Dneska slaví V.B. 80. narozeniny. Tady je rozhovor, který vyšel v tištěném Babylonu v květnu 2020, když Brabenec vydal na SNB ve Vršovicích knihu Eden, kterou ilustroval Richard Pecha.

Dneska, Vráťo, křtíš novou knížku. Vypadá to jako pornokomiks. Jak to vzniklo?

Není to komiks a vzniklo to velice jednoduše. Měl jsem takovou nekonečnou báseň, no báseň… takový povídání, který jsem ukázal Richardovi Pechovi, on si to prohlídl a řekl – tohle nikomu nedám a už vím, jak to budu ilustrovat. Já na to, a můžu se zeptat, co to bude za obrázky? A on, že si konečně bude moc zase malovat ty prdele, kundy, kozy. Tak jsem řekl, no tak jo. Uplynula velice krátká doba a on to přines. Povídám, dobrý, no. Jmenuje se to – to je důležitý – Eden a má to podtitul: Třída Sboru národní bezpečnosti Vršovice. Máme spolu nakladatelství, které se jmenuje Vršovice 2016.

Eden, Vršovice – to má něco společného se Slávii?

Tak místo určitě.

Mají vršovický kundy nějakou souvislost s Rájem, se stvořením?

Vršovický Eden není Eden biblický. Jsou to takový Richardovy jasnovidectví. Udělal na té první stránce nějakou holku a já povídám: „Ty vole, takhle vypadala moje milenka v šedesátých letech, za kterou jsem do Edenu jezdil. Jak to můžeš vědět, když jsem ti žádné fotky neukazoval?“ A on – já si to takhle vymyslel. „Tys věděl, že byla brejlatá?“ „No já si to tak představoval.“ „A jak víš, co nosila za podprsenku?“ „Podíval jsem se, jaké se v té době nosily.“

Jasnovidec přes podprsenky, co by mohl dělat kariéru v Triole. Já myslel, že řekneš, že s ní chodil taky.

Tak on v té době chodil ještě do mateřské školky, je o dvacet let mladší než já. O víc asi ještě.

No jo, říkáš, že to jsou Vršovice, ale vypadá to jako vyhnání z Ráje…

To bychom zabředli úplně do jiných sfér. Nevím. Uvědom si, to je jedna věc, kterou rád opakuju, rád jsem to říkal hlavně v Kanadě, když mě tam lanařily různý církve a náboženství, že jsem knihu Genesis, asi dvě první kapitoly, přeložil z hebrejštiny, když jsem studoval teologii, mizerně, ale zkoušku jsem udělal. Jde o to, že ta kniha Geneze je z těch biblických knih nejmladší. Takže Bible začíná story, kdyby začínala třeba Izajášem, tak si lidi budou říkat, co to je za alkoholiky, kteří podpálili svět, a nikdo to nebude číst. Patočka někde hezky napsal, že obdobu starozákonní zahrady má nejméně patnáct dalších náboženství. Není to nic originálního.

No právě, že máme všichni obdobnou zkušenost. Co Zlatý kopec?

Co?

Zlatý kopec – nebyl takovou menší zaslíbenou zahradou…

No tak to byl podivný pokus o komunu, který dobře i s těma všema naivitama popsala Marie, moje žena v pojednání, který poprvý vyšlo ve Svědectví, myslím.

Tak to trošku popiš, o co šlo. Kde to bylo…

To místo se skutečně jmenuje Zlatý kopec, je to za Přesleticema deset kiláků severně d Prahy. Spíš než kopec je to taková boule v kraji, taky známý archeologický naleziště. Archeologové měli maringotku u nás na dvoře. Tam všude bylo moře a na tyhle boule se uchylovala zvířata před vodou, takže tam byla spousta kostí. Večer paleontolog ukazoval všelijaký kosti a říkal, tohle je srstnatej nosorožec atd. Já mu jednou na zkoušku do toho přimíchal kost, co ohlodali naši psi. Seděli jsme tam, kouřili a popíjeli, on bral ty kosti a říkal: tohle je hlodavec, který žil… a řekl nějaký číslo. Pak vzal tu moji kost, která vypadala stejně omšele jako ty ostatní, a povídá – tak to je ovce, ta kost je tak půl roku stará a hodil ji do ohně.

Nechytil se.

Vůbec. Ani se nad tím nepozastavil. Hezký. Teď mají vyjít texty Charlieho Soukupa a Maťa mě požádal o doslov. Mám to skoro hotový a popisuju, jak Charlie na Zlatém kopci komponoval ty svý hrozný písně, s kterými pak vylezl v Bojanovicích, a to jsem si říkal, dobrý, ale zpívat v týhle době, zní píseň nad pracovním táborem, to je silný kafe – být estébák, tak bych se taky nasral, protože jakej pracovní tábor?

Zní to ovšem autenticky.

No právě, až moc. Karásek zpíval, v nebi je trůn, no dobrý, ale zní píseň nad pracovním táborem… Musíš si uvědomit, že oni taky měli svou citlivost. No šli jsme sedět všichni.

Zlatý kopec, to byl začátek sedmdesátých let?

Sedmdesát tři. Já začal hrát s Plastikama a pak jsme na Zlatém kopci dokonce zkoušeli. Někdy bylo tolik sněhu, že jsme se tam ani nedostali. Nebyla tam elektrika. Někdo ukradl veliký agregát na naftu a přitáhl to tam, žralo to každý dvě hodiny dvacet litrů nafty, kterou jsem zajišťoval zase já, protože jsem byl traktorista. Tak jsme měli naftu. Agregát se ručně nakopl, rozblafal se za stodolou, odkud vedly dráty do sklepa. Jely na to dvě kytary a jeden mikrák a někdo říkal, ty vole, ten agregát je tak silnej, že by na něj mohla jet celá vesnice. To byl ve skále vytesaný sklep. My tam měli malinký kamínka, abychom tam v zimě nechcípli. A z toho sklepního okýnka jsme měli vytaženou rouru, takže uprostřed těch polí šel najednou ze země čoud.

Z podzemí šel voheň, dým a kvílení…

Jo to byl skutečně androš.

Bylo k tý díře nějaké stavení?

Jo to byl statek se stodolama a sadem. Bydleli jsme tam – Charlie, Marie a já, o víkendu tam jezdili lidi a občas tam někdo zabloudil i v týdnu nebo se tam pokoušel i žít jako Jirka Šůla – vydržel to zhruba dva dny.

Kromě toho, že ti vyšla další knížka, máš i soud s estébáky…

Jo, vypovídal jsem jako svědek, snažil jsem se, abych byl konkrétní. Byla tam moje přítelkyně a já se jí potom ptal, když jsem šli shánět panáka, jak jsem mluvil, a ona na to, že ne úplně blbě. Tak nevim. Před tím jsem poslouchal, jak vypovídali ti estébáci. Vydržel jsem dva, než jsem zjistil, že už nemám na to žaludek – lhali úžasně. Obžalovaný může lhát, svědek nesmí. Byly tam zajímavý momenty.

Tvý jméno v životě neslyšeli, viděli tě poprvé u soudu…

Jo, pana Brabence jsem v životě neviděl, tvrdil Dudek, tak jsem si říkal, chtěl bych vidět, hoši, ty vaše studia. Dobrý, tak mají JUDry. Ten Pelta, jejich nadřízený, byl o něco chytřejší, a povídá, že si nepamatuje, že by v budově krajské správy SNB, tedy v Bartolomějské sedm, někdy proběhl nějaký výslech – pokud byly, odehrávaly se na obvodních správách Veřejné bezpečnosti. Tak já povídám, že do večera bych vám sehnal třicet lidí, který tam byli minimálně jednou na výslechu.

Já mám ještě doma hrst předvolánek na Barťák – tak kdybys potřeboval…

Já je měl taky, ale když mi dělali domovní prohlídku, tak je zabavili. Měl jsem v knihovně za sklem zastrčený seznam zabavených věcí a první, co zabavili, byl seznam zabavených věcí. Já na to, to je moje, a oni, už ne. Byli vtipný, někdy.

Ty policejní dokumenty jsou ale tvoje. Když jsem seděl na Pankráci, tak oni změnili obžalobu, přišel bachař a povídá – nesu vám novou obžalobu, můžete vrátit starou. Já na to, promiňte, ale to je můj majetek. Ve vězení nemáš žádný majetek, ale obžaloba je tvoje. A to ještě Sváťa na mě řval: „Nic jim nedávej, je to tvoje!“ „Jo, vole, nedám.“

Chtěli to zpátky, protože tam byly právnický koniny, který jsem poznal i já.

O co jde?

O PREVENCI, IZOLACI a ASANACI, jak si estébáci pojmenovali svý akce na systematický šikanování, v bydlišti i v zaměstnání, ostentativní sledování, umisťování do cel předběžného zadržení, vyhrožování trestním stíháním, kompromitaci před kamarády, zastrašování a fyzické napadání, které mělo za cílem vyštvat nás za hranice. Figurujeme tam já, Jana Převratská, Jirka Chmel, Jára Neduha, Marie… Dal to dohromady Úřad pro dokumentaci a vyšetřování a je toho prý spousta. Ale nevypovídala Jana Převratská, protože je nemocná, v Kanadě. Nevypovídala moje žena, protože je na tom taky špatně. Ptali se i dcery Nikoly. Volala mi, že ji navštívila kanadská policie, nějaké speciální oddělení, kterou požádala o spolupráci česká policie. Ona o tom nemůže nic vědět, ale jako dítě si pamatuje tu atmosféru, takže bude u soudu nějaká její video výpověď. Mně se na tom líbí to, že ten úřad je schopný se domluvit v cizím jazyce s poldama přes oceán. Spousta úřadů tady by toho nebyla schopná.

Vyslechli řadu lidí. Spíš se obávám, aby to zase nešlo nějak pod koberec, i když ta soudkyně si počíná dobře a je vidět, že to bere vážně. Uvidíme. Byly už čtyři stání, tak jsem říkal, Richarde, kolik myslíš, že každý ten estébák už utratil za advokáta? A Richard povídá, podle toho, co mi říkáš – čtyři stání, přípravný řízení, průzkumy, tadyhle a tohle, normální advokát by do toho nešel, tyhle budou mít honoráře jiný, tak to je minimálně sto tisíc.

To ujde. Napsals o tom reportáž?

Takovou básničku. Asi hodinu jsem tam mluvil, pak jsme šli Starým Městem, na zahrádku nás nikam kvůli kovidu ještě nepustili, až na Václaváku na Můstku byla jedna otevřená kavárna. Tak jsme si sedli a povídám, že chci čaj a ruma. Ruma, jakýho? Já, že chci tuzemák. Máme Božkov, pane. Jo Božkov – před koronavirem by ti Božkov na Václaváku nedali, dostal bys nějakýho Diplomata, nějakou tu karibskou oblast, panák za sto devadesát a najednou měli i Božkov, protože tam nikdo nebyl. Tak jsem si dal postupně pět rumů, sledoval jsem krásný holky, jak chodily kolem, a ty číšníci byli docela vtipný. Šel tam člověk, který měl na zádech nápis messenger. Byl hrozně tlustej a já si povídám, to už je na tom asi hodně mizerně, když s těma kily dělá poslíčka. Pak šel zpátky a on to byl bývalý hospodský z Hřebenek. Povídám, těbůh, co tady děláš, ty tady roznášíš balíčky? Pojď si sednout, zvu tě, jdu od soudu. On že nemůže, že musí ještě něco doručit. Hospodu prý položil a živí se tímhletím. Chlápek, šedesátka na krku.

