Na celé prezidentské volbě je nejzajímavější, že 2 850 tisíc lidí dalo hlas Miloši Zemanovi bez jediného racionálního argumentu, jen na základě svého momentálního psychického rozpoložení, přičemž názor, že profesor Drahoš nebyl pro některé „pravicové“ chytráky dost košer, byl jeden z těch nejhloupějších.

Podobně iracionálně, jen na základě svých ničím neošetřených pocitů, volili Češi v roce 1946 komunisty jako to lepší příští, které nám měla garantovat „slovanská“ velmoc Moskva, a to zcela nezištně a navěky.

Poválečné rozpoložení české společnosti jde ovšem pochopit: měla za sebou zkušenost nacistické okupace, která poprvé od vzniku českého státu znamenala existenční ohrožení celého českého národa, a německé nebezpečí bylo v roce 1946 přespříliš živé. O to větší odpovědnost měli čeští političtí vůdci. Ti ovšem v čele s Edvardem Benešem naprosto selhali.

Benešova mysl vězela stále v roce 1938, v době mnichovského diktátu, ačkoli v roce 1945 byly karty rozdány obráceně: totálně poražené, okupované a denacifikované Německo se stalo jedním ze základních kamenů poválečného mírového, demokratického a hospodářského vývoje a rozvoje západní Evropy, zatímco česká sázka na „bezpečnost“ v roce 1946 spojila existenci země s militantním, fundamentalistickým stalinistickým režimem, který nepřestal snít o komunistickém džihádu, tedy o zavedení marx-leninské šaríi s pomocí tanků a raket přes celou Evropu až k břehům Atlantiku – šaríi, kterou jsme se pak sami snažili ve spolupráci s jinými, rukou nedílnou rozšířit i mimo Evropu: v řadě arabských zemí jsme pomáhali rozbít tamní tradiční společnost mj. s pomocí čs. zbraní. Jsou dějiny pro blbce? Jak pro které…

Zcela pomýlené české emoce, mj. se opírající o „bratské“ slovanské city, které ovšem existovaly vždy jen v hlavách romantických učenců, byly v roce 1946 zcela neromanticky podpořeny velmi pragmatickými „lidovými“ pobídkami, jako bylo znárodnění „uhlobaronů“, nebo rozdání majetku našich dosavadních spoluobčanů německého jazyka, kteří byli po válce z Československa „odsunuti“, „bezzemkům“, přičemž v některých pohraničních oblastech tak komunisté získali až 70% hlasů vděčných novomajitelů. No, netrvalo to dlouho, a brzy poté, co odvolili, zase o majetek přišli…

Dnešní emocionální rozpoložení české společnosti je v tomto ohledu z psychologického hlediska mnohem zajímavější, tedy nepochopitelnější: nemáme za sebou zkušenost existenčního ohrožení, prožili jsme tři dekády prudkého ekonomického rozvoje a obnovy země, které jsou v českých dějinách srovnatelné snad jen s všestranným rozvojem českých zemí za monarchie ve třech dekádách před 1. sv. válkou, nikdy jsme se po materiální stránce neměli tak, jako se máme dnes, Češi jsou dnes více méně materiálně saturovaní, zažíváme třetí desetiletí míru a pokoje, kdy jsme do sebe mohli bez nějakých výrazných vnitřních, neřku-li vnějších problémů, nasávat principy občanské společnosti a demokracie. Naše bezpečnost a hospodářská prosperita je svázána s půlmiliardovým prostorem evropského společenství, založeného na společně sdílených hodnotách…

