Včera za příjemného deštíku představil U Budyho Jáchym Topol poesii Daniela Hradeckého. Samotný básník se nedostavil, ráno volal, že ho někdo přepadl, nebo možná on někoho, že si to nepamatuje, je celý od krve, ztratil klíče od bytu, nemá, kam jít… Zkrátka taková permanentní patálie, Česká republika LP 2020, nebo kdekoliv jinde a jindy. Pak se ještě ozval, že je v Praze a hledá Libeň. Zřejmě ji našel, protože pak už se neozval. K tomu zahrál Pepa Janíček a jeho Průvodci časem. Málo lidí. Pršelo. Pěkný večer. -ppl-

OREL ZE SEVERU

představení básníka Daniela Hradeckého

Pokud narazíte na verše dosud neznámého autora, kterým je navíc váš současník a čtete nadšeně a do umdlení, je to setkání podobné zázraku. Mně se to přihodilo s verši Daniela Hradeckého. Patřím totiž mezi pár vyvolených, kterým Daniel svoje básně poslední týdny posílá, snad jako úzkostné vzkazy v láhvi z nějakého toho ozdravného pobytu, kde jsou umakartové stoly pobryndané čajem a vrchní sestra zrovna bouřlivě svolává na rozcvičku a nenechá Daniela ani dopsat verš, saprlot!

Tuhle situaci si ale možná romanticky maluju a básník si v nejbližším nonstopu mne ruce, jak nás, bandu svých aficionádos, napálil. Každopádně pod tím přívalem básní podklesávám, je to tolik materiálu a tak náročného, že nestačím vnímat, mám čivy buď od narození, nebo každodenním provozem už tak zhrublé, že budu potřebovat eóny věků a megatuny soustředění, abych tuhle poezii vstřebal. Připadám si jako poloslepý havran plachtící někde v prvním patře vzduchu zatímco básník připomíná ostrozrakého severského orla, vznášejícího se o všechny ty stratosféry, které už klovajícím zobanem pohltil, výš.

No fakt!

A kdože je to ten básník?

Tak dobře: Daniel Hradecký se narodil 1973 v Mostě. Nestudoval. Zaměstnán bývá jako krumpáč a lopata. Žije sám. Vydal pár sbírek poezie a jednu prózu. Než jsem narazil na Hradeckého básně, získal si mě právě už svou alkoholickou prózou Trosky jednoho deníku.

Hned jsem se začal po autorovi trochu vyptávat a brzo jsem se dozvěděl o chlápkovi z Litvínova, který už pár ceněných knížek vydal a nyní se živí jako hlídač ostrahy v obchoďáku. A na základě dalších i dost protichůdných zpráv to především vypadalo, že Daniel Hradecký už vstoupil do legend. Podle očitých svědků se potlouká večerkami a putykami, jako přízrak z Charlese Bukowského, jindy zas působí jako sečtělý a sofistikovaný panáček vybraného vzdělání i způsobů. A někdy je zas popisován bezmála jako Hölderlin, v básnické orgii šílící v nějaké té zapomenuté věži, zvláště pro nás Pražáky, dosud drsných a tajemných severních Čech.

Když se mi Daniela podařilo vystopovat, domluvili jsme se, že novou sbírku Přibližování dřeva představí v Knihovně Václava Havla. Knížka je mj. plná sebeironických šlehů a aforismů, jako třeba: „Co tě nezabije, to tě nudí“, prostupuje ji snad i osvobodivý pocit, že „Boží mlýny melou docela rychle“, a když ji Daniel v prosinci 2019 té asi dvacítce spříseženců v KnVH představil, dokonale rozmetal představu, jak má takový básnický večer a básnická řeč vypadat. Mrkněte se na film, natočili jsme to.

Čtenáři, byť nejoddanější tuhle dávku nemohli ještě ani strávit, přesto Hradecký vydává další knížku, Jezero, sbírku hutnou příběhy vykládanými tu naléhavou až brutální, tu milostnou řečí, kdy se autor nerozpakuje svého čtenáře hýčkat oslovením Ty čuráku.

Mám Jezero v kapse saka, dnes večer chci tenhle výtisk věnovat Vráťovi Brabencovi, který by jako učedník Jiřího Koláře a biblista snad mohl mít pro Hradeckého porozumění. Vlastně bych docela rád, kdyby se tihle dva bardi konečně setkali.