Seknul s tím kvůli EET nebo koronaviru…

Nevím. Odmítl si dát se mnou panáka a šel s balíčkama.

To je divný.

Připadalo mi to divný – tlustý hospodský a dělá messengera. Pak mi došlo, že vlastně dělal messengera celý život – mezi výčepem a náma nosil to pivo. Teď nosí balíčky.

Třeba roznáší drogy…

To jsem zažil v Kanadě a byli to dokonce kamarádi, některý z nich seděli a pak se zase sešli. Já říkám, co teď kluci děláte? Jsme doručovatelé. Doručovatelé? Taky jsem to dělal se svým auťákem, dost prodělečný a oni měli všichni nový Volva, drahý auťáky. Taková česká mafie přes drogy.

No to bys se svou zločineckou vizáží nemohl dělat…

No, lanařili mě. Byla zima. Já jsem neměl práci. Na svatýho Martina začne sněžit a zahradník nemá v Kanadě práci, sníh sleze v dubnu a do tý doby se musíš nějak uživit. Tak za mnou přišli a říkají hele – ty tady prý znáš spoustu umělců. Já na to, že občas nějaký lidi potkám. A oni, máš nějaký etický zábrany? Já na to, mám etický zábrany. „Škoda, mohl by sis dobře vydělat.“ Říkám, já vím.

Dělal jsem tak zvanýho správce v Masaryk Townu v Torontu, kde byly skautský chatičky, kde se děti emigrantů měly učit ty skautský zásady, dělat táboráky, češtinu a podobný kraviny, a tahle partička měla jednu chatičku pronajatou. A Kanadská policie nemohla zjistit, kde má ta parta hlavní sklad těch opiátů. A ono to bylo právě v tý jedný chatce.

Skauti nic netušili.

Nikdo nevěděl nic. Oni platili spořádaně Masarykovu institutu za chatičku, která byla narvaná drogama, a nikdy to neruplo – policisti prohledali všechny možný tajný skladiště, ale na tohle nikdy nepřišli.

Tam to navíc bylo zajímavý, protože hospody normálně ve městě zavíraly v jedenáct, my jsme byli soukromá hospoda na soukromým pozemku, a když to tam Kanaďan objevil, tak měl ve čtyři ráno guláš, pivo, panáky… Všechno možný. Když si přišel s prachama, tak si mohl sedět do šesti, což bylo jinak možný jedině v nějakém drahém klubu, kde na to nikdo neměl.

Jak dlouho si tam správcoval?

Správcoval jsem tam a zároveň i zahradničil asi rok a půl, než jsem zjistil, že ti vlastenci, který to řídili, jsou úplný kreténi. Nakonec jsem se s nima pohádal, tvrdě.

To byli poúnorový emigranti …

Některý byli i předúnorový, takový ty poválečný a občas se tam objevil nějaký stařec, který byl předválečný. Ti byli dobrý, ale tihle ti… Dělali všesokolský slety, cvičili tam, to bylo hrozný. Nakonec mě udali, blbě.

Proč?

Protože jsem mimo tohle měl ještě svý soukromý kšefty, což jim vadilo. Já jim říkal – mám pracovní dobu do čtyř a ve čtyři si jedu po svých kšeftech. Takže mě udali, na berňáku, že jsem hrozně zbohatnul, že jsem si koupil náklaďák a pořídil si barák. To všechno byla pravda. Náklaďák mě stál tisíc dolarů, ten jsem koupil na aukci a na barák jsem si udělal půjčku u banky, která pochopila, že jsem docela pracovitej a tu půjčku mi dala.

Tak jsme se pohádali. Ředitel toho Masaryk Townu byl takový ten slušný, lokajský typ, takový úlisný hajzl a když jsme se rozcházeli, tak jsem mu řek: Pane, já jsem i ve vězení potkal spoustu hajzlů, ale narazit na tolik sviní, kolik jich je tady mezi vámi, to se mi ještě nestalo.

Takže to byla koncovka, u vlastenců. Navíc tam byly takový detaily. Chodila tam tak zvaná stínová vláda, jejíž šéf byl Jiří Včelař Kotas. Přišel za mnou a říkal, hele, ty prej nás pomlouváš. Já na to, hele, mně vadí, že tvrdíš, že v tvé vládě jsou chartisté – ani jeden z nich, pokud vím, chartista není. „No jo, ony byly dvě Charty. Jedna to podepisovala a druhá to dělala, a to byla podzemní Charta.“ Tak jsem začal sprostě řvát a on na to – hele, kdyby ses uklidnil, tak můžeš být ve stínové vládě ministr kultury!

Měls mu říct, kulturu neberu, jenom vnitro …

No já to okamžitě bonznul Tigridovi a Tigrid pak ve Svědectví napsal, že ví o několika stínových vládách a že s tím nechce mít nic společného. A pak se objevil Kotas v Praze. Já jsem taky přijel v 90. roce do Prahy. Byl jsem za Václavem Havlem na Hradě a říkal jsem mu, „dejte si bacha na toho Kotase, to je mezinárodní podvodník“. On tehdy dělal nějakého tajemníka nebo poradce Klausovi, uměl velmi dobře anglicky a jezdil po světě s tím, že připravuje revoluci. Podvodník prostě. No a pak tady udělal tu Banku Bohemia. Do podvědomí světa jsme se zapsali třemi výrazy – defenestrací jako řešením politických problémů, Čapkovým robotem a pak tunelem – a první tunel byla Banka Bohemia. Když budeš číst v Americe noviny, tak to slovo tunel používají. To byl Kotas.

Defenestrace, robot, tunel – to není špatná trojice …

Nezůstáváme pozadu.

S kým ses vůbec v Kanadě stýkal? Měls tam nějaký kámoše?

Bylo tam pár Čechů, s kterýma jsem se vídal, většinou to byli lidi od kumštu. Jinak jsme se s Marií snažili stýkat s Kanaďany, protože to bylo lepší. Taková uzavřená parta tam byli Ukrajinci, měli kapelu, která hrála celý náš repertoár.

Plastiky?

Jo. Zpívali to částečně anglicky a částečně ukrajinsky.

Hezky. Je to někde nahraný?

No asi jo. Když jsme pak hráli v 99. roce v Torontu, tak tam přišli, celá parta. Už z nich byli různí profesoři a vysokoškoláci a všichni měli trička Plastic People. To byli dobrý hoši. Zajímavý bylo, jak drželi ukrajinštinu, zatímco děti českých emigrantů většinou přestaly mluvit česky. Já jsem se ji snažil Nikole udržet a dodneška mi je za to vděčná. Byla to makačka. Denně aspoň hodinu jsem si s ní sedl: řekni mi to anglicky a pak mi to řekni česky. Ti Ukrajinci, když jsme šli na pivo, tak přesto, že to byli třeba už druhá, nebo i třetí generace z Ukrajiny, tak když si sedli do hospody, mluvili spolu jenom ukrajinsky. A taky chodili do svého kostela. Jeden z nich byl ukrajinský básník, který mi volal, když vybuchl Černobyl, že k tomu dělají akci, kam je pozvaná televize a bude se to nahrávat. On bude číst Requiem za Černobyl a jestli bych mu k tomu nezahrál.

Tak jsme se sešli v nějakém luxusním klubu v centru Toronta. Teď tam všude kamery a já mu povídám – nelíbí se mi tenhle prostor. A on proč? Já jsem říkal, chybí tady spirit. A on, že to chápe…

…a přinesl vodku.

Jo, flašku vodky. Takže on recitoval, já k tomu občas zatroubil a mezitím jsme si dávali.

Prostor se zduchovnil.

Jo, najednou to mělo duchovno, nebylo to žádný blbý fňukání nad Černobylem. Taky to televize i rádia hned zabalily a vypadly, zatímco my jsme recitovali a hráli do rána, kdy i ti slušní Kanaďani odcházeli. Já jsem přišel domů až druhý den odpoledne a žena říká – no chvilku byl přenos, pak to vypli a jak tak na tebe koukám, tak si to dovedu představit. Byla to ostuda, ale pěkná.

S Paulem Wilsonem jste se stýkali…

Samozřejmě. Pak to bylo takový narušený. Vydali jsme spolu ty Leading horses a pak už to bylo neudržitelný, protože na tom se vydělávat nedalo. Já jsem do toho, aniž to rodina věděla, vkládal prachy, který jsem tvrdě vydělal. Ale jo, nakonec jsme něco prodali. To byl nějaký kalifornský časopis pro ženy Mademoiselle, který vyhlašoval tři nejlepší elpíčka roku. První byli Duran Duran a druhý byli Plastic People. Na obálce byla taková pěkná ženská s krásným břichem a byl tam nápis, jak si zachovat ploché břicho. Tak to jsem poslal Mejlovi a on odepsal, že dobrý, že jsme v dobrým časáku.

Já si dost dobře nedovedu představit, jak tahle muzika může působit na někoho, kdo nezná ten kontext. Chápali tuhle muziku lidi za Velkou louží, dokázali ji vnímat?

Mně se stalo, to byl nějaký kuchař, Kanaďan – většinou nás někam zvali Kanaďani –, že mají nějaký mejdan. Tak jsme tam šli. Ptali se, odkud jste? Czechoslovakia. „O tom my nic nevíme, ale máme tady jednu desku.“ Pustili Plastiky a povídaj: „Víš o tom něco, byl jsi na nějakém koncertě?“ Já, skoro na všech. „Fakt, jak je to možný?“ Marie mě kopala pod stolem, tak jsem říkal, podívej se na ten seznam, já s nima hrál. „To není možný, to my posloucháme.“ Tak hned flašky vizoura. To se mi pak stalo ještě v Britský Kolumbii. Taky mejdan, u nějakýho bohatýho Angličana, drahej barák, drahý pití, slušnostní kecy a on tam pustil Plastiky.

Nevěděl, kdo jsi…

Ne, ptal se, jestli o tom něco vím. Tak jsem se prokec. Tak to byly takový příjemný věci, a to určitý oslovení tam bylo. Poslední zájezd do Ameriky jsme odehráli v New Yorku v Joe’s pub, což je vedle Broadway, drahý klub. Byl tam Giorgioe Gomelsky, kterýmu se to líbilo, kouřili jsme na ulici a on povídá, hele já mám na Manhattanu studio. Já na to, já vím, vždyť jsem tam u tebe hrál. „Já vám studio půjčím na čtrnáct dní s jednou podmínkou: já to vydám. Za studio nebudete nic platit a já to budu produkovat.“ Já jsem říkal, to zní dobře. Tak jsem se ptal zbytku kapely a všichni, že už mají letenky do Prahy. No tak když spěcháte do Prahy, tak na to serem… Takováhle nabídka! To je jako kdybys byl v San Franciscu, Ferlinghetti ti nabídl, že vydá tvoje sebraný spisy, a ty bys řekl, že musíš do Prahy, že seš obědnanej k holiči.

Je z tebe Kanaďan? Co se divíš, doma je doma.

Domu. Knedlíky. Maminku.

Dyťs to sám troubil – vrátím se domů, ženu políbím, schovám se do peřin…

No ne, tak tohle se v životě neopakuje. Mezitím Gomelsky umřel. Mě se tuhle někdo ptal, kdo to byl, tak povídám – první manažer Rolling Stones. To nebyla žádná neznámá bytost. V tý době měl v New Yorku pořád jméno.

