Přišel jsem o ateliér, který jsem měl ve svém rodinném baráčku na třídě Rudé armády 162 v Libni, proti bývalé restauraci u Jeřábků. Dům byl zbourán k prvnímu máji jako pocta KSČ ke všem jejím výročím. Zbourali celou řadu domů od restaurace u Staré Basy k restauraci U Libuše až k Primátorské ulici. Opět zmizel kus staré Libně, celé části „Rasák“ až po „Libušák“.
Tenkrát jsem si postavil hlavu a chtěl jsem za ateliér v rodinném domě náhradu. Po dlouhých tahanicích mě úřady přidělily krám, bývalou mlékárnu, na Holého náměstí. Byla to místnost bez záchodu. Na záchod jsem chodil ke Světům do bufáče, tedy do restaurace automat Svět. Protože jsem do ateliéru přestěhoval vše, co jsem měl, vznikl vlastně spíš sklad. Ateliér byl nepoužitelný. Přes přátele jsem se seznámil se ženou, která rozhodovala o nebytových prostorách. Bylo to v době, kdy jsem připravoval výstavu v Kostnici. Za obrázky a přízeň jsem získal velice složitě ateliér na Ztracené Vartě. Bylo to mystické místo pod Čertovým vrškem, kam Fanynka, služebná mojí babičky, chodila pro písek na nádobí. (Cenomanské pískovce proti nemocnici Bulovka). Vchod do ateliéru byl hned vedle hospody „Na Ztracené vartě“.
Už sama skutečnost existence hospody, studánky, v tomto zapomenutém koutu Libeňských „zahrad“ u secesního hajzlíku mě okouzlila a vnesla do mého mozku nový vítr. Na tento secesní hajzlík se dokonce přijel podívat i švýcarsko -francouzský architekt Le Courbusier. Záchod byl krásně zakomponován do parčíku pod vojenskou správou Na Okrouhlíku. Na tento hajzlík jsme chodili spouštět myšlenky s Vladimírem Boudníkem i s Bohumilem Hrabalem. Do restaurace U Vidzů, kterou zbourali jako ten hajzlík, jsme chodili s Hrabalem, Maryskem, Menclem a dalšími, když jsme chodili za Dr. Machem na chirurgii na Bulovce. Potom co tohle krásno zmizelo z povrchu světa, začali jsme ze schůzek od Dr. Macha chodit do restaurace na Korábě.
Už mně nevadilo, že můj nový ateliér je vlastně suterén a že okno mám zakryté z poloviny střechou ze dvora. Ale když pak zbourali baráky z druhé strany dvora, hospodu „U Vidzů“, odkryl se mi pohled na libeňskou polepšovnu!

Polepšovna vyvolávala v mém mozku spoustu šatních představ. A zde mě také nalezl Dr. Václav Cílek po návratu z dlouhodobého pobytu v Tibetu. Byl to zvláštní pocit být pod úrovní země, spát na palandě a dívat se ven na libeňskou polepšovnu přes zamřížované okno. Místnost byla malá a vlhká, pod palandou jsem měl satinýrku, na které jsem tisknul své grafické listy pro přítomnost a budoucnost. Zdálo by se, že to bylo prima a že vlastně jsem zvítězil na celé čáře s tehdejší mocí. Ateliér měl své kouzlo.
