Zdá se, že radaru v Brdech je prozatím odtroubeno. Ne kvůli tomu, že by neprošel v českém parlamentu, ne kvůli tomu, že by hlouček iniciantů z hnutí Ne základnám vyvolal referendum a zdejší obyvatelstvo by v něm vystavilo radaru stop.

Nikoliv, signál zazněl z Washingtonu, záhy poté, co se kormidla ujal nový prezident Barack Obama. Přesněji řečeno, systém protiraketové obrany stále zůstává ve hře, leč patrně ztratí prioritní postavení a pokladnička obsahující peníze na jeho financování docela pohubne.

Proč? Samozřejmě, nelze nezačít hospodářskou krizí. Všude se škrtá, do ekonomiky se pumpují neslýchané sumy, aby se nezhroutila a s ní celá západní civilizace. V těžkých časech se proto logicky přehodnocují všechny dosud běžící projekty a hledá se, kde by se ušetřilo. Nová americká vládní moc proto snáze slyší na argumenty, které už dlouho předkládali někteří kritici protiraketové obrany.

Tedy, pomineme-li zavilé antiamerikanisty, proti radaru a antiraketám zaznívaly v zásadě dva základní racionální protiargumenty. Za prvé: Systém nebude fungovat. Při některých předchozích testech byla americká Agentura pro protiraketovou obranu podrobena kritice, že cvičná útočící raketa měla v sobě jakési „cosi“, co obranou antiraketu silně přitahuje. Žargonem současné reklamy vyjádřeno – byla prostě nadstandardně sexy. Po odstranění oné blíže nespecifikované nefér vnady prý proběhlo několik úspěšných testů, při jednom z nich ale zase raketa, co měla hrát nepřítele, zcela selhala (explodovala sama od sebe nebo něco takového).

Experti mimo Agenturu pro protiraketovou obranu často namítali, že se v reálu antiraketa vůbec nemusí trefit, experti z agentury odpovídali, že podle jejich výpočtů je takřka vyloučeno, aby se netrefila. V podstatě jde o maličkost: systém musí dokázat sestřelit pingpongový míček letící silně nadzvukovou rychlostí ve vzdálenosti tisíce kilometrů, což je prý plně v možnostech současné techniky. Stačí ještě vychytat nějaké ty „mouchy“ a o bezpečnost světa bude zcela bezpečně postaráno.

Důvěřuj, ale prověřuj, radí stará moudrost. I kdyby při testech oficiálně nic neselhalo, co vlastně mohli novináři shromáždění na základně v Kalifornii prověřit? Co by viděli? Nějaké FIRE a YES na obrazovkách armádních počítačů, filmové záběry čehosi rychle letícího a pak se náhle rozprsknuvšího, obláček výbuchu na nebi. Americký film Kozoroh 1 vypráví o fingovaném letu kosmonautů k Marsu. Nafingovat úspěch tam, kde by v reálných bojových podmínkách nastala katastrofa, není při potenciálu současné mediální techniky nic těžkého.

Ale dejme tomu, že by systém fungoval. Pak se dostáváme ke druhé zásadní námitce – kvůli jaké hrozbě, proti komu je vlastně celý systém budován? Proti Severní Koreji a Íránu? Ale Severní Korea ani Irán na USA ani na Evropu pravděpodobně nikdy nezaútočí. Dobře vědí, že by je americký odvetný úder vymazal z povrchu zemského. Kim Čong-il potřebuje atomovou zbraň k odstrašení: nechte mne na pokoji, říká světu, jestli mne zkusíte svrhnout, bude mi pak všechno jedno a hodím někam bombu. Systém protiraketové obrany, pokud kdy bude funkční, by sice zamezil realizaci těchto výhružek, leč (jen) kvůli tomu se něco tak nákladného přece nebuduje.

Pokud kdy vystřelí raketu s jadernou hlavicí Írán, bude mířit na Izrael. A nebude to asi raketa mezikontinentální – Izrael je totiž od Íránu vzdálen „co by kamenem dohodil“. Takže nevíme, proč se měl kvůli iránské hrozbě budovat systém proti balistickým mezikontinentálním raketám. Lepší než budovat nákladný systém protiraketové obrany, který ani nemusí fungovat, je věnovat Izraeli dvě jaderné ponorky se strategickými jadernými střelami. Pokud je Izrael bude mít, Ahmadínežád na něj nikdy nevystřelí. Protože ponorku pod mořem netrefíš, a trefíš-li zem, k níž ponorka patří, zasadí ti její atomový Nautilus odvetný úder, že se z něj nevzpamatuješ.

Nezabiješ-li protivníka vlastnícího jaderné zbraně dokonale, aby nebyl schopen odvety, nikdy jadernými zbraněmi neútoč. Takové je – kruté, děsivé a jednoduché – základní pravidlo jaderné války. Americký systém, tak jak byl dosud prezentován, do něj nějak nezapadá: Hrozby, proti nimž má být údajně vybudován, buď reálně neexistují, anebo se dají eliminovat úplně jinak. Respektive, zapadá-li přec do logiky jaderného konfliktu, pak jako pojistka pro „bezpečný“ útok.

Ano, v budoucnu poroste počet států (i nestátních aktérů včetně teroristických skupin), které mohou disponovat jak jadernými bombami, tak různými, i mezikontinentálními nosiči. A u těchto „noviců“ v jaderném klubu lze též předpokládat zvýšenou míru iracionality, ochotu k nějakému vědomě „apokalyptickému“ použití zbraní hromadného ničení.

Proto je při další diskusi o americké protiraketové obraně třeba rozlišovat dvě věci. Buď je zamýšlena primárně jako prostředek proti nějaké konkrétní zemi, Íránu či Rusku. Pak je nutno o ní přemýšlet v kontextu vztahů Západu (USA) k oné konkrétní nepřátelské zemi. Anebo je primárně míněna jako obrana do budoucna proti předpokládanému rostoucímu počtu velmi nespolehlivých a velmi nebezpečných držitelů jaderných zbraní, státních a nestátních. Potom je třeba prověřit, zda může celý systém v realitě fungovat opravdu tak, jak se to hezky ukazuje na obrazovkách počítačů. A může-li, bylo by dobré ve vývoji tohoto systému pokračovat, třebas i hospodářské krizi navzdory.

Babylon 6/XVIII, 9. března 2009