My jsme byli krátce po revoluci pozvaní coby ineditní literáti do New Yorku. Sedíme, Magor, Čuňas, Jáchym, já s Ginsbergem etc. v Knitting Factory na Manhattanu a Gary Indiana, místní psavec, herec, gay etc. mi nabídl deset tisíc dolarů, když se s ním vyspím, což bylo cca 200 mejch tehdejších platů, ale knedlíky, maminka etc. byly taky silnější. Pak mi ovšem všichni, celá ta česká partička, vyčítali, že jsem sobec, když jsem to odmítl, že jsme mohli mít úžasnej týdenní mejdan v NY. Kurvy…

Já tenhle zájezd vynechal. Volala mně tehdy ta česká Židovka, taková príma ženská, jméno si nepamatuju, co dělala i ten koncert v lednu 89 za Magora a Hýska v newyorském klubu Kitchen, kde jsem hrál taky s Pavlem Zajíčkem, Edem Sandersem, Elliottem Sharpem, Garym Lucasem…, že mi zaplatí cestu a všechno, ale já byl v klidový fázi a uvědomil jsem si, že tu partu zvlčilých Čechů nechci vidět. Pak jsem slyšel vyprávění…

Jo, to byl dobrej zájezd, kam se hrabe ROH, moje první cesta na Západ, rovnou do New Yorku. Jezdils v Kanadě do přírody?

To je věc, na kterou jsem zatíženej. V Ontariu to bylo většinou koupání v jezerech, což je zázračný. V létě 89 jsem zapřáhl přívěs a přejel jsem Kanadu až do Vancouveru. Viděl jsem poprvé Skalistý hory a a ty pralesy. To je něco, to mě zasáhlo navždy. Navždy. I ta tragédie, jak to mizí. To je taky o těch nadnárodních korporacích. Víš, kdo má třeba práva na kácení lesů v Britské Kolumbii? To není, jako že vidíš špatně ošetřený les, tak zajdeš za hajným a nafackuješ mu nebo ho zastřelíš. Oni mají ředitelství na Novém Zélandu. Ty jako odborník víš, že je tohle špatně, že to je nevratitelná ztráta pro celou planetu, tak bys musel letět z Kanady na Nový Zéland najít nějaký šedesátipatrový barák.

A tam by ses dozvěděl, že musíš ve skutečnosti do jižní Ameriky…

Tak to je udělaný, nikdo za nic neručí.

To je věc, která mě snad nejvíc síří, ta neodpovědnost. Bez odpovědnosti je ze svobody totální zvůle. Viz sociální sítě. Tady někdo na nás vydělává ohromný prachy, ovlivňuje společnost, kulturu, politiku, státy a přitom dělá, já nic, já muzikant. Absolutně nechápu, jak je tohle možný.

To máš v minulym Babylonu. V tom rozhovoru na to ten neurolog hezky reaguje, ale říkej to někomu. Já jsem třeba… no pyšnej nejsem na nic, ale třeba žádný sociální sítě nepoužívám. Štve mě už jen to, že mám mobil, který mít musím, když mi volají, že zítra hrajeme. Tak jo, v kolik, kde. Ale že třeba lidi skutečně stráví hodiny denně na Facebooku? Co hledají, víc informací? K čemu a jak je použijí? Nebo je to taková zábava? Moje zábava je to, že si prostě přečtu knížku.

Můj sen od doby, kdy jsem začal číst, bylo zmizet na rok na vandr do Kanady.

To bych ti musel říct kam, abys nebyl zklamaný hned první den. Třeba Britská Kolumbie je nádherná a když byl víkend, vzal jsem auťák a vjel jsem do těch pralesů. Když to ale neznáš, narazíš na dvou, třítisícovou hektarovou holinu. Lesáci – ti, co je platí vláda a ty firmy z toho Nového Zélandu, tvrdí, že se to za šedesát let obnoví. Odborníci, kteří o tom něco vědí, říkají, že tohle se možná obnoví za tři sta let. Na těch holinách slunce přes léto vypálí to, co tam je, a zima ty nechráněné holiny dorazí.

Bydlel jsem na západním pobřeží ostrova, kde srážky začnou v září a končí v březnu nebo v dubnu a za tu dobu tam spadne pět tisíc milimetrů – Praha má šest set, a to lidí říkají, že celý rok pršelo. Ale tam spadne za půl roku pět metrů vody a všechno to, co držely kořeny stromů, veškerý ten humus sjede do oceánu, navždy. Je spočítáno, že v pralese, pod kterým je úplná jalovina nebo skála, přibude dva a půl centimetru humusu za sto let. Ty to vykácíš, spadne pět tisíc milimetrů deště, a to je, jako když spláchneš hajzl – celý to odjede do prdele.

Proč ses vyučil zahradníkem?

Původně jsem chtěl dělat konzervatoř, ale rodiče zjistili, že jsme měli v příbuzenstvu několik muzikantů a že skončili jako alkoholici. Druhá věc byla, že mě zahradničina bavila. Tak jsem šel na zahradničinu, kde jsme alkoholismus měli jako předmět – původně jsme byli vinařská škola a v šestnácti letech jsme jezdili na degustace, což bylo čtyři, pět sklepů za den a jenom když sis od každého vzorku líznul, taks byl večer …

Tak to rodiče zařídili výborně, že tě nedali na konzervatoř.

To bylo příšerný, i když… Já se tam vlastně snažil. Měl mě rád profesor Hurych, který učil takovou vlastně zahradní architekturu. Zjistil, že mi to v tomhle punktu docela myslí a přizval mě ke svým projektům. Když mi bylo sedmnáct, dostal zakázku udělat zeleň do Finska na nějaký sídliště a povídá mi, Vráťo, já to nestíhám, mohl bys mi s tím pomoct? Tak já odpoledne, místo abych šel na pivo, chodil jsem k němu kreslit sídliště do Finska, jaký tam mají být stromy a tak. To bylo zajímavý. Taky díky němu jsem mohl dostudovat, když mě před maturitou chtěli vyhodit.

Proč?

Protože jsem řekl, že se svazáckým souborem, který tam fugoval, hrát nechci, že to jsou hovada a já si daleko víc vydělám, když chodím hrát do vinárny. Takže byl svazácký soud, kde byli ti největší blbci ze třídy, úplně jak fašouni. To byly tři měsíce do matury.

Byls ve svazu nebo tě mohli soudit i jako nečlena?

To byla sto procentní účast, to neexistovalo, aby tam člověk nebyl. Já jsem jako čtrnáctiletý kluk přijel na Mělník, kufr s trenýrkama, přišel profesor Černý a kdo z vás je členem ČSM? – To byl ještě Československý svaz mládeže. Pár kluků, co už byli třeba z učňáku, zvedlo ruku. A Černý povídá: „ČSM je dobrovolná organizace. Kdo není členem ČSM nemůže být žákem této školy.“

Představa, že se vrátím domů s tím kufrem a řeknu, že jsem se na školu vysral, byla úplně nereálná – to by mě fotr zabil. Takže Černý se zeptal, kdo tedy vstupuje do ČSM a všechny ruce nahoru. No dobrovolná…

Navrhli mi vyloučení ze školy. Tak jsem říkal, dobrý a udělal jsem zkoušky k Cirkusům a varieté, jako hudebník. Bydlel jsem, tedy přespával v takovém přístěnku vedle vinárny, který neměl ani schránku, záchod, nic. Korespondence mi chodila na vrátnici školy, a teď že tam mám doporučený dopis: Vratislav Brabenec – hudebník, adresa školy a u toho velké razítko Československé cirkusy a varieté. Já to otevřel, kámoši se ptají, co a já říkám – za měsíc odjíždím s cirkusem Praha do Sovětskýho svazu. „To myslíš vážně?“ „Jsem vyhozenej, ty vole – myslíš, že mám jet říct fotrovi, že mě vyhodili?“

Ten můj profesor, co nade mnou držel ochrannou ruku, se to dozvěděl, zavolal si mě a já mu povídám, že mám už smlouvu, jako hudebník, ubytování s druhým hudebníkem v maringotce, plat čtrnáct stovek a když budu pomáhat při stavění a bouraní šapitó, tak budu mít příplatky.

Mezitím ale přijeli z města Příbrami, že by chtěli nějakého nadaného žáka, který by mohl šéfovat tamní městské zeleni.

Zeleni, ne zelenině…

Zeleni. Tak šli za tím inženýrem Hurychem, co mě měl rád, a ptali se ho, jestli tam je nějaký žák, který by to mohl v těch osmnácti dělat. A Hurych říkal – no jenom jedinej. Brabenec. Oni na to, že to nejde a on, když to nejde, tak nikoho jinýho nemá. Když to škola zjistila, tak aby nevypadali jako úplný debilové, že tam není z těch dvou tříd nikdo, kdo by tam mohl jít, tak řekli nakonec jo. Nejenže mě nevyhodili, ale ještě jsem dostal nejlepší umístěnku ze třídy.

V osmnácti jsem tedy nastoupil do Příbrami šéfovat městským parkům a zakládat zeleň na těch sídlištích, zatímco ti svazáci končili v zahradnictvích, kde pleli záhony. Já tam přijel nakoupit stromy za šedesát tisíc, to bylo jako dneska stromy za meloun, a svazáci, kteří tam klečeli na kolenou a vytrhávali plevel, z toho byli úplně paf, nemohli to vůbec pochopit. „Co tu děláš, Vráťo?“ „Tyhle javory jsou pěkný. Za kolik jsou? Za padesát? Dobře, beru celou řádku.“ A on se tam plazil, svazáček.

Karásek tvrdí, že jste se seznámili tak, že když šel poprvé do školy, cestou potkal nějaké podivné stvoření s křivým nosem, nějak se s ním dal do řeči a přišel na to, že má Bibli. Karásek měl taky Bibli, tak se sebrali a šli do hospody. To individuum s křivým nosem jsi byl ty.

Já jsem do školy nic nenosil, všechny věci jsem si nechával v lavici, učebnice atd. Já si v té době všechno, co jsem ve škole slyšel, byl schopen si pamatovat. Spolužáci chodili s těma těžkýma taškama a já měl jenom takovou lehkou přes rameno. Potkal jsem Sváťu a on se ptá – ty nenosíš žádný věci? Já jsem říkal, mám jen Bibli a Sváťa na to: já taky. Pak jsem ho zatáhl do hospody. Dali jsme pár piv a on pak že musí na ten trénink. Hrál tehdy košíkovou. Přišel tam, proběhl se po hřišti a začal blejt.

Tomu by se skoro nechtělo věřit, že hrál někdy košíkovou. Tys nesportoval nikdy?

Já vůbec.

Jak to měl otec s Juliem Fučíkem?

Fotr se narodil tři baráky vedle něj.

Kde to bylo?

Na Smíchově, jak je starej malostranskej hřbitov. Ve dvou místnostech tam bydlely čtyři děti, pak jedno umřelo, tatínek a maminka. Já jsem tam jezdil ještě, když babička i dědeček žili. Dědeček byl švec a tátovi radil, aby se s těma Fučíkovejma moc nekamarádil, že si nepřijdou nikdy ani opravit boty.

Dělil lidi na ty, co si nechali šít boty, a ty druhý.

Jo, vždycky rád vzpomínal na dragouny, když důstojníkům šil holínky. Když jsme v padesátých letech s bráchama vyplňovali ty dotazníky, že chceme jít na nějakou školu, tak jsem fotrovi říkal, co kdybych tam napsal, že jsi dělnického původu a kamarádil ses s Fučíkem – to vypadá, že by mě mohli vzít. Dostal jsem facku.