Přesto je česká společnost „nasraná“. Ač nám členství v EU přineslo rozvoj a prosperitu, skoro polovina lidí by hlasovala pro vystoupení z Unie, bezmála polovina lidí nevěří demokracii a myslí si, že před rokem 89 jsme na tom byli líp. Téměř polovina Čechů pokukuje po něčem, co by se dalo nazvat ruským samoděržavím – zcela mimo český kulturní rámec, který se po tisíciletí vyvíjel jako integrální součást západní, latinské Evropy, jako kdyby se komunistické sektě během pouhých čtyř desítek let podařilo změnit mentální ustrojení tuzemských obyvatel a vychovat v Češích protizápadní sentiment, kořenící kdesi v asijských stepích: „vyšlechtit“ jakousi novou kulturu, která za češství vydává jakousi tuzemskou variantu „pravoslavného“ spasitelského komplexu, který se staví proti upadlému liberálnímu Západu, který nemá nic jiného na starosti, než mu (nám) házet klacky pod nohy.

Co by bylo, kdyby k tomu přišla hospodářská recese? Dostali by Okamura s komunisty přes 50% hlasů? Proč se Čech, uprostřed mírové Evropy spřátelených zemí, které vyznávají – na rozdíl od Ruska – ty samé kulturně-civilisační hodnoty, třese strachem jako rosol? Čím to, že je tak zranitelný, tak málo psychicky odolný? V čem je zakopán vystrašený pes?

Hlavním strašákem už není imaginární polenský vrah-košerák – šikmoocí národní spasitelé nás dnes chtějí chránit před ne méně imaginárním muslimem. Evropa byla v moderních dějinách dvakrát smrtelně ohrožena, a vždy silami domácí provenience, které se vylíhly ze změti sekulárních idejí za nacionalizace, socializace a demokratizace starého kontinentu během 19. století. Síly, které totalitní hnutí po 1. sv. válce uvedly v život, jsou v evropské společnosti stále přítomné, mají jen jiný háv, a také si našly nový mobilizační cíl – muslimy, kteří jsou stejně jako kdysi Židé představováni jako cizí, nepřátelský živel nebezpečný pro evropskou „křesťanskou“ civilisaci.

S islámem se Evropa stýkala a potýkala – jako Češi s Němci, nebo křesťané s křesťany – plodně, či méně plodně, po tisíciletí, stejně jako muslimové s muslimy, zatímco opravdu smrtelné nebezpečí pro evropskou křesťanskou civilisaci znamenala hnutí, která vzešla z Evropy samé, nacionální socialisté a komunisté: nebyli to Židé, ale vedle komunistů nacisté, kdo se chtěl – po vítězné válce – jednou provždy vypořádat s křesťanstvím.

Bojíme se islámu, o kterém nic nevíme, a oháníme se křesťanstvím, o kterém nic nevíme také. Evropští islamofobové a islámští fundamentalisté jsou spojené nádoby podobně, jako byli kdysi nacisté a komunisté. Jak jedni, tak i ti druzí, se snaží mezi Západ a svět islámu vrazit klín. V zájmu Západu je ovšem spojovat se s umírněným většinovým islámem proti fundamentalistům z obou stran.

Vynecháme-li jakékoli politické konsekvence, nechápu rodiče dětí, kteří dali hlas Zemanovi: to jim nevadí, že nejvyšší reprezentant státu, který by měl být společenským vzorem, kouří, chlastá, vrávorá před korunovačními klenoty, mluví sprostě jako dlaždič – uráží všechny ty, kteří si dovolí s ním nesouhlasit? To, co předvádí Zeman na Hradě v přímém přenosu, je klasický rozpad osobnosti zaviněný nadměrným pitím alkoholu. Rozpadá se sama česká společnost?

To, čeho se Češi bojí, je ve skutečnosti mystérium – prasečí hlava nabodnutá na kůlu, plná much. William Golding v Pánu much mistrně popsal mentálně nedospělou společnost na houfu „nevinných“ malých kluků, kteří si hrají na vládu, během krátké doby ale zničí jakýkoli rozumný řád a partu ovládnou běsi.

Co v tuto chvíli potřebujeme, je podniknout antropologickou výpravu do pralesa české duše LP 2018. Čeká nás dobrodružství.