Co já ale vím, Daniel snad vskutku dlí kdesi v sanatoři, či snad již zaléčen pohostinné brány opouští, přičemž je možné, že střeženou vrátnicí pronáší básnickou třaskavinu, rukopis dnes už pověstných, byť dosud nedopsaných Jam.

A pozor, při téhle četbě, vydržíme-li klopýtat za autorem, vydržíme-li s dechem, projdeme se možná pár chvatnými ráji, docela určitě ale i peklem. Autor je vlídný a laskavý, jinak to dnes nejde, vskutku s ním však vkráčíme na minové pole, kdy četbou hrozí otřes duše. Tady je vše totiž doopravdy a epika krumpáčem zasazuje lyrice strašné údery. Znalci v případě Hradeckého hovoří o úkazu, kdy verše sycené českými reáliemi, český poetický prostor s jeho provincionálními stěnami vysoce převyšují a lze se tu zmínit o Eliotovi či Edgar Lee Mastersovi. Mě osobně fascinuje, jak Hradecký dokáže ty naše chlastačky na smrt povýšit na úroveň homérského mýtu.

Básně, které čtenářkám a čtenářům Babylonu nyní pokorně předkládám, mi Daniel dovolil vybrat z rozsáhlého, dosud nedokončeného románu ve verších s pracovním názvem Silážní jámy.

Jáchym Topol

Nevděk vůči Bohu

Daniel Hradecký

 

Říjen. Znovu Litoměřice.

Do špitálu mě slíbil odvézt Milan Sýkora

služebákem (nástup na detox byl domluven

týden předem), ale něco se posralo,

tudíž přijel až večer, to čekání jsem pochopitelně

nevydržel a ještě jednou se zničil,

tentokrát opravdu důkladně,

několika litry vína a celou flaškou hanácké.

Poslední vzpomínka před pádem opony,

jak mávám na Václava Šťovíčka, jak k němu mířím

s tou flaškou a jak on mává na mě, pak

záblesk slunce v šarlatové koruně javoru

a poslední myšlenka: tak tohle je teda

ten slavnej šarlat, kdo by to řek´…..

Že mě Milan Sýkora do těch Litoměřic asi

opravdu dovezl jsem zjistil až uprostřed noci

(pozdější vsuvka: po návratu z Litoměřic

Sikiho otřesné líčení, jak jsem mu, v mrákotách,

celou cestu téměř nepřetržitě padal do řízení,

jak jsem mu toto řízení opakovaně pozvracel,

čelní sklo, budíky, šaltrpáku, co se dalo…),

když jsem se z asfaltových mrákot vynořil na JIPce,

nejprve jsem myslel, že jsem opravdu v pekle,

to slabé osvětlení, zcela neurčitelná povaha prostředí,

hlasy noční služby, za zástěnou vlevo ode mne

autentické chroptění umírajícího, moje vlastní

dobíhající intoxikace, kurty, tzv. cévka v penisu,

do které jsem se prostě za žádnou cenu nedokázal vychcat…

Po předstíraném rozednění mě přišli omýt žínkou.

Ženské ruce.

Stále připoutaný na lůžko, téměř nic jakoby nevidím

a nechci vidět, protože jsem neumřel.

Kupodivu laskavý ženský hlas (primářka?)

se mě vyptává, jméno ji nezajímá,

chce vědět, kdo jsem.

Cítím nesmírnou, celoživotní hanbu, proto říkám,

abych se ponížil ještě víc, že jsem básník a esejista,

vždyť v pekle se přece pravda cení jako lež a naopak.

Ptá se dál, co jsem napsal a tak a to je nůž do ledvin,

protože si musím přiznat, že skoro nic…

Pak hrneček čaje s obrázkem jaksi rakouské hrázděnky,

vypadá to jako milá hospůdka, ovšem ve štítě

je výsměšně zdobně vymalováno slovo Apotheke…

V poledne převoz v invalidním vozíku

(po svých bych opravdu nedošel) na psychiatrii.

V chodbách nemocnice překrásné podzimní slunečno

z velkých oken, slunečno, které se mne netýká…

Na oddělení (uzavřeném) jediná dlouhá chodba,

vpravo veškeré zázemí, vlevo řada třílůžkových pokojů,

kajut, vpředu sesterna, velín útočných akcí,

taky kancl primáře, dokonalá ponorka třídy tango.