To teď mám rozepsaný, ty dotazníky. Bylo na nich, jestli jsi byl za války členem nějaký fašistický organizace. Já se narodil za války, což jsem nemohl ve dvou letech být. Brácha, který je o devět let starší, byl v tu dobu na gymplu. To byl nějaký pořad v televizi a tam taková ta slavná reportérka televizní říkala, že chodila na gympl v Libni a že se žádných fašistických akcí neúčastnila. Brácha tam chodil taky a povídá: „Co kecá? Když byly narozeniny Hitlera, tak všichni, celý gympl, ten holčičí i ten klučičí, jsme chodili po Libni a zdravili jsme. Tvrdě. Bubínek. Píšťalky. A už jsme pochodovali. Kdo by nešel, tak skončil gympl a bůhví, kde by skončil. Pochodovali všichni.“ To je jako já jsem nebyl v ČSM. Byl jsem.

Co bylo, když zdechl Stalin.

Přišla učitelka a plakala.

Upřímně?

Normálně řvala. Lepší žáci taky plakali. A stáli jsme, ty vole, celá třída. To byl zajímavý týden. Možná čtrnáct dní, ale týden určitě. Všechny orchestry a soubory hrály Suliku, oblíbenou píseň Stalina. Zahrálo to harmonikové duo, pak to hráli Kučerovci. Furt. Kdykoliv si otevřel rádio, tak to tam bylo. Kde jsi děvče mé, Suliko… Doják strašný.

Byl jsi dojatý…

No mně se chtělo smát.

Měls v té době jasno.

Měl jsem úplně jasno, nežral jsem to.

Kdy se ti v hlavě rozsvítilo?

Obecně asi hned v tom roce 1948.

Jak se to přihodilo?

Přejelo mě auto.

Tak to je potom jasný.

Já vždycky poučoval ostatní děti, že když se vyjde na Poděbradskou, což byla výpadovka z Prahy přes Počernice na Hradec, má se člověk rozhlídnout, a pak přejít. Jenže ten den jsem se na návštěvě přes ulici urazil, v tom rozrušení jsem se nerozhlídl a v šedesátikilometrový rychlosti, jak stálo v protokolu, mě srazila Škodovka. Letěl jsem prej vzduchem, dopad hlavou na silnici, a jelikož jsem měl dojem, že jsem udělal nějakej průser, tak jsem se snažil zdrhnout, což mám tuhle tendenci dodneška – zvednul jsem se a asi třicet metrů popoběhl, než jsem padl dočista. Kluci, kteří to viděli, běželi za maminkou, že mě přejalo auto, tak ona nevěděla, jestli si má vzít kbelík a jít mě sesbírat.

Probral jsem se po těch třech dnech, uplně blbej, což mi zůstalo, naštěstí, nebo naneštěstí, podle toho, z který strany se to vezme. To bylo na Karláku, dětská nemocnice, chodily tam řádový sestry s těma trychtýřema na hlavě, obrácenejma, vedle ležel na posteli kluk, najednou ho přendávaly a on byl mrtvej. Tak jsem poprvé viděl smrt. Do toho přišel můj strejc, kterýho jsem měl moc rád, přinesl mi takový dřevěný autíčko – to jsem ti Vráťo, přines, zítra odlítám za velkou louži. Já v životě ten termín neslyšel, tak si říkám, co to je za louži, za kterou se dá letět. No, druhej den odlítal do Ameriky, navždy. Takhle to celý vlastně začalo.

Pamatuju se, jak jsem jako malý kluk chodil s fotrem do těch velkostatků. Otec byl úředník na poště, takže byl v Počernicích známej, přišel statkář a povídá, dobrý den pane Brabenec, jedu s vozejkem pro zadinu pro slepice. Tak nám dal pytel zadiny, to je takový ten prosev, zlámaný zrní. Uplynuly dva, tři roky a ty statky, který byly předtím nádherný, nádherný zvířata, nádherný pole, tak to šlo všechno do prdele – najednou bahno, špína a polochcíplý dobytek.

Tak to jsem věděl, že to není úplně v pořádku. Do toho ta ilustrace dětství: v sedm večer byly zprávy, zahráli kupředu levá, my k tomu žrali omaštěný brambory se zelím a zprávy začínaly tím, kdo zase žádá sám pro sebe nejvyšší trest. Já říkám fotrovi – on žádá svou stranu o nejvyšší trest? Sám? Táto, a oni ho oběsí? Dostal jsem facku, do toho mi prý nic není. Tomu nerozumíš. To bylo fakt něco nepochopitelnýho, ten systém, ty lidi, ta doba …

Šmejdi, grázlové, hovada to viděli jinak. Jsme na Můstku po soudu s etébákama, květen 2020, máš v sobě pět rumů, potkals toho výčepáka. Co bylo dál?

Pak Jana odešla a já se belhal přes Národní na stanici tramvaje – to je hrozný, jak se mi ta Praha oškliví, jak jsem to tady měl rád a jak je z toho turistická kravina. Jak jsem byl zmatený z toho soudu, tak tam přijela tramvaj a já do ní vlez. Potřeboval jsem si sednout na dvaadvacítku, abych jel domů, do Vršovic, ale tahle tramvaj měla jen jedno číslo a já si říkal – tak tu druhou dvojku zase někde ztratili. Jenže ona to nebyla dvaadvacítka, ale dvojka. Odvezla mi na Palackého, kde jsem si uvědomil, že to je blbost. Tak jsem vystoupil, přešel jsem na druhou stranu a přijela tramvaj, kde bylo napsáno, že jede přes Mírák. Říkám si, to je dobrý směr. Jenže ona zahla do Korunní. To už jsem se úplně nasral a šel jsem pěšky až do Vršovic, o holi, a tak mě to rozhodilo, že jsem zašel sem, jak tady teď sedíme. Dal jsem si tady další panáky a majitel, spolumajitel, kterému jsem sdělil, že jdu od soudu, povídá, víš, co by bylo nejlepší? Kdyby si šel radši domů. Tak jsem řekl díky a šel jsem domů, kde jsem napsal tu báseň. A cestou jsem si koupil placatku, abych se uklidnil. No ne, tak ono tě to rozhodí.

Když zešílí tramvaje, tak to rozhodí každýho. Jaks to měl s rokem 1968?

O rok 68 jsem se mockrát pohádal, v dobrým, s Václavem Havlem. Povídám mu, Václave, tys tomu věřil? – No tak, doufal jsem, že to bude lepší. –  Já na to, promiň, jsi o pár let starší, mně bylo pětadvacet v té době, ale já to teda nežral.

Jinak tu ruskou lest oceňuju. Letěl ten první Antonov a na Ruzyň hlásil, že má poruchu motoru, nejde jeden motor, druhý kolísá a jestli můžeme přistát. Jasně, rampa sedmnáct. Čekáme tě. Přistaň. A v tom letadle sedělo tisíc profíků, kteří obsadili letiště a naváděli ta invazní letadla. Dobrá finta. Když vezmeš ten osmačtyřicátej, tak to taky zmákli dobře.

Kdes byl 21. srpna?

To mám už vydaný. Dvacátého jsem seděl u Svitáků, na pivu. Víš, kde to je?

Jo.

Seděl tam, nevím, jestli ho mám jmenovat, jistý člověk, asistent na Filosofické fakultě, dějin dělnického hnutí…

Klidně.

Co?

Klidně ho jmenuj.

Muška. Seděli jsme tam a on nadšeně vykládal nějakým východním Němcům – uměl velmi dobře německy, co je ten socialismus s lidskou tváří. My jsme mu říkali, jdi už s tím do prdele, s tím socialismem s lidskou tváří. Když ty Němci viděli, že jsme už nasraný, odešli. Přišli jiní dva frajeři, měli takový švestkový obleky, a jestli je tam volno. Dva Rusové. Povídám jasně a poručil jsem decáky rumu. Muška přešel plynule z němčiny na ruštinu a zase jim to vysvětloval. A oni říkali, ty znáješ politiky. A on, znáju. A oni říkali, a ty znáješ, kde oni živju… Jo, znáju. Na to oni vyndali mapku Prahy, a on jim zakroužkoval, kde bydlí Smrkovský, kde Císař. Oni dopili panáky, řekli spasíbo a odešli.

Já jsem nějak dorazil nad ránem do Počernic, načež v pět ráno přiběhl brácha do mého pokoje a povídá – po ulici jezdí tanky. Já na to, jdi do prdele. Ale pak jsem fakt uslyšel nějaký randál. Vykoukl jsem z okna, bydleli jsme dvacet metrů od Poděbradský, a po ní rachotily ty opancéřovaný obludy.

Tak jsem si ještě na chvíli lehl a pak jsem vyrazil k Růžence, což byla hospoda U Růže, kam jsme chodili, občas. Tak jsme tam šli a Růženka říkala, že alkohol se nesmí nalévat, jen pivo. My jsme říkali, ale my chceme rum. Tak ona vzala hrníčky na kafe, nalila do nich rum, přinesla je na tácku, my to hned vyžahli a ona to zase odnesla, aby to nikdo necítil. A už to jelo.

Tuhle samou příhodu měl otec z války. Seděli v hospodě, někde u Karláku, tvrdej byl zakázanej a známej číšník jim naléval do kávových hrníčků rum. Vedle popíjeli nějací důstojníci wehrmachtu, kterým bylo po čase divný, z čeho jsou tak rozjaření, vznikl konflikt a tátův kolega, doktor z Vinohrad, který měřil metr devadesát, ji tomu jednomu důstojníkovi natáhl pěstí. Vznikla mela, hostinský zhasnul a jim se podařilo zdrhnout. Rok čtyřicet dva, tři …

No ty vole.

Jo, z jednoho protektorátu do druhého. V roce 1976 se komunisti pokusili inscenovat monstrproces s undergroundem. Kdy a jak tě zatkli?

Byl jsem na svačině ve foyer měšickýho zámku, ve kterém byla nemocnice a kde jsem dělal zahradu. Dal jsem si karbanátek, k tomu vlašskej salát a dvě deci bílého. Do foyer vešlo šest policistů. Šli přímo ke mně. Občanský průkaz! Další povel byl, ruce vzhůru! Namířili na mě pistoli, zatímco nemocniční pacienti prchali. Odvedli mě k maringotce, kde jsem přespával, ptali se, kde mám auto a já je požádal, aby na vrátnici uložili moji motorovou pilu, což byl tehdy majlant. Odvezli mě do Zborovský na Smíchov k nekonečnýmu výslechu, asi tak osm hodin, a pak jsem byl čtyři dny v díře na Ruzyni. Měl jsem na sobě montérky, smrděl jsem naftou, bachaři se na mě chodili koukat a s chodby jsem slyšel – chceš vidět vůdce undergroundu…

Co byl za den?

Bylo to nějak těsně před svatým Josefem. Pak mě dali na celu. Tam byl takový zlodějíček, povídám čau a on, slyšel jsem o tobě. Já, jak si mohl o mě slyšet, teď jdu z díry. A on, no tebe čeká nejmíň pět let. Tak jsem si říkal, ten toho nějak moc ví. Byl jsem s ním asi tři dny a pak jsem byl s nějakým Cikánem, kterej určitě bonzák nebyl – to byl hodnej cikánskej zloděj. Četl jsem mu z knížek, protože neuměl číst. Pak se tam střídali různí debilové. Na Ruzyni jsem byl vždycky jenom ve dvou. A na Pankráci jsme pak byli ve čtyřech.

Když vás pak převezli na Pankrác, byla to změna k lepšímu nebo k horšímu?

To bylo podobný. Na Pankráci mě zvážili, já jsem dost hubenej i takhle, a zjistili, že jsem o dvanáct kilo zhubnul. Tak jsem dostal výkrmovku, abych se dožil soudu.

Koliks vážil?

Něco přes padesát kilo.

Pytel cementu.

Jo.

A měřils?

Jako vždycky, sto osmdesát tři.

