlášť pozoruhodná a oceňovaná. Osobní svědectví pronásledovaných opozičníků v Rusku, východním Německu, v Polsku a dalších zemí byla často doslova srdce drásající. Přesto se o přestávkách vyskytly i chvíle komického charakteru. To když např. Petr Uhl hned vedle mne sděloval prof. J. Pontusovi z Virginie (který napsal výbornou knihu o Václavu Havlovi), že v CH 77 nebyl antikomunismus ani antikomunisté. Ten hned s velkým potěšením ukázal na mne a v duchu si jistě probíral jména těch dalších, s nimiž již léta komunikuje. Možná, že by bylo dobré si v klidném ale jasném „dialogu s touto nemocí“ se k některým otázkám vrátit. Tím spíše, že např. petici Augustina Navrátila podepsalo přes půl milionu křesťanů. Dnes vidíme, jak dopadli a co se o jejich boji, trvajícím desítky let, s komunismem ví. Je pochopitelné, že křídlo reformních komunistů se oprostilo od nejedné ideologické svěrací kazajky a že v CH 77 dominovalo, protože mělo politické zkušenosti, konexe a množství aktivních sympatizantů v zahraničí, včetně specifických důvodů „vést dialog s mocí“. Právě proto by si mělo hlídat riziko asymetrie v zastoupení zahraničních stoupenců CH 77 také z toho důvodu, aby o své pozitivní hodnocení časem nepřišlo.

Je málo známo, že až do prosince minulého roku působilo v archivu Ministerstva vnitra sedm bývalých pracovníků StB. Jistě ta dlouhá léta také pilně pracovali. Dnes jsou mnohé složky sledovaných občanů poloprázdné či zničené. Z toho plyne, nepůjde-li snadno zrekonstruovat práci operativců, je stále ještě možné využít sdělení žijících osob a začít systematicky popisovat a vysvětlovat výsledky jejich činností. Unikátní knihovna Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda soustředila dost materiálů stejně jako archiv R. Scrutona ze Vzdělávací nadace Jana Husa ve V. Britanii. Jestliže po třiceti letech od počátků CH 77 byl dán výkladu práce mluvčích, VONSu, INFOCHu či undergroundu patřičný prostor, měl být poskytnut aspoň minimální prostor charakteristice akademických činností v oblasti nezávislého univerzitního vyučování a bádání. To by srovnalo proporci mezi přemírou deskripce a nedostatečnou mírou analyticky a komparativně pojatých obsahových analýz. Např. za velmi cenné lze považovat sdělení o zvláštnostech situace ve východním Německu, kde se velká pozornost věnovala otázkám míru, zatímco v Polsku šlo o duchovní obrodu ruku v ruce s úsilím o zmírnění nouze širokých vrstev těžce pracujících lidí. Srovnání povahy a rozsahu veřejných diskurzů je tedy v začátcích — nemáme-li však hlubší a objektivní zpracování nedávné minulosti, nesmíme se divit, že vázne současný diskurz.

Se svými americkými studenty o svých zkušenostech zásadně nehovořím, ale oni se vždy někde něco nějak dopídí. Nechápou moji rezervovanost a když náhodou během výletu do Jáchymova či Plzně něco osobního řeknu, opakovaně mi děkují za sdílení části svého života. Zkušenost mi říká, že i naši mladí lidé mají o CH 77 — a naše nedávné dějiny — také zájem, tím spíše že jednostranně ekonomistní uvažování tvůrců nové doby zdařile navazuje na morálně-duchovní prázdnotu doby předminulé. Zřejmě něco někde vázne a mladé generaci hrozí, že se rovněž bude ztrácet ve slepých uličkách selektivně prezentovaných událostí minulých i dnešních.

Alena Hromádková, signatářka CH 77 a do r. 2005 přednášející na katedře politologie FSV UK

Babylon 7/XVI, 2. dubna 2007