A v této nové pracovně, ateliéru Na Vartě tři, jsem jednou natíral fošny, ze kterých jsem dělal své dceři Darince poličky do jejího pokojíčku. Při natírání jsem měl otevřené okno, ale přesto acetonová barva udělala své. Po několika hodinách práce jsem toho měl dost a řekl jsem si, že odkráčím k rodině do Taussigovy ulice. Šel jsem Durichovou ulicí k vodárně a domů. Cesta vedla do kopce. Cítil jsem, že mi není nejlépe. Když jsem došel k vodárenské věži, točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet. Vše jsem ale ustál, došel do Taussigovy, otevřel dveře, a pak si už na nic nepamatuji. Probudil jsem se na Bulovce na pokoji jednotky intenzivní péče. Nade mnou stál krásný mladý lékař. Později jsem se dozvěděl, že jsem na pokoji tři sta tři. Pokoje obhospodařovával MUDr. Martin Božkovec, nadřízeným mu byl pan MUDr. Havelka
Nekonečných nemocí, co si pamatuji, jsem od dětství absolvoval bezpočet. Nebudu vypočítávat pobyty, hlavně ne ty v nemocnici na Bulovce, kde jsem prodělal mnoho operací na krčním, nosním anebo na chirurgii, plicním a interně. Byl to vlastně můj studijní čas, moje mladá léta, vysoké školy. Moje nemoci, to je jistota.
Hned se mi udělalo lépe. Doktor se mě optal, jak jsem si pospal, a protože byl mlád, hned jsem s ním zažertoval. Když je člověku nejhůře, šibeniční humor je nejblíže. Doktor mi řekl, že jsem prodělal otravu organickými rozpouštědly, a že si tady nějaký týden poležím. Měl jsem z toho radost. Nemusel jsem ráno do práce, tedy do tiskárny a tam odkroutit 8,5 hodin v organických rozpouštědlech, a pak honem domů, zase za prací. Teď se mi otevřela nebesa. V nemocnici jsem mohl malovat a studovat, a tak jsem zase upadl do bezvědomí, ale tentokrát samou radostí, že nemusím do procesu, a že jsem nasypal písek do ložisek těm komunistům. Strava byla celkem dobrá a hlavně často. V tiskárně jsem si vždycky koupil šest housek a jednu škatuli kremžské hořčice, to proto, abych ušetřil alespoň na dvě piva po práci.

Jakmile jsem se probudil z druhého bezvědomí, dověděl jsem se, co se vlastně stalo. Když jsem doma otevřel dveře, omdlel jsem. Nosem jsem utrhl obložení v předsíni, upadl jsem a nohama zapřel dveře tak, že se nedaly otevřít. Měl jsem otřes mozku a také krev ze mě zvolna vytékala. Ležel jsem podmáčen na koberci v předsíni s nohama zapříčenýma do dveří a hlavou opřenou o zeď. Manželka zavolala sanitku, ale záchranáři se nemohli dostat dovnitř, málem mi zlomili nohy. Nakonec mě však vyprostili. Tak začala moje již několikátá spanilá jízda na Bulovku v té krásně svítící sanitce, která asi houkala jako o závod, a lidi asi čuměli a mysleli si, že jsem chtěl znásilnit svoji ženu Darinu, a že ona nesnesla můj pivní dech, protože je ze Slovenska, a že tedy vzala sekáček na maso, a že mě s ním sekla do nosu. Když mě Hrabal navštívil, nechtěl věřit, že jsem utrhl svým nosem obložení a říkal: „Víte, to vám nevěřím, neříkejte, že jste sebou seknul.“ A tak jsem mu to okamžitě vylíčil a on dostal konečně dobrou barvu a uklidnil se.
A tak jsem konečně zase v posteli, nikdo mě z ní nevyhazuje a nenutí mě pracovat. Přišla sestra a píchla mně káčko, a se mnou se točil svět. Pak se mi udělalo nevolno a probral jsem se až na intenzivní péči, nesměl jsem na záchod, a tak mě krásná sestra dala vymočit do bažanta. Tolik pozornosti si nezasloužím, pomyslel jsem si. Zastrkali do mě spoustu drátů, nějaký pijavice na mně zapnuli a já snil, že je ze mě papír s takovou podivnou křivkou jako při zemětřesení. Tak jsem si snil, že kdyby tohle zažil Vladimír Boudník, tak by napsal Třetí manifest explosionalismu. Vypadalo to, že skrze mě posílají nějaké tajné zprávy nejméně do centrály FBI. Až tohle budu vyprávět Hrabalovi, tak z toho bude mít pleť jako Arnošt z Pardubic na jednom deskovém obraze z Karlštejna od mistra Theodorika, který na něj vyplýtval kila bílé barvy. Ta bílá barva se odráží do knihy, kterou Arnošt z Pardubic čte. Myslím si, že je to skoro Hrabalův portrét, protože on, když četl, tak měl také výraz světce. Každé slovo pro něj bylo svaté a on když četl Joyce: Ó, pane, ty mě rveš, tak měl výraz, jako by byl portrétován nejen do Karlova Týna, ale do všech kostelů ve střední Evropě.