Tyhle míry měl Don Quijote. Nedržels hladovku…

Ne.

Jak vypadala výkrmovka?

To byly vydatné snídaně. Pak jsem dostal svačinu, kterou jsem dával spoluvězňům. K obědu jsem měl svíčkovou s knedlíkem a s masem, normálně, odpoledne pak banán. To taky nežeru, tak to taky šlo spolunažívajícím. Noviny jsem odebíral asi troje a cigára a tabák jsem si kupoval, protože když mě zatkli, měl jsem u sebe tři tisíce – to je jako dneska třicet tisíc.

Tos udělal banku?

Ne, ale protože jsem byl napůl soukromník, musel jsem mít neustále prachy u sebe. Když jsem sháněl jeřábníka, musel jsem zajít do hospody a dát dvě kila zálohu, nebo koupit na místě hromadu písku, taky v hospodě –na fakturu by to trvalo několik měsíců.

Jak to napůl soukromník?

Já byl přidružená výroba JZD a dělal jsem pro památkáře.

Cos měl za razítko?

JZD Koštice nad Ohří, což mě několikrát zachránilo před zatčením. Když nás jednou sebrali na akci Křižovnický školy, tak mě policajti, když zjistili, že jsem traktorista v JZD, nechali bejt.

Zatknout traktoristu nebyla žádná prdel…

To ne. Takže prachy jsem měl u sebe a na Pankráci bylo možný si koupit třeba půl kila salámu, k tomu půl kila sýra a noviny. Takže já byl king. Navíc jsem byl velitel cely, takže ráno jsem podával hlášení – cela sedmnáct je připravena k ranní prohlídce, hlásí vězeň číslo… Pak jsem říkal, vězeň ten a ten se necítí dobře, protože kdyby to řekl sám, tak šel do prdele. Takhle ho objednali k lékaři.

Bolševik vám nechal vlasy i vousy…

Jo. Kdyby nás ostříhali a oholili, tak jsme byli stejný debilové jako sto dalších. Nechali nám vlasy a vousy, aby měli to divadlo – proces musel být s máničkama. Takže přišel někdo novej a povídá mi, hele byl jsem u doktora a tam byl taky nějakej vlasatej a vousatej. A jak vypadal? Díky, dobrý. Tak jsme byli rozpoznatelný na dálku.

Jak to, že tě udělali velitelem cely?

Díky Hlasu Ameriky jsem měl asi u těch bachařů privilegovaný postavení, referovali o nás obden…

Bachaři byli vpohodě…?

Vesměs normální lidi, poslouchali ten zahraniční rozhlas. Měl jsem dva dny před výstupem a najednou hlášení, vězeň Brabenec ať se dostaví k veliteli patra. Tak si říkám průser, zítra nejdu domů. Bachaři mě odvedli nahoru a ptají se velitele, jestli tam mají počkat. On je poslal pryč, že to vyřídí sám. Já tam seděl v teplákách a on kouříte? Říkám, jo, kouřím. Tak mi nabídl cigáro a povídá – všiml jste si, že jsem byl k vám po celou dobu hodnej?

Ha ha ha.

Jo, hodnej, to známe, vole, říkal jsem si v duchu a očekával jsem, že dostanu přes držku. A on – všiml jste si, že jsem vám doporučoval všechny dopisy? Normálně přišel velitel patra, bachaři tam takhle stáli, on otevřel tu špehýrku a povídá –  Brabenec, dopis! A teď všichni, cože, velitel patra sám nosí dopisy nějakému kokotovi?! On mi povídá, donesl jsem vám všechny dopisy, které přišly. To bylo jednou za čtrnáct dní a dopisy byly třeba z Holandska, nebo pohledy z Ameriky, všechno anglicky. To mohl normálně ztopit. Tak se mi omlouval a říkal – víte, já jsem studoval medicínu, bylo mi dvaadvacet, když jsem zbouchnul jednu holku, neměli jsme byt a do toho přišla nabídka jít k bachařům, že bude i byt. Tak jsem to vzal.

Takováhle story, červená knihovna. Prostě nevíš. A pak říkal, kdy odcházíte? Já, že bych měl mít výstup zítra v deset hodin a on, no to je škoda, to zrovna nemůžu – rád bych s váma šel na pivo.

Myslel to podle tebe upřímně…

Tos pochopitelně nevěděl, co je finta. Každopádně to bylo lepší, než dostat přes držku. Tak to byly takový detaily. A pak to šlo z kopce, těžce.

Jak?

Dvakrát až třikrát týdně výslech, domovní prohlídky, osmačtyřicítky, permanentní buzerace, doma, v zaměstnání, na ulici, vyhrožování únosem dcery, varování… Nejhorší varovačka byla, když mě prokurátor pro Prahu 2 oznámil, že jsem podezřelý z přípravy atentátu na prezidenta republiky, respektive vyhození Nuseláku do povětří, a že mě on, prokurátor, naposled varuje, a že veškeré stížnosti nebo sdružování lidí bude považováno za trestnou činnost. No tak jsem se odvolal na Ústavu, že mám právo si stěžovat, a on zase – já vás varoval! Předložil mi ten papír a podepište to. Já to varování takhle škrtnul a pod to jsem napsal svým písmem: „Odmítám varování prokurátora, protože je v rozporu s Ústavou Československé socialistické republiky.“ A pod to jsem se podepsal. A říkal jsem si, ty vole, za tohle dostanu do držky.

A dostals?

Dostal. Stačilo se odvolat na Ústavu a bylo…

Který básníky si měl rád…

Poesií jsem se zabýval už jako puberťák. Nejvíc mě oslovil a dojal Morgenstern – to byl pro mě naprostý zlom, zásadní. Z těch českých básníků Kolář. Pak nevím… Důležitý pro mne byly, to dneska málokdo cení, Nezvalovy prózy. Ty jeho krátký prózy jsou nádherný. Pak se to rozvíjelo dál…

Koláře si znal osobně?

Setkali jsme se koncem 70. let ještě, než odjel. Pozval si mě do Slávie, dostaly se mu nějaké strojopisy mých věcí, řekl, že ho to zajímá a že by se se mnou chtěl sejít. Seděl u stolu s Malichem a povídá – „Četl jsem vaše věci a mně se to líbí.“ Já se mu přiznal, že jsem to psal trochu pod jeho vlivem a Kolář, že si všiml. „Já vám to vydám,“ povídá. „Koupím to od vás. Chcete?“ A teďko říkal, stačilo by vám dvacet tisíc? Já no ne… A on třicet? – To je jako kdyby ti dneska někdo řekl, dej mi ty svý sračky a já ti dám tři sta litrů. Já v té době neměl prachy, ale nevím proč, já mu to nedal. Pak jsem si říkal, že jsem debil, byl jsem v prdeli, mohl jsem si říct aspoň o bůra. Když to pak v devadesátým vyšlo ve Voknu, tak jsem mu to poslal do Paříže. Kolář se ale už neozval. Tak to bylo mý setkání s Jiřím Kolářem.

Se Škvoreckým ses stýkal?

V Torontu jsme se viděli skoro každý týden.

Jaký jste měli vztah?

Dobrej. Když jel Škvorecký se Zdenou někam do Ameriky, a my v tý době ještě neměli byt, povídá, jestli mu nechci pohlídat barák. Takže jsme mu hlídali barák a starali se o sedm koček, co tam měl. Byli jsme v takovém přátelském vztahu. Nosil mi všelijaký texty a říkal, hele, Vráťo, přečti si to, schválně, co tomu řekneš – já to moc vydat nechci, jsou takový prasárny. A víš, co to bylo? Striptýz Chicago Honzy Nováka. Tak mu povídám, pane Škvorecký, to je nejlepší próza za poslední léta, co jsem četl, to vydejte. On na to: „když já mám ty vlastence, to jsou moji odběratelé…“ Tak říkám, nechte to, jak to je. No vydal to a mělo to úspěch. Honza píše výborně.

Máš rád něco od Havla?

Když amatérský divadlo hrálo v Torontu Havlovo Pokoušení, tak k tomu Mejla dodal muziku – to jsem dostal nějak přes Maďarsko. Mně se ta muzika líbila. Zvukaři to vyčistili, to byla kazeta, a pouštělo se to k tomu. Podle mě je Pokoušení jedna z nejlepších Havlových her, hodně komplikovaná. Byli jsme na tom se Škvoreckým. Když to skončilo, ptám se ho, jak se mu to líbilo a Škvorecký: „Vráťo, já se ti přiznám, já jsem se občas ztrácel.“ Pak jsme si šli dát pivko, seděli tam Češi, kteří byli v emigraci už čtyřicet let, a on povídá: „Pochybuju, že tihle ti tomu mohli rozumět, je tam spousta filosofie a politiky, a ještě taková ta faustovina, nečitelná – jim bys tak mohl hrát Fausta od Matěje Kopeckýho. To by chytali.“

No ne, to je ohromně vymakaná věc. Nádherná. Podle mě to je to jeden z nejlepších přepisů faustiády.

Jak jsi viděl Havla?

No byli jsme přátelé…

Ještě před procesem?

Po něm. Byl jsem pozvaný s Marií na tajný sjezd spisovatelů na Hrádečku, kde byli všichni ti Vaculíci, Kohoutové, Klímové…, takže to bylo docela zajímavý. Kohouta jsem viděl poprvé a on mě vřele vítal. Sedli jsme si, že si spolu něco dáme a on přinesl flašku nějakého gina, sedmičku. Šel okolo Havel a povídá, ty máš teda kamarády.

To říkal tobě nebo Kohoutovi?

Oběma. Pak jsem šel na hajzl a Havel mi říká – Kohout normálně nepije a s tebou flašku kořalky. Takže výborný kámoši s Kohoutem. To jsou takový ty absurdity. Když jsem pak přijel do Vídně, tak mě ty čeští úředníci, který tam byli dlouho, starý Janýr, stěhovali semhle a támhle. Mně bylo jasný, že mě nechtějí v centru, jsi prostě chudej… Pak nás přestěhovali do toho Kaiserebersdorfu, kam jezdil poslední autobus z centra v deset večer, takže jít do klubu bylo nemožný a na taxíka jsem neměl. Všichni takový ti chartisti, spíš turisti, kteří podepsali Chartu a pak hned odjeli, bydleli pochopitelně v centru. Já, Benýšek, a když z Londýna přijel Brikcius, tak jsme chytali ten autobus v deset.

Tak jsem se s Janýrem pohádal a on zařídil, že mně odebrali asyl. Do toho jsem dostal pozvání od Recomended Records na jazzový festival v Curychu jako host. Jenže bez asylu jsem nemohl opustit Rakousko. Tak si pak asi říkali, zaplatíme mu hotel, všechno a on si, frajírek, nepřijede a už se mi nikdy neozvali. Takže jsem nemohl jet nikam. Zašel jsem za Pafkou, za Kohoutem a povídám mu, jak jsem v prdeli. Vypili jsme flašku červenýho a on, že to nějak zařídí. Za tři dny jsem měl asyl. Kohouta se oni báli. Jenže curyšský festival byl už dávno v hajzlu a na Západě tě dvakrát nepozvou. Já byl v nejlepší kondici, bylo mně devětatřicet, hrálo mi to na plný prdy, tak to mohl být docela dobrej rozjezd…

Znal ses s Tigridem?