Tam mě vyvrhnou z vozíku do lůžka,

proležím v křeči zbytek dne…

Až teď, po třech dnech, jsem se vrátil poněkud k sobě,

sedím a píšu, abych dělal dojem, že jsem,

lehká těžká hlava, vpravo nahoře poslední letošní slunce,

píšu, mlčenlivý jako pařez, je to tak a jinak, než říkám –

Dvacet let jsem chodil kolem horké kaše,

ale teď, když matka umírá,

lépe řečeno když je ve svých 75 letech

se svými přirozenými stařeckými

komorbiditami a slušným důchodem

ideálním příslušníkem cílové skupiny

medicínsko-vojensko-průmyslového komplexu,

odvážil jsem se zeptat, jak to tedy má

s Pánembohem, když už jsme po generace

těmi matrikovými katolíky přece……

Řekla, že s Bohem skončila, když jí bylo 12

a já chtěl bejt samozřejmě vtipnej a chytrej

a navrhnul jako příčinu její odpadlictví

tzv. pubertu, moje střela šla však zcela mimo.

O svou víru přišla moje dobrá matka

právě skrze víru, jak se tak tehdy úpěnlivě

a opravdově a soustavně modlila,

„aby nám nevzali dům a my se nemuseli

stěhovat“, promodlila takto několik kvartálů

a hle, Ježíš nezasáhl proti svévolníkům

„a tak jsme skončili v cizím městě“.

Dodnes matka nevychází z údivu,

zač ji pánbůh trestá, jak se rádo říká,

ačkoli vychovala v utěšených poměrech

dvě zdravé děti, dožila se, přestože

kouří 60 let, krásného věku ve vlastním

třípokojovém bytě atakdále,

přičemž právě jen Bůh ví,

jakým hrůzám by v životě musela čelit,

kdyby její dětské prosby byly vyslyšeny.

Netvrdím, že nevděk vůči Bohu

či osudu je specificky český,

ale jsem přesvědčen, že není na místě.

Každému, kdo vypne televizi

a podívá se z okna musí být jasné,

že Česko je šťastná země, Češi šťastní lidé

a měli by být vděčni za své štěstí v této

stále ještě šťastné meziválečné době.

Ačkoli jsme se k velkému západoevropskému

konjunkturálnímu večírku připojili

po naší problematické revoluci až k ránu

a sjíždíme si vespolek už jen mátožnou

afterparty, rozhodně nepatříme

k reálné miliardě lidských bytostí,

které za kus žvance 16 hodin denně

kopou ve stráni jíl.

Česká specifika jsou spíš kuriózní a směšná

a já si zde neodpustím několik jedovatých nástřelů:

Čech věrný tradici stráví půl dopoledne

přípravou oběda, aby jej následně zhltnul

během pěti minut s čůrkem potu

stékajícím po zádech do trenclí;

dobré chutnání, ale bez povídání;

kdo první dožral je král.

Žádný Čech si neodpustí tvrzení,

že všichni kradou, ale sám sebe

do tohoto kolektivu zlodějů nezahrne;

je-li na zřejmý rozpor upozorněn,

upřesní, že nejvíc kradou ti nahoře,

čímž se ovšem pouze doznává k lítosti,

že on sám je dole a může tedy jen paběrkovat,

což je pochopitelně k zlosti.

Vysloveně anekdoticky vyznívá

pro současnou českou frazeologii

příznačné nadužívání slovesa skončit.

Každou chvíli odněkud slyšíme, že kdosi skončil,

zejména v nemocnici, na psychiatrii,

v rukou lékařů (!), v policejních poutech

nebo rovnou v cele, skončit je rovněž možné

poněkud tajůplně „v zařízení k tomu určeném“

a o věru velikém štěstí může mluvit subjekt,

který skončil pouze v domácím ošetřování.

V Čechách však končí nejen zjevní

nešťastníci a ztroskotanci – často se stává,

přinejmenším v televizním zpravodajství,

že jinak docela fajn chlapík skončil

nejen na posledním, ale i na prvním místě!