Pak mě odvezli na oddělení, k mé radosti opět na pokoj tři sta tři mezi ty chlapy, od kterých mě odloučili. Tady si to člověk hlídá jako ve vězení. Ležel jsem vedle dědy, který už byl tak nějak na pravdě. Každý den mi vyprávěl naposled svůj život.
Nemohl jsem vstávat, vše se se mnou točilo, a tak jsem dodržoval režim mě nařízený lékařem Martinem Božkovcem. Zvláštní člověk, když mně říkal, co je pro mne špatné, měl jsem pocit, že mu to nařídili, protože mu škubaly koutky. Ten člověk mě nutil se smát.
Protože jsem nemohl chodit, tak jsem se snažil ostatní bavit, a to příběhy s Hrabalem. A pak, když mě navštívil s Karlem Maryskem a profesorem Menclem, pak už věřili, že nekecám, a tak se z našeho pokoje stalo místo, kam chodili doktoři a sestry a byla sranda. A tak uplynul měsíc a pak druhý, a mě se to moc nelepšilo, ale už jsem chodil kouřit na záchod a seznámil jsem se s ostatními pacienty na patře. Kamarádi mě navštěvovali a Hrabal mi přinesl několik plzeňských piv v pixle, a to byl zázrak, ale mým játrům to moc nepomohlo. Lékaři mě přesvědčili, že musím na biopsii jater. S biopsií končily srandičky. Měl jsem z toho strach. Říkalo se, že mě tam zanesou infekci. Představa, že mě do jater vrazej pletací drát, mně nepřipadala legrační a představa toho, jak mně vyleze z druhého boku a píchne sestru, která u mě bude stát, do přirození a ona mně zařve do ucha ach…, mě moc radosti nepřinesla.
Ráno mě odvezli za asistence mojí ženy Dariny, která pracovala ve výzkumném ústavu tuberkulózy a respiračních chorob, kde byla broncholožkou, tedy strkala tubusy pacientům do plic a koukala, kdo kolik vykouřil cigaret, a pak se zdviženým prstem říkala: „no teda, to je asfalt“. Na sále mě nemohli umrtvit. Doktor Havelka už byl nervózní, dal mi osm injekcí a nic. Moje mezižeberní kanály byly stále živé.

V té době se při biopsii dělal mezižeberní kanál takovou trubičkou, na kterou pak napíchli velice tlustou sondu, aby odebrali vzorek jater na histologii. Lékař usoudil, že když jsem ožrala, tak se to umrtvit nedá, a zavelel nadechnout a teď vydechnout a v tom mi do jater zarazil asi 0,3 mm tlustou rourku, ve které byla jehla, a on s ní měl vytáhnout, jako při geologickém vrtu jádro horniny, tedy jádro mých jater. Bolelo to tak, že jsem málem spadl ze stolu. On vítězně vytáhl jehlu a říká, sestro, budeme to opakovat, žádné jaterní buňky nevidím. Udělalo se mně zle a pomalu jsem upadal do bezvědomí. Toulal jsem se v mléčné dráze nebo někde v souhvězdí Střelce. Začalo to znovu – nadechnout a vydechnout. Darina odešla, nevydržela. A pak to přišlo, doktor to nezvládl, píchlá plíce, a já už se opravdu toulal po hvězdách. Probral jsem se až v osm hodin večer. Stáli nade mnou všichni, i moje žena, slyšel jsem, jak říkají, káčko, sestro, ležte na pravém boku a nehýbejte se.