S Tigridem jsme se potkali až ve Vídni. Když tam přijel, všichni ti emigranti se mohli přetrhnout, aby se s ním setkali. Bydlel jsem v tom Kaiserebersdorfu a najednou auto před barákem – telefon jsme neměli. Byl to Ivan Medek, který přivezl vzkaz od Tigrida, že jsem od něj pozvaný na oběd do nějaký luxusní hospody. To byla hospoda, kam bys normálně nešel, protože za jedno kafe bys mohl mít celý týden špagety. Přišli jsme tam s Marií, s dcerou a se psem, sedneme si, a co si prý dáme. Marie říká, kafe, já si dal pro jistotu jen nějakou minerálku a čekali jsme. Přicházeli tam všelijaký bohatý Vídeňáci a my si říkali, jak ten Tigrid asi vypadá – za druhé světové války už byl zpravodaj BBC, tak mu nemohlo být šestnáct. Že by támhleten stařík? Najednou k nám přišel frajer, vedle něj ta jeho ženská, a čau Vráťo! Tak jsme vstali a on říká, seďte. Co si dáme? Já říkal nevím. A on, ruma, ne? Tak jo, ruma. Tak jely rumy a Tigrid se vyptával, co dělá teď Nikolaj. „Pokud vím, tak dodělává nějakou sbírku.“ „A vždyť on měl něco překládat.“ „O tom nevím.“ „To vím zase já.“ Ptal se na jednotlivý lidi, co kdo dělá a vypadalo, že z Prahy odjel teprve včera – o všem měl naprostý přehled. Tak jsme si tam s Tigridem povídali, zatímco všichni kolem Tigrida kroužili. Pak byli ti emouši, kteří si to mezitím všichni řekli, uražený, protože Tigrid pozval na oběd mě, blbečka.

Spolupracoval jsi nějak s Ivanem Medkem?

Jo, když byl nějakej průšvih, volal jsem androšům – hele jak je to s tím procesem v Ústí? Řekni mi o tom něco. Pak jsem volal Petrušku. Pak ještě někoho. Druhý den jsem to pak napráskal Medkovi a on to odvysílal v Hlasu Ameriky. Tyhle zprávy ode mne měl často. Já říkal, pane Medek, je to tak a tak, to vím, je to potvrzený z Prahy a neříkejte tam, od koho to je. Ty telefony byly stejně odposlouchávaný, ale to bylo z principu.

Lanďák byl co za personu?

No skvělej. Skvělej. Taková dobrá pomluva, kterou rád opakuju. My jsme, ještě v Praze, měli tak zvaný čtvrtky, kdy jsme se scházeli ještě, než Havla zavřeli, ve Vagónu, což byla taková úzká hospoda vedle Kriváně na Pavláku. Sedíme tam s Havlem, přijde Lanďák, a teď všichni ti opilci, hele Lanďák! – v tý době to byl jeden z nejpopulárnějších československých herců, tak jsme mu říkali, vem si příště černý brejle. Probírali jsme, co je novýho, a Lanďák povídá – „Včera jsem potkal Švorcovou.“ „No a co?“ „Říkala, hele Lanďáku, s těma chartistama mě sereš, ale můžu ti říct jednu věc – včera bylo jednání ÚV KSČ, já tam byla, a tam se mluvilo o tom, že příští víkend bude na vás zátah.“ Tak jsme to hned rozkecali a příští víkend všichni z Prahy zmizeli – sebrali jen pár blbečků, kteří tomu nevěřili. Mě sbírali v Počernicích.

Seděli jste ve Vagónu, pili pivo a přes Švorcovou vám chodily zprávy z ÚV?

Jo, takhle jsme to měli zařízený.

Paráda. Nechtěla pak po vás nějakou sociální protislužbu…

U mě teda ne. Když jsem pak už venku seděl na pivu s Tigridem, tak mu povídám, pane Tigrid, vy máte tak čerstvý zprávy z Prahy a on říkal – já mám ještě pár kámošů v ÚV KSČ, aniž by někoho jmenoval. Pak jsem po létech četl jeho knižní rozhovor s Hvížďalou, a Tigrid původně, ještě před válkou, chtěl dělat divadlo, než zjistil, že je jako herec na hovno a dal se na novinařinu. No a v tom rozhovoru se Hvížďalovi prokec, že v tý partě, co dělal divadlo, byl Evžen Erban. Takže takhle… Seděli jsme na Karl Lueger Platz, on byl už čtyřicet let v emigraci a věděl toho víc o tom, co se děje v té Praze, než já, kterej jsem byl venku tři měsíce.

Cos měl rád z výtvarného umění…

No spoustu věcí. Nevím … Někdy počátkem 70. let přišel ke Svitákům Malý pes, který dělal vrátnýho v Národní galerii, měl přístup k těm oficiálním obálkám NG a nechal si pak na sebe posílat katalogy výstav z New Yorku, ze Západu. Přinesl velký katolog výstavy pop-artistů, český výtvarníci, kteří tam seděli, na to koukali a povídají, to není žádný obraz – to je jen piplačka, to můžu namalovat taky. Tak jsem říkal, tak to, vole, namaluj. To byly takový ty krásný obrazy, na kterých byla dálnice, podél ní billboardy a dopravní značky… Já říkal, že to považuju za dobrý, dokonalý – žádná romantika, žádný lidi, žádný blbosti…

Sleduješ dodnes, co se děje ve výtvarnu?

Snažím se to sledovat, i to chápat. Třeba co teď dělá Franta Skála. To je úplně jinde, že jo. On si nasbíral nějaké hlíny v Austrálii a z toho barevného jílu si míchá barvy, který se v Austrálii používaly na malby na skalách, které jsou starý osm tisíc let a slunce ani ten déšť je nezničily.

To jsem viděl v Kanadě. Plaveš v jezeru a najednou si říkáš, támhle na té skále je nějaký obraz. Tak jsem se na to ptal a byly tři tisíce let starý. To všechno jsou vzkazy, ty lidi neměli písmo, všechno si vyprávěli a je otázka, jestli se vynálezem písma spousta věcí neomezila, nezploštila. Třeba židovský moudrosti, mluvený, neustále se obnovovaly, doplňovaly, každý to interpretoval jinak. Pak to někdo zapsal a byl z toho kánon. Pak se k tomu ještě dělaly komentáře… Dostalo to jiný rozměr.

Tak podle toho, jak komentář používáš – jestli ti vnucuje nějaký hotový schéma nebo tě naopak popíchne k něčemu novýmu… Komentář může mít podobně magický, živý význam, jako nějaký abstraktní obrazec na skále, ne?

No jo, ale lidi jsou líní a těmi komentáři si to spíš zjednodušujou, zplošťujou, než ozvláštňujou…

Jaký byl rozdíl mezi Křižovnickou školou a Svitákama?

Křižovníci byli vážnější.

Serióznější…

Přísnější. U Svitáků se to pak promíchalo. My jsme chodili na pivo a U Křižovníků bylo zprvu pivo. Pak z toho udělali vinárnu a Křižovníci se se staženým ocasem přesunuli ke Svitákům. Ale furt tam to rozlišení bylo. Tam byli UMPRUMáci, chodili tam lidi z konzervatoře a z Filosofické fakulty, který nebyli teda oblíbený. Povídali si o přednáškách, o Praze a podobných věcech, zatímco Křížovníci dělali ty nesmyslný akce.

To byl smysl.

Jo, v tý době měl nesmysl jediný smysl. Tak se například vítalo jaro na hoře Blaník. Vystoupili jsme na vrchol a snažili se různou produkcí probudit blanické rytíře. Pak bylo sto padesát let narození Bedřicha Smetany. Tak jsme objednali autobus a jeli jsme k pramenům Vltavy, a když jsme jeli zpátky, hráli jsme symfonickou báseň Vltavu, zastavovali jsme různě po vesnicích a ke zděšení venkovanů jsme interpretovali Mou vlast, všechno v hodně divokým provedení, a když jsme míjeli Vyšehrad, tak Karel Nepraš udal takt a spustili jsme Vyšehrad. Do toho cinkaly lahve od piva, které se volně koulely po podlaze, a autobusák byl z toho výročí úplně vynervovaný… Paralelně probíhaly akce Knížáka.

K němu máš jaký vztah?

Kdykoliv jsme se viděli poslední léta, tak velice přátelský.

Podle mě je prase.

To říká leckoho. Když Knížáka zavřeli, tak všelijaký lidi, slavný i neslavný, se ozvali na jeho podporu, a když pak zavřeli Magora, tak prohlásil, že s tím nechce nic mít. Normálně ho odmítl. A to už byl Knížák známej. Zvláštní.

Nechápal jsem, proč ho například Magor ctil.

Nevím. To si můžou myslet lidi o nás taky. No ne, tak ono takový to jeho zloprckovství…

Zloprckovství?

Zloprckovství.

To je dobrý.

Jak začal dělat ty protihavlovský trpaslíky a najednou z něj byl hrozný Klausovec. Ta bývalá Knížákova parta, Aktuálové, křtili před pár lety cédéčko a říkali mi, přijď. Já se ptal, kdo to bude křtít. Prý Klaus. Tak jsem říkal, díky, nejdu.

Bondyho vnímáš jak?

Tuhle jsme o tom mluvili. Já se s ním léta kamarádil, jako jeden z mála jsem si s ním tykal, takže jsme si vzájemně nadávali, velice laskavě. Tam je ta blbá věc s tím jeho vykecáváním na StB. To se vědělo. Seděli jsme U Slunců a Bondy říká, Vráťo, budete někdy hrát? Budeme, jednou večer pro tebe přijede tágo, někam pojedeš a nebudeš vědět kam. A on na to, to je dobře, já bych to vykecal.

Dobrý je si uvědomit, jak přežil tu válku, která ho hodně poškodila, pak se snažil nějak orientovat, do toho ten jeho fotr, vysloužilý voják, k tomu Krejcarová, která to pěkně popsala, no a pak ty jeho sebevraždy a blázince… A dokázal napsat, že ty práskačky dělal. Byl to labilák, a o tý jeho labilitě jsme věděli. Já mu nikdy nic podstatného neřekl.

Co Mejla…

Já byl s Mejlou a s klukama, hlavně s Mejlou, s Magorem, když neseděl, tak taky, s Havlem… ve styku telefonicky, psali jsme si, všechno. Všechny dopisy chodily, sem a tam, samozřejmě byly čtený. Všichni věděli, že spolupracuju rád a najednou zpráva, že je Mejla v New Yorku, osmaosmdesátý a že pojede do Buffala. Tak jsem říkal dobrý, Buffalo je kousek od Toronta, tak já pojedu autem. Marie říká v žádném případě autem. Vy se tam ožerete. Tak já byl šest let v emigraci a najednou Mejla ve Státech. Tak jsme jeli vizoury. Ráno to tam bylo trochu zdemolovaný v tom bytě a povídám, hele, Mejlo, mě před pár lety málem zabili a ty jezdíš do New Yorku. A on říkal Vráťo, ono se to změnilo, teď už je to jinak. K tomu pak ten kapelní zájezd. Já to klukům říkal, hele, vy jste se v Americe dopustili uměleckého podvodu. Přijeli jste jako Půlnoc, ale měli jste na plakátech napsáno Plastic People. To je podvod. To se prostě nedělá.

Že budou Půlnoc, byla podmínka – jinak by je nepustili…

To byla akce estébáků.

Jak kapelu a lidi kolem rozklížit.

Podrobnou zprávu o tom rozkladu mi poslal Honza Brabec, dlouhý dopis červenou propiskou, takhle tlustej. Ty už jsi s nima nehrál a Honza do Ameriky nejel a já si říkal, že se taky s nima přestanu stýkat. A to byl jejich záměr, potřebovali to rozsekat.

