Na koncertě ve Veleni u Prahy v prosinci 1973, který byl uvozen písničkou Do lesíčka na čekanou a na scéně byly natahány větve a pařezy, na nichž svačili dřevorubci-hudebníci, vykřikoval Pavel Zajíček navlečený v azbestovém stříbřitém skafandru sen, který měl minulého večera: „Prvního prosince! Plastic People of the Universe concertino! Šestadvacátého prosince každý pytlík fazolí a do hor! Anti! Vystrč hlavu z polštáře – zbav se konečně tíhy – zbav se hroznýho vladaře – vodpráskni kilo stíhy – jdi-pij-blij-žij-pij-pyj! Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu!“

Podle Magorovy Zprávy o III. hudebním obrození Zajíček pak svou produkci zakončil monotónními výkřiky – Anti! které opakoval dlouhé minuty v pomalém neměnném rytmu, přerušovaném občas výkřiky: „DG 307 zdraví Pražice! – Teta Hendrix obecní cestář z Ostrohu! – Seeberg!“

Jako východisko k následující glose, ve které se chci dotknout právě osoby Pavla Zajíčka, jsem použil následující Jirousovu sentenci z jeho Zprávy:

„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče,“ napsal Ivan Martin Jirous.

Vezměme ho tedy za slovo.

Magor píše v té době ponejvíce různé vtipné či méně vtipné aforismy, kterými glosuje tehdejší všehomír, jako třeba:

Chiliasta / chlastá – což je dvouslovná básnička z května 1975, která je věnovaná Zajíčkovi,

nebo:

K 30. výročí / strčím prsty do píčy

A do třetice všeho dobrého:

Dosud / má každej ňákej osud.

Jsou to vesměs dobré věci, které musely v tehdejší atmosféře rozesmát a občerstvit nejednou duši, což není jistě málo. Jsou to ale věci, které více méně mají „rebelantský“ charakter – tedy de facto jsou v onom modu, před kterým Magor ve své Zprávě varoval. Zajíček je ovšem anti-rebel, je to prorok. Zatímco Magor věci vyhrocuje, ironizuje, paroduje a je pak sám jimi ovlivněn, chtě nechtě zůstává na povrchu věcí. Zajíček ovšem rovinu existence zcela pomíjí – léčí, uklidňuje, tiší, prohlubuje …

milovat / neživý a živý / nevidět ve všem / jenom chyby / přijímat co tě / voslovuje / voslovit / co tě vobklopuje / plně prožít / nepatrnou chvíli / míříme / k stejnýmu cíli / přistupovat k věcem / z trochu jiný / strany / neřvat zběsile / a prázdně / že všechno je / posraný

zpívá či recituje Zajíček ve skladbě Neživý a mrtvý, stavě duhový most na obloze

nebo:

vstávaj nový bojovníci / je to světlo neválčící / vstávaj nový bojovníci / žádný kurvy žádající …

Magor byl příliš z tohoto světa, někdy až nesnesitelně, a byl s ním tedy svázaný a tedy jím i omezený, a taky zranitelný. Při svém temperamentu se do pasti, o které píše ve Zprávě o III. hudebním obrození, sám znovu a znovu chytal, aby se pak z ní – často dost násilně a křečovitě – opět pracně dostával.

Zajíčkův chiliasmus, jak o něm napůl vážně a napůl ironicky veršuje Magor, ovšem není projevem nějaké odtrženosti od řádu věcí, naopak – je to jeho domýšlení, respektive dociťování, vciťování, pod kůži, pod víčka, pod prsty. A už vůbec to není projev nějaké ústupnosti, neřku-li slabosti.

proč TEĎ kompromisy / proč TEĎ tahat minulosti / proč TEĎ připomínat kdysi / proč TEĎ bejt svině / proč TEĎ zaprodávat se zlu / tý chuchvalcový lavině

naléhá Zajíček na své posluchače a ten poslední verš je úžasný v jeho naprosté přirozenosti, nevyumělkovanosti, jako to, co přichází k Zajíčkovi přímo, nezprostředkovaně, ať už ve snu nebo ve stavu tzv. bdění, z hlavy či srdce na jazyk, bez sebemenší literární spekulace, či ambice.