Moc se mi z bezvědomí nechtělo, bylo tam dobře, padal jsem nějakým minerálem, který byl ke mně hodný, jako by mě prováděl sám sebou. Byl zelený a jeho mateční roztok byl milý a příjemný. Tohle už se mi jednou v dětství stalo. Byl jsem v horečkách a padal minerálem podobného složení. Když jsem se probral a nebyl jsem mrtev, tak mně to přišlo docela zábavné. Na druhý den jsem byl ready, a už jsem zase kouřil na záchodě a kamarádil se s pacienty.
Pak to přišlo jako rána z čistého nebe. Otevřely se dveře a sestra s doktorem přivedli člověka. Byl zbědovaný a špinavý. Říkám mu čau. Byl jsem totiž cimrkomandant. V té době se ještě po nemocnicích dodržoval jakýsi vojenský dril, a zvláště na Bulovce.
On se těžce zasmál a řekl: „Pánové jsem reverend Zázvorka,“ načež upadl do bezvědomí. Lékař řekl: „Jede z Varšavy na kole, nese poselství papežovi a má srdeční infarkt.“
Položili ho vedle mne i s jeho kolem a poselstvím. Když se probral, začal vyprávět, že pochází z Vratislavi, že jede z Varšavy, že musí papeže informovat o stavu společnosti v Polsku, a že když sjížděl z Kobylis a přijel do zatáčky, kde zabili Heydricha, tak v něm, v jeho srdci, prdla galuska, a že si to ustlal na silnici, a pak ho odvezli na Bulovku.
Šoupnul mi to poselství pod polštář a dělali jsme, že umíráme. V koutě to nelibě nesl nějaký komunista, kterému se zhoršil zdravotní stav, protože on, soudruh metalinženýr, přece nebude ležet s Hrabalovcem a papežencem, a žádal o přeložení. Toho také docílil. Lékaři byli rádi, báli se, že něco vykecá.
Pak přišla policie, která ověřila totožnost reverenda Zázvorky a zjistila, že v tomto stavu není socialismu nebezpečný, ale pak se policajti zajímali o jeho průjezdní povolení a o to, kam vlastně jel. On, že k papežovi, a tak pro jistotu postavili ostrahu přede dveře pokoje číslo třistatři. Když jsem pak šel na záchod kouřit, prošacovali mi pyžamo, jestli u sebe nemám nějaké písemnosti. Nevěděli, že je mám pod hlavou. Zázvorka jim řekl, že měl informace předat ústně, protože přece na kole nemůže vést půl knihovny z Varšavy. Oni to uznali, ale postel mu pohlídli, a ani na kole nic neshledali.
Do jeho uzdravení jsem měl poselství v polštáři, kterou jsem si převlékal sám. Zázvorka byl skvělý člověk. Vyprávěl nám mnoho krásných příběhů, až se jednomu pacientovi otevřely po operaci žlučníku stehy smíchem.

Po Zázvorkovi nám zůstala jeho zpověď: když byl totálně nasazen na Pražském výstavišti, utíkal z ubikací a chodil spát k nějaké dámě do domu, kde bydlel Křižík. Říkal: „Pánové, to se mě otevřela nebesa, žádnej voják, ale koupelna a hlavně žrádlo. A pak, když jsem se vykoupal, vlezl jsem do bílejch peřin, a tam byla ženská, sice starší než já, ale ženská. Pánové, to byl zázrak, sice ji měla jako švestku sraženou na Balkáně bleskem ze stromu, tedy modrou a seschlou, ale Němci mi byli u prdele.“
Těch krásnejch vyprávění nebyl konec a často sloužící doktor nebo sestra přicházeli na pokoj, aby vyslechli tu epopej.
