Díval jsem se tuhle na Českou televizi, na slavnostní zahájení zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu. A přišel záběr na „státnickou lóži“. Jihokorejský prezident a sestra severokorejského vůdce Kim Čong-una si zrovna potřásli rukama. Český veřejnoprávní komentátor (nevím, jak se jmenuje) na to začal něco plácat ve smyslu: Vida! Že by začaly pukat ledy mezi dvěma znepřátelenými zeměmi? Příkopy že by se alespoň trochu zasypaly? Že by olympijská myšlenka prokázala svojí sílu?

Přitom taková dávka podělaného pokrytectví, jakou přináší tato zimní olympiáda, už dlouho nebyla ke spatření. Stačí, aby Kim Čong-un zachrastil raketami, pak se začal tvářit vlídněji, a hle, co si vydupal: mj. společný tým, kde i jihokorejští sportovci, kteří ho tvoří z 99,9 %, startují pod fádní vlajkou imaginárně sjednocené země (pod bílým praporem s modrou mapou Korejského poloostrova). Při zahájení her byla polovina mediální pozornosti upřena na Severní Koreu, polovina z té poloviny ovšem na sličné severokorejské roztleskávačky, jak s hrdou elegancí v šik kostýmcích vystupují z parníku, druhá na Kimovu sestru Kim Jo-čong, která s jihokorejským prezidentem zasedla i na jednání v Soulu a předala mu vlastnoručně psaný bratrův list, prý s mírovými návrhy.

Pozornost se tedy upnula na sestru někoho, kdo by měl patřit před Haagský tribunál (což ona, členka vedení severokorejských komunistů a absolventka základky ve švýcarském Bernu, musí dobře vědět). To mohli na tribunu olympijského stadiónu rovnou z nějakého muzea voskových figurín přivézt Hitlerovu sestru Paulu (1896–1960), aby tam mírově hajlovala, ale vůči ní by to bylo hodně nefér, jelikož, podle Wikipedie: „Roku 1930 přišla o zaměstnání ve vídeňské pojišťovně poté, co její zaměstnavatel zjistil, kým je. Paula pak dostávala finanční podporu od bratra Adolfa a na jeho žádost žila pod falešným příjmením Wolf, což byla přezdívka z dětství. Během druhé světové války pracovala jako sekretářka ve vojenské nemocnici. Podle vlastního prohlášení vídávala bratra do počátku 40. let zhruba jednou ročně. Nebyla politicky aktivní a nikdy se nestala členkou nacistické strany.“ Paula Hitlerová celý ten olympijský politicko-sportovní cirkus morálně převyšuje o několik pater.

Severní Korea se oficiálně vyhlásila za jadernou mocnost 10. února 2005. Vojenský jaderný program tam odstartoval nejpozději někdy v 80. letech a od té doby se úspěšně rozvíjí. Technologická zaostalost KLDR v řadě jiných odvětví přitom bije do očí, zemi sužují hladomory. Ale severokorejské bomby jsou stále účinnější a rakety létají dále a dále. A to, jak lze s tímto potenciálem pěkně vydírat, ukazují právě probíhající olympijské hry. Co si ale myslet o skutečnosti, že současný vůdce Kim Čong-un strávil v mládí řadu let ve Švýcarsku, kde chodil do škol, a má tedy západní vzdělání? Prý šlo o dobrého a plachého studenta, který bez potíží vycházel se spolužáky a jehož hodně zajímal basketbal. Věří tomu, co jeho režim hlásá? Alespoň trošku? Nebo jde o absolutního cynika? A proč vlastně rodina jeho otce poslala Kima, jeho bratra a sestru, samozřejmě, pod falešnými jmény, na studia do Švýcarska? Co je to za lidi, jak oni vlastně uvažují? Tato otázka mě z celého toho jejich „jaderného programu“ děsí snad nejvíc.