Ať děláš, co děláš, stejně za to můžeš ty…

No ty taky. Když jsem přišel z kriminálu, tak maminka na mě, to už jsme se hádali, že jsem kriminálník, ožrala a takovýhle. To byla pravda, všechno. A ona třeba říkala: „Vráťo, včera tě tu hledali takoví slušní pánové. Na rozdíl od tebe měli umyté auto a měli kravaty.“

Cha cha cha.

„Oni byli velice slušný. Ptali se, jestli jsi doma. Tak jsem říkala, že nejsi. Že jsi jel do Prahy.“

Cha cha cha.

Já jsem říkal, mami, to byli fízlové. Pak mi vykecala, že když jezdila za bráchou do Švédska, že jí ti pánové říkali, že až příště přijede, aby jim přišla říct, jak na tom ve Švédsku je, jestli vystavuje obrazy, s kým se stýká… Povídám, mami, víš o tom, že jsi normální donašeč? On je tvoje dítě, já jsem taky tvoje dítě – to je přímý příbuzenský vztah, ty ze zákona nemusíš o svých synech mluvit. Ona na to, ale ti pánové jsou takoví slušní. „No tak, oni tě nebudou v sedmdesáti mlátit. Oni jenom chtějí vědět, co brácha dělá!“

No jo, to je ta stará škola, která ctila instituce jenom proto, že to jsou instituce bez ohledu na to, jaký mají charakter – nechtěli připustit si, že stát může být zločinný sám o sobě a staré zásady slušného chování v něm jaksi neplatí, ba právě naopak…

Jo, matka měla furt dojem, že ten bolševik je pokračování Masarykovy republiky, že to všechno probíhá podle regulí. Já byl jednoduše kriminálník a ti, co mě odsoudili, dobře věděli, za co mě odsoudili. To už jsem začal hystericky řvát. Domácí pohoda v prdeli.

Nedíval ses, jestli měla nějaký záznam…

Já to ani nechci vědět. Ty vole, já si pamatuju, když jsem v těch devadesátkách sem začal jezdit, přijížděli jsme různě, Austrálie, Vídeň, Mnichov, Kanada, chodili jsme k Horáčkovi na Paseku vedle Vinohradskýho divadla, a vždycky někdo přišel a říkal, hele, víš kdo je taky na indexu, to byl tvůj kámoš, a ten tě práskl. Přišels za týden a znova. Povídám, hele, pojďme se bavit o něčem jiným. Bolelo to, samozřejmě. Jak se třeba lidi báli. Vím, jak Havla mrzelo, že když vznikla Charta, byl za Hrabalem, který byl už tehdy hodně překládaný, světoznámý, nic by se mu samozřejmě nestalo, ale on to nepodepsal, bál se. Měl ňákou svou zkušenost. Chodil do tý Brčálky…

Do Zelený v Široký…

Jo, my jsme tam občas přišli, pár lidí z Plastiků. Věděl, že tam sedíme, Mejla, Zajda, Jirous, stačilo, aby řekl, čau kluci. Jenže on byl obklopený svejma obdivovatelema a zároveň fízlama, takže pak napsal, že se konečně možná v Americe potká s Plastiky. Vydávali mu věci a on neměl sílu je poslat do prdele. Já jsem o tom mluvil v 80. letech s Kolářem a on mi řekl: „Já jsem Hrabalovi nabídl, nevydávej v Československém spisovateli, kde ti vyndávají celé kapitoly, ne věty. Já ti to vydám tak, jaks to napsal a zaplatím to.“ Hrabal si to ale nechal opravit od nějaký komunistický kundy, která vyndala celý pasáže ne kvůli tomu, že by se opakoval, ale kvůli tomu, že nebyly ideologicky nebo jinak košer. Jenže on chtěl vycházet v Československém spisovateli.

Je to ale dost drsný někoho posuzovat, odsuzovat. Tohle všechno jsou spíš extrémy, já se ale hlásím k takovým trivialitám. To jsem tak zvaně zlomil hůl, skoro, tady nad tím národem, do kterého patřím. Nemusíš se upalovat nebo házet zapálený flašky, ale stačilo, aby národ nešel k volbám. Jenom těch deset procent komunistů by si šlo volit komunisty. Stačila tahle obyčejná věc. Ale tři roky po okupaci, co tady byly ty tanky, šli všichni k volbám a nikdo to po nich nežádal. Do toho byly prověrky, a tam se lidi posrali úplně, zbytečně. Nepotřebovali žádný hrdinství, že napadneš tank krumpáčem. Blbost. Prostě tam nepůjdu, nebudu se s váma bavit.

Já jsem de facto šéfoval zahradnickému provozu v severních Čechách. Říkali, že by chtěli slyšet můj názor. Já povídám, mám svůj názor a ten vám neřeknu, protože mám ústavní právo mít vlastní názor. Pokud potřebujete mít oficiální názor, tak si přečtěte Rudý právo. Oni byli takový uražený. Tak povídám, vy jste mě předvolali, jste nespokojení s mojí odbornou prací? Oni, ne, jsme naprosto spokojení. Tak co tady dělám?!

Ta naše kádrovačka, kretén, taková komunistická bestie, začala najednou hystericky vykřikovat – A víte soudruhu, kolik to stálo dělnické krve? Já jsem říkal, mluvte konkrétně, můžeme si o tom pohovořit. „To bylo v Teplicích.“ Kráva zřejmě myslela duchcovský viadukt, jenže jak byla rozčílená, nemohla si vzpomenout. „Řekněte mi rok a můžeme si o tom pohovořit.“ Ona si prostě nevzpomněla. Tak jsem říkal, děkuji, na shledanou.

Takhle idiotsky jsme se dohadovali a většina mých kolegů říkala, ty jsi svobodnej, tobě se to říká, my máme malý děti, počítej s tím, že tě vyhodí. Nevyhodili. Nechali mě být.

Mejla byl podle mě geniální komponista. Kde se to v něm vzalo?

Já nejsem, že bych poslouchal nějaký rokenrol, ale občas jsem si říkal, hele, tohle je Mejlova melodie. Samozřejmě, že si různě bral, z různých stran. To jsou takový ty základy, slyšíš frázi, která ti sedí, na tu basovku… Vrchol Mejly podle mě byly Pašije a Leading horses. Když se o Pašijích začalo uvažovat, Mejla chtěl půjčit nějaké desky, tak jsem mu půjčil Edgara Varèse. To byla taková ta rozhozená muzika. Prostě nádherný. Mejla vrátil elpíčko a říkal, ty vole, to je síla, a začal jet tím způsobem. To se nedalo skoro nahrát. Vždycky jsme to zkurvili, ale bylo to dobrý. Vrcholilo to Leading horses. No ale pak chtěl dělat písničky, chtěl být ten zpěvák.

To už byla podle mne Půlnoční myš, napůl, ale Hovězí porážku mám rád …

A víš, co to mělo být původně? To mělo bejt Soustroví Gulag na texty ze Solženicyna, který jsem dělal já. Přijel jsem z Kanady a říkal jsem Mejlo, kde jsou ty texty? A on, že se nějak ztratily. Základ byl Solženicyn a do toho jsem si vypůjčil všelijaký starý ruský úsloví, jakoby – mám jednoho známého Rusa, že by to tam recitoval, takový nádherný věci. Pak jsem si říkal, na tu ruštinu se vyseru a přepsal jsem z Jeremiáše zkázu Jeruzaléma, takovej dlouhej text. Udělal jsem to, aby se to dalo zpívat, aby to mělo nějaký rytmus. No a Mejla, že se to někde ztratilo.

Podle mne byl Gulag pro něj moc politický, tak dal přednost zabijačce, která byla de facto taky, ale ne tak explicitně. Seděli jsme na Zvoničce ve starých Střešovicích, Mejla měl rozdělanou Hovězí porážku a říkal, že má málo textů, tak mu povídám, ty vole, na hajzlu ti jich napíšu z fleku pět. Hlavsa se pobaveně uchechtl, já mu druhý den pět textů přines a on si dva vzal.

No jo, on to měl rozjetý na všechny strany, taky byl pod hrozným presem, taky byl labilák.

Pavel Zajíček je co za člověka?

Velice výrazná osoba. Hodně si toho prožil. Ty víš, jakou na něj estébáci ušili boudu? Udělali z něj řečeno kriminálnicky prcačkáře, malý holčičky a takovýhle, a předhodili Zajdu kriminálce. Takže si ho podali, my ti ukážem, šestiletý holčičky budeš píchat, hovno! Tak ho zmydlili.

No tak já byl spartakiádní vrah.

Taky dobrý.

Byli DG 307 konkurence nebo to byla sesterská kapela?

Vycházeli jsme velmi dobře. Přátelsky. Byla to skutečně sesterská kapela. To bylo úžasný v Klukovicích, kde Zajda v tom třiasedmdesátým vystoupil, a zazpíval tam to – Přestat číst, přestat psát. S Magorem jsme si říkali, ty vole, tohle je fakt dobrý, takový jako český industriál. Bouchali tam různě do nějakých těch traverz a do toho Zajda recitoval ty svý uhrančivý věci, tak jsme si říkali – my jsme opravdu ta kavárenská pohodovka, jak nás označil Knížák. Když matka jela do Švédska, tak u nás v Počernicích zkoušeli v baráku, Umělá hmota, DG 307, Plastici se tam střídali. Přínos Dé Géček díky spolupráci Pavla s Mejlou byl výrazný.

Co máš rád za kytky.

Tak to je nekonečný seznam. Nejvíc se mi samozřejmě líbí stromy. To je moje profese.

Který?

Nejoblíbenější stromy? Těch je taky hodně.

Já mám rád platany, třeba.

Tak platan je nádherný, ale není náš, to je středozemní.

Taky starý duby na hrázích jihočeských rybníků…

To je naprostý zázrak. To je prostě neuvěřitelný.

A chtěl bych někdy v životě vidět ty osmisetletý sekvoje v amerických parcích.

Ty jsou samozřejmě velkolepý. Nejstarší stromy jsou borovice osinatý. V Kalifornii jsou exempláře starý patnáct tisíc let. Roste i tady. I v Torontu jsem měl třicet kousků. A je třeba i výborná do hrnce na balkony. Krásná borovička. To jsou zázraky. Ale i ty nejstarší jsou jen takový klacky, to není žádný mohutný strom. Roste v horách na skále. Pokroucená borovice. Krásná.

Na Korsice v horách byly úžasný borovice s kmenem dva metry v průměru a obrovskýma šiškama.

Borovic je strašně moc. Největší šišky mají ty kalifornský. To jsou šišky, který váží čtyři kila. Když jsem přijel v roce 97 z Kanady, nechal jsem přivézt lodí celou bednu těch šišek a pak jsem to dával lidem k Vánocům.

Pak jsou takový ty zázraky, který jsem zažil na Tchaj-wanu. Šli jsme do nějaký chráněný oblasti a říkám Evě Turnový, hele, vyfoť mě s tímhle stromem. Proč? Co je na něm zvláštního? To je araukárie, strom starý miliony let, z kterého kdysi dávno vzniklo černý uhlí – to je jedno ty nuly u toho. A tahle měla třicet metrů. Byly tam úžasný stromový kapradiny, který rostly, když se po zemi proháněli dinosauři. U nás je spousty kytek, který si pamatujou dobu předledovou. To je prostě neuvěřitelný.

Když děláš zahrady, co tam rád dáváš?

