Na 16. leden 2017 připadlo osmačtyřicáté výročí sebeupálení Jana Palacha. Zvláštního hrdiny, s nímž si česká společnost nikdy pořádně nevěděla rady. A bodejť by věděla, sebeupálení jako forma politického protestu či nástroje k povzbuzení pasivní veřejnosti je něčím nesporně výlučným.

Za pozornost však – mimo jiné – jistě stojí jednak Palachovy inspirační zdroje, jednak uplatňování jeho přístupu v současnosti. Vždyť například arabské jaro obrazně i reálně zažehlo sebeupálení Tunisana Muhammada Buazízího z prosince 2010, z čehož mimochodem plyne, že nemusí jít o nějaké pouze morální gesto, o heroický idealismus bez šance na prosazení reálných cílů.

Podobně tomu bylo též u patrně jedné z hlavních inspirací Jana Palacha, u protestů vietnamských buddhistických mnichů z roku 1963, zaměřených proti jihovietnamskému autoritářskému režimu, zejména proti tomu, že protěžoval katolíky a potlačoval buddhisty. Vietnamští buddhisté začali protestovat formou sebeupalování, pro které v jejich náboženství existuje věroučný základ (a provádí se v něm i z jiných než politických příčin), na rozdíl od křesťanství či sekulárního humanismu. Akce měla formu řetězového sebeupalování, poněvadž pouze soustavný tlak může zpravidla přinést praktické důsledky. Patrně i proto se Jan Palach označil za Pochodeň číslo jedna a za člena početnější skupiny, přičemž se už asi nikdy nedozvíme, zda byl skutečně ještě s někým domluven, zda tím hodlal povzbudit jemu neznámé následovníky či zda chtěl vyvolat pouze psychologický nátlak, na režim, a hlavně na obyvatelstvo, aby se vzmužilo právě i pod hrozbou, že se začnou upalovat též jiní.

Jak se ale Palach o jednání vzdálených vietnamských buddhistů dozvěděl? Paradoxně díky komunistické propagandě, pro kterou jejich činy znamenaly vítané téma, na němž mohla demonstrovat zkaženost jihovietnamského proamerického režimu a amerického imperialismu vůbec. Podobně využila rovněž několika případů sebeupálení amerických aktivistů, protestujících tak proti válce ve Vietnamu. V Palachově pozůstalosti se našly výstřižky z novin na dané téma a na smrtelné posteli údajně pronesl: „Ve Vietnamu to také pomohlo.“

V tom měl zčásti pravdu, neboť režim Ngo Dinh Diema nakonec padl, cíle se tedy podařilo dosáhnout, byť buddhistické „živé pochodně“ tvořily pouze jednu z příčin jeho konce. Nicméně Palach v tomto kontextu vyznívá přece jen jako sice svérázný, leč politický realista, nikoliv jako idealistický snílek, za kterého je často pokládán.

Palachův případ lze též interpretovat jako ukázku postupující globalizace i medializace. Z médií se dozvěděl o způsobu jednání zakořeněném v úplně jiném civilizačním okruhu, a přesadil ho k nám, do tehdy komunisty ovládané střední Evropy. I proto je ale pořád trochu „cizí“, i proto kolem jeho činu stále krouží námitka, zda vlastně nešlo o sebevraha.

O Palachovi se pak u nás i ve světě vědělo především díky skutečnosti, že relativní svobodu médií, plod pražského jara, nastupující normalizace ještě zcela nezadusila. Řada jiných podobné „štěstí“ neměla. Jak někteří Palachovi následovníci, tak předchůdci: například Polák Ryszard Siwiec, jenž se upálil v září 1968, či Ukrajinec Vasyl Makuch, jednající stejně v listopadu téhož roku. O nich dlouho nevěděl skoro nikdo, ani Jan Palach, neboť příslušné zprávy neměly šanci proniknout do komunistických médií. A vlastně ani do západních, jelikož se daly jen těžko prověřit, a zodpovědný novinář je tudíž mohl snadno považovat za výplod něčí fantazie.

Sebeupálení dodnes zůstává poměrně rozšířenou, byť samozřejmě stále výjimečnou formou politické akce. Z případů z nedávné doby stojí jistě za připomenutí, kromě již zmíněného Muhammada Buazízího, minimálně ještě dvě země.

První je Bulharsko, kde se v únoru 2013 ve Varně upálil šestatřicetiletý horolezec a fotograf Plamen Goranov na protest proti údajně zkorumpovanému starostovi města, loutce kriminální mafie, i politické a hospodářské situaci v zemi. Jeho čin však tvořil součást velké celobulharské vlny nepokojů zaměřených proti tehdejší vládě, kterou podnítil především nárůst cen energií, na němž se podílely tamní energetické společnosti, včetně českého ČEZu. Kromě Goranova se v únoru a březnu 2013 pokusili v Bulharsku upálit další čtyři lidé, pouze jeden z nich přežil. Bohužel, u nás tehdy jejich osudy nevyvolaly větší pozornost. Bulharští Palachové proti ČEZu? To je přece nějaké moc divoké a co je nám po tom, že?

Skutečné ohnisko současného sebeupalování se však nachází v kulturně-náboženském okruhu, kde se vlastně zrodilo – konkrétně v Tibetu. Dost často se tam upalují buddhističtí mniši i buddhistické mnišky, kteří tak vyjadřují odpor proti čínské okupační politice. Od února 2009 do dubna 2015 se v Tibetu údajně upálilo skoro 140 osob.

Čínské úřady se tyto případy pochopitelně snaží všemožně ututlat. Jejich metody českému publiku v říjnu loňského roku v rozhovoru pro server idnes.cz přiblížil cestovatel Vráťa Zpěvák: „Na náměstí ve Lhase je to jako v bance: detektory kovu, na střechách odstřelovači, všude vás sledují vojáci a policajti. Právě tam se totiž Tibeťané upalují na protest proti čínské okupaci. A poslední, co si Čína přeje, aby o tom někdo ve světě věděl. Vojáci už mají takový scénář nacvičený: sesypou se na lidskou pochodeň, strhnou ji tyčí s hákem na zem, postříkají hasičákem, uhasí, přikryjí dekou, obklopí, aby to nikdo nemohl fotit, a uklidí. Za dvě minuty už nevíte, že se tam něco takového stalo. A v paláci dalajlámy už dávno nejsou praví mniši, ale spíš najatí herci ve žlutých hábitech. Toto svaté místo hlídají vojáci, kteří dávají najevo, jak mají celý Tibet v hrsti.“

Až se tedy tématem zdejší veřejné diskuse opět stane otázka obchodu s Čínou, mělo by během ní důrazně zaznít, že otázku lidských práv nelze smést ze stolu pomocí laciného argumentu: Čína je prostě „jiná civilizace“, kde lidská práva vidí holt jinak. V Tibetu se totiž na protest proti čínské okupaci upalují lidé – skoro jak na běžícím pásu. A právě země Jana Palacha by před tím určitě neměla strkat hlavu do písku.