Jako by dokonce ani pro člověka,

který „skončil na hotelovém pokoji

se čtyřmi prostitutkami“ nebyla už žádná

budoucnost, jako by každá událost

znamenala trpký, neodvolatelný konec,

hrob všech nadějí.

Do jakých prožitkových poloh

nás podprahově manipuluje tenhle

kafemlejnek permanentních sugescí?

Trávím ostatně letošní jaro a léto

v nejmenovaném českém blázinci

a nikterak se mne nezmocňuje pocit,

že bych skončil; nelze ovšem vyloučit,

že mi chybí ten správný český náhled…….

Potká-li vás Čech na lesní pěšině a pohledem zjistí,

že se procházíte jen tak,

bez venčeného psa či košíku hub,

okamžitě ho zachvátí hrůza a na útěk

se nedá jen proto, že ho kromě hrůzy

zachvátí těžký stupor. V takové situaci

se v žádném případě nepokoušejte Čecha

pozdravit, nechcete-li ho křísit ze mdlob.

Češi totiž věří na strašidla a neviditelné bytosti

– všudypřítomné uprchlíky, vraždící schizofreniky

a teroristy, v čem ovšem nejsou sami;

v dnešní Evropě je pouhé podezření

na možný záměr provést útok

dostatečným důvodem pro vyhlášení

stanného práva (čímž se vlastně teroristický čin

nadočekávání „vydařil“, aniž musel být vůbec vykonán).

Čechové si nechali vnutit pocit,

že musí mít všechno, musí to být nové

a musí to mít hned. A takyže všechno mají,

jenže ouha, na dluh.

K tomuto hypotékovému životnímu stylu

lze bezpečně, laskavě a soucitně říci jediné:

Enormní, plošné prodlužení tuzemských rodin

i jednotlivců je jistě tragické,

ale věruže dobrovolné……

Na závěr tohoto sprostého, kapriciózního výčtu,

který by bylo možno po libosti rozhojňovat,

dovolím si šlehnout jednu dokonalou podpásovku.

Ptám se, zda-li není přecejen

nějaká ta souvislost mezi omílanou

českou malostí a protivnou frekvencí

deminutivních, devótních příjmení v národě,

neboť všichni ti Zahradníčkové, Bubeníčkové,

Šťovíčkové, Suchánkové, Šafaříkové

a Masaříkové, Lopatkové, Pařízkové,

Ptáčkové, Nožičkové, Kačírkové, Horáčkové,

Myslivečkové, Sedláčkové, Pláničkové,

Zahradníčkové, Kulhánkové, Mrkvičkové,

Ženíškové, Synáčkové, Karáskové, Němečkové,

Komárkové, Borovičkové, Pěničkové,

Vopičkové, Žemličkové, Turečkové a jiní,

nepřeberní ečkové a ičkové,

nad jejichž řadami slunce nezapadá,

to sice může, ale nemusí být náhoda.

Jistě, dopouštím se těchto laciných,

urážlivých generalizací taky proto,

abyste se mnou, pokud možno právem,

nesouhlasili. Ale neshrnul mi snad

český tragický pocit života ing. Sůra,

platónská idea tuzemského důchodce,

ve výtahu slovy

„Život stojí za hovno, i když se vydaří“

Vždyť i já čerpám pouze ze své zkušenosti,

ze své taky české zlosti a nespokojenosti,

ze svých obav a nedůvěry.

Něco tu ale tuze nehraje.

Jestliže postrádám ve svých nárocích odvahu k činu,

jinak řečeno k nepohodlnému, ale povznášejícímu

přijetí odpovědnosti i za věci, které jsem

nezpůsobil, jsou všechny mé stížnosti

neoprávněné a dětinské. Naopak od sůrovců,

kterým život stojí za hovno, i když se vydaří,

očekávám logickou, nelítostnou důslednost,

akty a akce zoufalého odhodlání.

Jenže Ó Čechy, kdeže jsou tvé masové revolty,

nebo aspoň sebevraždy.

„Situace v Německu je vážná, ale ne beznadějná.

Situace v Česku je beznadějná, ale ne vážná“,

vysmívá se parafráze staré anekdoty

a kdekomu se zdá, že už ji někdy slyšel.

Tak opakovaný vtip přestává být vtipem

a stává se vážnou věcí.

 

x x x

Nekyia, dokument Alberta Hospodářského o Hradeckém