Vážení čtenáři,

tohle číslo Babylonu je de facto oslavou češství. Je totiž věnováno knížeti Schwarzenbergovi, který se odebral minulý měsíc na věčnost, Schwarzenbergům vůbec. Kníže byl jeden z mála lidí, o kterém bylo možno říct, že byl Čechem ve všech kulturně-dějinných ohledech v době, co národovci v 19. století obsah a význam tohoto slova okleštili a zploštili, kulturně, sociálně, politicky, a často jen lidsky – k obrazu svému jej učinili malodušným, a tím i malověrným, čímž trpěla tuzemská společnost po celé minulé století a trpí tím dodnes.

Tohle celistvé schwarzenberské češství, jak se jej kdysi snažil nastínit Josef Pekař a v 80. letech pak Podiven (Pithart, Příhoda, Otáhal), drželi v naší době podle mne především dva lidé – novinář a politik Pavel Tigrid a pak benediktinský mnich a básník Anastáz Opasek. Václav Havel se k němu vracel po svém prvním prezidentském období, Masaryk se mu přiblížil možná až jen na samém sklonku svého života, a pak už bychom museli jít hledat Čechy s velkým Č z politiky do umění – od Máchy, Havlíčka a Němcové přes Klímu, Kafku, Haška až po Boudníka, Bondyho a Magora, třeba.

Moc se mi líbilo, jak kníže přijalo pozvání od toho lidského čuněte Zemana a byl ho u něj doma navštívit poté, co ho Zeman porazil v prezidentských volbách pomocí estébáckých prasáren, lží a provokací, jak se na čecha (toho s malým č, který přežil protektorát, třetí republiku i normalizaci, stejně jako listopad 1989) sluší a patří, a kterým dodnes tleská komunisty v kondelíkovské existenci vyučená půlka národa. Nebyla v tom sebemenší snaha se nějak zviditelňovat, ani ukazovat navenek nějakou velkorysost, natož snad hledat nějaký prospěch, jako zcela obyčejné ani ne snad lidské gesto, ale prostě jen knížecí lidská přirozenost, protože ač Zeman vypadá ze všech stran jako vepř, z vrchu i zevnitř, a při životě ho udržuje pomstychtivost, snaha vyrovnat si účty se všemi, kteří nepochopili jeho vepřovou velikost, je to taky či především bližní. Dokonce mám dojem, že kníže měl to lidské čuně svým způsobem i rád, právě i pro ty jeho zemanské čuňačiny. Byl to totiž křesťan, který se jako křesťan nenarodil, ale přes různé životní peripetie k tomu dospěl. Ve skutečnosti kníže se zemanem neprohrál, ale na celé čáře nad ním zvítězil. Ježíšek by z něj měl radost, a to fakt nebyl žádný snob, v jesličkách, na kříži, na věčnosti. Aleluja! Co zasel kdo, to bude žíti.

Mezitím co umřelo kníže odebral se na věčnost další skvělý člověk hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Znal jsem ho od dětství. Měl za ženu dceru profesora Poláka, otcova přítele a učitele, a s našimi se nepřestal stýkat ani po Chartě 77, na rozdíl od řady jiných otcových druhdy přátel. Rozhovorem, který jsem s ním dělal v květnu 2017 na zámku v Boskovicích, který mu po listopadu vrátili, je schwarzenberské číslo uvozeno. Byli jsme dohodnuti, že v něm budeme pokračovat, ale už k tomu bohužel nedošlo.

Mensdorff byl spřízněn s královskými rody napříč Evropou – nejen s britskou královnou Alžbětou II., ale stejně tak i s Geraldine Apponyi, uherskou šlechtičnou ze slovenských Velkých Oponic, která se už coby československá občanka stala chotí albánského krále Zoga I. (hovořila francouzsky, maďarsky, slovensky, albánsky, německy a anglicky), který odvozoval svůj původ od albánského národního hrdiny Skanderbega, za války po italské okupaci Albánie žil v exilu ve Velké Británii, a když se po válce chopili v Albánii moci komunisté, už v exilu zůstal, čímž jsme se přes česko-moravsko-slovenskou šlechtu dostali k albánské příloze, kterou pro Babylon připravil Standa Škoda, který strávil v létě v Albánii pracovně tři měsíce, já se za ním stavil a byli jsme pak v albánských horách. Doporučuju!

Přes hraběcí můstek Mensdorfů a Apponyiů přináší tohle číslo Babylonu úžasný či spíše přízračný střet dvou světů, reprezentovaných českou šlechtou se staletou kulturní tradicí a hororového jakoby ze všech evropských kulturních vazeb vytrženého maoistického režimu v komunistické Albánii, jak je podávají autoři textů v albánské příloze: „Byl vydán zákaz vydávat umělecká díla a umělci byli deportováni do odlehlých oblastí k ‚převýchově‘. Jen jedna umělecká oblast zůstala nedotčena – čínský balet. Ťiang Čching, čtvrtá nebo pátá manželka vůdce Mao Ce-tunga, byla baletkou a čínský balet tak díky ní byl ušetřen.“

O to víc se pak v závěru přílohy klene most přes čínskou Albánii a sovětské Československo zpět mimo zběsilé diktatury minulého století k evropským dějinám, jak je reprezentují albánští františkáni spolu se Schwarzenbergy a Mensdorffy:

„Páter Palë se u nás těšil vysoké vážnosti. Nebyl to muž přísných pravidel. Byl tak tolerantní, že jej mnozí označovali za liberála. A on byl skutečně liberální v nejlepším slova smyslu. Měl tak upřímnou, velkorysou a laskavou povahu, že reagoval mírně a zůstal přátelský i tehdy, když mu někdo silně odporoval nebo mu dokonce nadával. Ovšem skrýval v sobě nezkrotnou nenávist proti každému druhu diktatury, zvláště proti komunismu.“

Schwarzenberské číslo provází fotky Ondry Němce z korunovace Karla na českého krále pravdy a lásky v Knihovně Václava Havla před pěti lety. Někdo by to mohl mít za pouhou taškařici. Ona to hra byla, ale zároveň taky nebyla. Nejpravdivější věci jsou totiž i něčím mezi operou a divadelním představením, které se uměleckými prostředky dotýkají podstaty věcí hlouběji a pravdivěji, než to dokáží novinové zprávy. Hra je ve skutečnosti konstitutivní prvek společnosti, který je trvalejší, než může být jakékoli vládní rozhodnutí. Aspoň já to tak vnímám. Karel se v Knihovně Václava Havla stal pomyslným českým králem, což má svou nezpochybnitelnou platnost. Něco jako věčný kníže Čech sv. Václav.

Příjemné vánoční svátky a vše dobré do nového roku Vám přeje královská revue Babylon.

A doprdele předplaťte si Babylon! Je to jen 250,- kaček na rok a nám to fakt pomůže:

https://babylonrevue.cz/predplatne/