Teď je to spíš takový, že rád sázím věci, který nepotřebují žádnou speciální údržbu – třeba spousta stromů přežije jedině díky chemické péči, takže jde taky o to vytipovávat stromy, který jsou odolný vůči znečištění. To je třeba koelreuteria, v létě nádherně kvetoucí strom nebo i vícekmenný keř, vysokej, který pochází z Číny a můžeš ho vidět i tady ve Vršovicích. Má to český název, svitel. Vydrží i tu zasviněnou Prahu, všechny ty výfuky a kdyby v noci mrzlo a bylo mínus třicet, tak ten strom to umí, a kdyby bylo v létě padesát na slunci, tak taky přežije. V Praze je už na několika místech, úspěšně. O to jsem se několikrát hádal, když všichni chtěli vysazovat slovanskou lípu, což je obrozenecká blbost – Slovani měli stejný posvátný strom jako Germáni, a to byl dub. Česká lípa je dneska ve stromořadí nejcitlivější strom.

Včera jsem šel z Jičína do Valdic lipovou alejí, jak o ní Magor rýmuje v Labutích písních: Když jsme se blížili k Valdicím alejí, na Tebe myslel jsem, Andreji Stankoviči, do píči, raději… Jsou v ní díry, ale vysadili tam mladý stromky.

Jo, Nikolaj byl pro všechny důležitý, to byl motor, hlava neuvěřitelná. Ta jeho poesie v podstatě nedocenitelná, protože se moc číst nedá. Podobný to bylo, když si s ním mluvil, tak neustále dělal exkurze, někam, z tématu. Já mu říkal, Nikolaji ty tak strašně kecáš, že sám sobě skáčeš do řeči. To se mu líbilo.

Časová, obsahová, prostorová souvislost pro něj nebyla žádná překážka, neřku-li vodítko.

Jo, Nikolaj na tyhle věci kašlal, byl to absolutní básník. Jasně, je to furt ta slavná alej lipová a že by bylo možná lepší to vysadit z něčeho jinýho, je často těžký někoho přesvědčit. Teď jsem dělal takový větší projekt pro Kolowraty, kousek od Rozvadova, a chtěli jsme zvýraznit alej k tomu zámečku. Prosazoval jsem tam kanadský stříbrný javor, který je pěkný a byl by odlišný a ochranáři řekli, že to je cizí strom. Končilo to takovou divnou hádkou a ještě jsem pak měl nedohodu s tamní správou lesů. Povídám, smrk odchází, to vidí každý, zkuste douglasku, ta je lepší. A ten inženýr mi říkal – ale pane, douglaska není původní strom.

Rasista.

Jo. Tak jsem si zažertoval, to je ta výhoda stáří, že si můžu zažertovat, protože já od nikoho nic nechci, a řekl jsem: Pane, a vy jste původní? To byste musel být neandrtálec a ani ten nebyl původní.

Potěšils ho?

Ne, vůbec, urazil se. Třeba v Karlových Varech, kde jsem dělal poslední léta projekty, jsem jim radil, že by měli přejít na jiný stromy, protože ty zařezávaný jírovce, teda kaštany, co tam jsou, nepřežijou. No jo, ale kaštany jsou prý ve Varech původní. Jak původní? Vždyť to vypadá příšerně. Ty stromy jsou nemocný! Kaštan nesnáší řez. Kdykoliv ho ořízneš, tak do té rány nastoupí houby a shnije to. Asi mají dojem, že shnilý kaštany k Varům patří. Tak to bylo dohadování k ničemu.

Měls vlastní zahrádku, pěstoval jsi něco?

Poslední zahradu jsem měl na ostrově. Většinu pozemků tvořily pastviny pro koně, ale měl jsem tam tak dvacet na dvacet zeleninovou zahradu, hnojenou koňskou mrvou a vylepšovanou drceným vápencem. Původně to byl prales a já tam vypěstoval všechno možný, včetně tabáku. A zeleniny jsem měl tolik, že jsem to rozdával známým. Když někdo přišel, chceš dvě kila paprik? Dám ti čerstvý. Rajčata mi pak nešly, byla nějaká plíseň a rajčata odešly. Holky byly vegetariánky. Vždycky před obědem jsem vzal košík, něco jsem přinesl a nějak to udělal. Holky byly spokojený a já taky.

Zvířata jste měli jaký…

Tak Marie byla koňařka, tak jsme měli dvě kobyly a potom ještě dvě hříbátka – takže jeden čas čtyři bestie. A pak ještě dva psy, jeden čas.

Jezdils na nich někdy?

Jo, protože mě ale Marie strašně buzerovala, že špatně sedím, že špatně držím uzdu, že špatně vysedávám, tak jsem toho nechal, protože nesnáším, když mě někdo napomíná. S tou naší menší kobylkou jsme se ale docela skamarádili…

Necourals nohama o zem?

Ne, ona nebyla zas tak úplně malá. Teď o ní mám napsaných několik věcí. Byla napůl Arabka a napůl čtvrtmílovka. Měla za sebou tvrdý život. Před námi ji měl indián, který ji pak chodil kovat, a ten se jí bál – předtím na ni nebyl zřejmě hodný. Ona uměla na šesti metrech se rozeběhnout, sednout si na prdel, udělat otočku a zdrhnout. To byly takový rodea. V tom byla fakt dobrá. Jinak jsme si výborně rozuměli.

Všiml sis, že jakmile zmizel bolševik, objevili se znovu krkavci?

Já je sledoval v Kanadě. Denně mi létali nad pozemkem. S těma je komunikace úplně normálně a pro Indiána je to jeden z nejdůležitějších ptáků.

To nejsou ptáci, ale bytosti.

Jo, sdělujou všechno možný. To je už popsaný příběh… Já jsem v pět ráno chodil ošetřovat tu moji zeleninovou zahradu a kolem pátý lítala rodinka krkavců k moři, kde vyzobávali při odlivu ty mořské potvory. A vždycky, když letěli nad tou mojí zahradou, tak malinko poklesli a zakrákorali. Já jsem zvednul ruku, řekl jsem čau a zase jsem pokračoval v práci. Pak jsem si říkal, to je kravina, to nebudu nikomu vyprávět. Takže když jsem další den slyšel, že zase letí, tak jsem zůstal skloněnej, dělal jsem, že je neslyším a nepozdravil jsem. Oni klesli ještě níž, než obvykle a krákání se změnilo v nadávání – to bylo normálně slyšet.

Krá krá, dědku, neumíš pozdravit!

Jo, tak jsem je chvíli nechat nadávat, pak jsem teda tu ruku zvedl, oni zakrákali najednou vesele a zmizeli. Asi třikrát jsem to zkusil znovu, jestli se nepletu, a po každý to samý. Já pak odlítal do Prahy, nevěděl jsem, jestli se někdy vrátím, vůbec, šel jsem si dát cigárko na okraj pozemku, přiletěl krkavec, prolítl, zakrákoral a schoval se. A pak další. Nalítávali těsně na mě. Byla to taková zvláštní hra. Tak jsem si říkal, dobrá rozlučka.

Stýská se ti po Kanadě?

Hele to je skončená věc. Stýská se mi po určitých momentech. Tu farmičku už nemáme. Všechno je pryč. Věci se změnily. Nikola si žije svůj život. Marie si žije svůj život. Já si tady dodělávám resty.

Co máš rád z české literatury?

Tak poslední léta se nejvíc potěším z Jana Hanče, na toho nedám dopustit a podle mě je nedoceněná furt ještě Věra Linhartová. Našlo by se toho spousta.

A ze světový?

No všechny ty možný zvrhlíky, no. To mi občas někdo vyčítá.

Nabokov, Miller, Bukowský…

To jsou takový samozřejmosti. Největší bomba posledních dvaceti let je pro mě třeba Martin Buber.

To není zrovna beletrie, ani zvrhlík.

Není, ale ohromně mě vždycky potěší. Hodně mě ovlivnil Céline. Měl jsem možnost číst ty věci, který vyšly před osmačtyřicátým, asi tři věci jsem znal někdy v sedmnácti. Obrovský. Pak jsem se pokoušel číst Castle to Castle, v angličtině, teď už je to přeložený, ale to bylo nějak složitý.

Když jsme u Célina – jaký je vztah mezi autorem a jeho dílem?

V tomhle Respektu je o Kunderovi. Honza Novák se do toho pustil, jak posuzovat spisovatele, kteří v osobním životě nějak selhali. Céline si mohl ten svůj antisemitismus bezpochyby odpustit. Já jsem třeba miloval a ještě furt mám rád Demla, a když se pak dozvíš, jaký to byl antisemita… Jako kněz to mohl a měl překonat.

Kytičky miloval, s lidmi to měl horší…

Třeba když čteš poesii Ezry Pounda, nádhera, a pak zjistíš, co za války vyváděl a jak to pak ještě celý odsral. Teď jde oddělovat to dílo od života?

Jde?

Ptám se. Je to takový stín. Je to škoda. U toho Célina si říkáš, měl z dětství špatné zkušenosti s židovskými obchodníky, kteří bohatli prodejem šmejdu, vydělávali na nuzotě. Tam vznikla ta jeho nenávist. Při té jeho inteligenci to ale mohl překonat. Jako že bychom svoje neschopnosti celoživotní sváděli na bolševiky? I kdyby ses narodil jako hrabě, budeš pořád stejnej debil, co seš.

Cos měl dneska za sen?

Usnul jsem, když už svítalo, a měl jsem takovej trapnej sen o tom, že jsem vysázel nějakou zahradu, kde se vůbec nic neujalo, takže jsem měl blbý kecy, že celá ta krajina je špatná atd., a pak jsem takovým způsobem, který ovládám už šedesát let… no, ale jo, že přepnu, když mě něco nebaví. Tak jsem přepnul, a říkal jsem si, na co bych asi tak měl chuť. Den předtím jsem viděl v krámě broskve, tak jsem si říkal, koupím kilo broskví a lahev rumu, broskve rozkrojím, zaleju je tím rumem a udělám si takovou snídani. Ty broskve byly takový jemně chlupatý a ten rum, sprostej, do nich vtéká…

Ty byl erotický sen.

Dalo by se to tak celkem lehce interpretovat. Pak jsem ale tvrdě usnul, ale jelikož se nechci podřizovat nějakým snovým nebo až prorockým befelům, tak jsem, když jsem vstal, nešel ani pro broskve a ani pro rum.

Ty jsi organickej zahradník.

Jak to?

Zahradnický sny máš spojený s erotikou…

Mám zahradnický sny, že mi nic neroste, ale přitom většina věcí, co jsem dělal, tak nějakou rostou.

Eroticky?

Eroticky i skleroticky.

Od dětství jsi mudrlant. Máš v příbuzenství nějakou spiritistku?

Nějaký byly, já to ale neovládám. Moje babička byla médium Břetislava Kafky a prababička, nevím, jak v tom jela. Moje maminka ji zažila, takže já mám třeba zprávy o prusko-rakouský válce 1866 ještě z druhý ruky. Prababička, když jí bylo přes devadesát, tak jí umřela její šedesátiletá dcera. Příbuzenstvo se sešlo v Motole, v krematoriu, už tenkrát, poplakali si, pak stáli na refýži, čekali na tramvaj, prabába se otočila, pohlídla na krematorium a prohlásila: Z tý naší Pepči se krásně kouří.

Cha cha cha.

Tahle prabába, přestože byla bohatá, měla v Liliovce celý barák, tak zásadně spala na půdě, v zimě, v mraze, nechtěla spát v bytě, kde se topí. Denně pila svou litrovku žitný, ale pak jednou, už jí bylo přes devadesát, přespala v bytě, kde se topilo, a to ji zabilo. Spala na půdě v mraze, měla peřinu a lahev žitný, takže to je takový návod, jak se dožít vysokého stáří – láhev dobrý kořalky, zima, dobrá peřina a dobrej nadhled nad malichernostma.

Babylon č. 2/XXIX, 8. květen 2020