Vyprávěl také, že si pak narazil nějakou štětku a byl s ní někde vedle fotografického ateliéru, který se jmenoval: „Za pět minut hotovo“, nebo tak nějak, a tam právě spadla bomba a opravdu bylo za pět minut hotovo… A tohle jeho vyprávění se shodovalo s Hrabalovým, který se v tom ateliéru fotil se svým strýcem Pepinem. Když jsem mu to říkal, tak Hrabal pookřál, v jeho očích zaplál požár amerických bomb padajících na Karlín při náletu na Vysočany, a často si nechával o reverendu Zázvorkovi vyprávět znovu a znovu.
A pak reverend sedl na kolo, vzal z mého polštáře poselství a odjel. Nikdy jsem ho už pak neviděl. Humor zůstal na mně. Ležel tam se mnou jeden trestanec. Utekl díky své chorobě z lágru. Vyvolal si žloutenku tím, že si kus zkaženého masa přivázal na niť a polkl. Druhý konec přivázal za zub v puse. Nechal maso viset na půl žerdi v jícnu, až se dostavila spásná žloutenka. Pak byl dočasně propuštěn z výkonu trestu na léčbu. Když byl operován, byl celej nahej, tak jako ostatně všichni operovaný, a sestry zjistily, že má na přirození vytetovanou včelu. Chodily se dívat na to jeho mohutné přirození na žaludu se včelkou. Moje žena mně to vyprávěla. Řekl jsem jí, že si na žalud nechám vytetovat motýla, aby se při mých častých operacích sestry chodily dívat i na mé přirození. Žena se zasmála a urážlivě řekla: „Prosím tě a kam?“ A tak jsem na tom záchodě na plicním VUT dál stál a kouřil, až mě přešla chuť na tetování.

Uběhl druhý měsíc a mně se to pořád nelepšilo. A tak začala nová sranda, chtěli mě znovu píchat do jater. Hrabal s Maryskem nosili a pili pivo na mé zdraví a já se snažil překřičet ten svůj prúser srandičkama, a tak jsem se prosrandičkoval až k propuštění z nemocnice. Bylo to den před Štědrým dnem a já jsem šel do ateliéru a v konzumu jsem si chtěl koupit voděnku, abych to všechno spláchl.
Když jsem stál ve frontě, vidím, že za mnou stojí doktor Havelka s lahvemi minerálky. Voděnku jsem měl objednanou a objednávku už nemohl zrušit. „Vždyť jsem Vám říkal, vy vole, gram alkoholu Vás zabije.“
Tak jsem tam lahev nechal a jako chcíplý pes jsem se odplazil do ateliéru Na Vartě tři. Tam jsem nalezl půl lahve vodky. Zázrak. A hned jsem ji vypil, ale nezemřel jsem. Spal jsem celé Vánoce.
Když jsem to pak Hrabalovi vyprávěl, říkal: „Vy vole, to není možné, to se mi nikdy nestane, to se musí stát zrovna vám. To jste si vymyslel.“ A pak, když později ulehl do mé zahřáté postele a lékaři mu vyprávěli můj příběh a reverenda Zázvorky, když mu propláchli cévy a uvedli ho do chodu, tak pak v hospodě říkával: „Vole, vyprávějte o tom reverendovi Zázvorkovi.“ A pak: „Vy vole, proč máte tak blbou pamět? Vy už nechlastejte, vy ty nejkrásnější příběhy pohřbíte, než se vůbec naroděj, vy kozimrde. I kdyby chtěl, už si na ně nevzpomene.“
Ty narkózy a způsob mého života nedovolí nic silážovat, natož schovávat. Hrabal tedy říkal: „Jen nemít karburátor a stříkat rovnou pod svíčku.“