Ve skladbě Sv. – tedy svatý Pavel, celej život stíhán, sv. Štěpán ukamenován … přejde Zajíček k druhé osobě a obrátí se přímo na publikum:

Seká tobě / někdo do hlavy / seš snad hříčkou / popravy / máš nedostatek / potravy / vobavy vo svý / zdraví / bořej se ti / kostí základy / připravujou proti tobě / úklady / mlátí tě někdo / šutrem do brady? – čeho se tedy bojíš?

Ze strany na stranu koulí očima Zajíček a přejde k prorockému vidění:

Vylámem všechny stromy / vytrháme trávu / do skal vytesáme zvony / po kraji rozlejem / žhavou lávu / všechno ovoce / bude kvasit / alkoholickej plamen /nezačne živý strašit / skutečnost je pouhým klamem / musíme se všemu smát / co ještě se může stát?  …

a od evangelia dospěje k apokalypse:

Ať chcípnou všichni mudrcové! Voslavený budou blbci! / Jen ať se slavnostně kroutěj /vševědoucí volové / víc uviděj slepí krtci!

Magorovo rebelantství, které autora chtě nechtě váže k dobovým reáliím, ke světu, který ho obklopuje, k jeho protivníkovi – vedle Zajíčkovu chiliasmu, který je ve vztahu k tomu, co se tzv. děje, k režimu etc. naprosto autonomní, nereaguje na něj, letí nad krajinou snu, nenachází maso, do kterýho by se zakous, je pěkně vidět při konfrontaci lidí z undergroundu se státní mašinérií ve velkém procesu s undergroundem v roce 1976.

V obžalobě ze 6. července ono roku stojí:

Repertoár skupin obsahoval zejména písně, jejichž texty skládal obviněný Zajíček. Texty těchto písní obsahovaly převážně vulgární výrazy příčící se socialistické morálce … Písně samé i jejich obsah a způsob vystoupení hudebníků vyjadřovaly negativní a protispolečenské rysy, hrubou vulgárnost s protisocialistickým působením …

Zatímco u soudu či u výslechu Magor odpovídá ve vztahu k režimu jasně, jako člověk, který to má srovnané, vyvrací různé detaily, které nesedí, snaží se obžalobu zpochybnit, hájí se, že nedělali nic protizákonného – ostatní ovšem všelijak kličkují, výpovědi Zajíčka jsou zcela mimo dobový komunistický kontext, prostor a čas. Zajíček u soudu promlouvá jako duch – mezi ním a státní mašinérií zeje bezedná propast, neexistuje mezi nimi sebenepatrnější spojnice, ani zloba nebo nenávist.

Když byli undergroundoví muzikanti a zpěváci, obžalování z výtržnictví za to, že používali sprostá slova, Zajíček reaguje slovy: „Tato slova byla pro mě nenahraditelná, ale ne jako terče, které by měly upoutat pozornost, ale protože jsem se skrze ně dostával do hlubších poloh svého myšlení.“

Když se prokurátor Kovařík, který ztělesňoval idiocii a tupost onoho neskutečného divadla zvaného komunistický soud, Zajíčka tázal: „Co mělo lidem říci, když jste ve Veleni veřejně recitoval: Běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu?“ Zajíček odpoví: „Šlo o reprodukci mého vlastního snu, který se mi právě takto zdál…“ Když mu státní dozorci nad kulturou u komise při přehrávkách vytkli nesrozumitelnost textů, Zajíček prohlásí: „Nerozuměli jste jim, protože jste jim rozumět nechtěli!“

To nemá chybu. I když soud pošle Zajíčka za recitaci svých veršů na veřejnosti na dvanáct měsíců do vězení, nemá – soud, policie, režim, systém nad Zajíčkem, jeho pohledem na svět, společnost, člověka sebemenší moc. Zajíček nemoralizuje, nikoho k ničemu nenutí. Když se má vyjádřit, prohlásí: Neschopnejm neschopnost znechucovat – tedy ne někomu něco vnucovat. Není ho absolutně za co chytit.

Povolání proroka, který stál vždy v opozici vůči královské moci, bylo ve starozákonním Izraeli považováno za výhradně Boží záležitost – proroci, u kterých byla shledána lidská motivace, byli považováni za falešné. V tomto smyslu by byl Magor bezpochyby falešný prorok, kdyby ovšem prorokem byl, nebo se za něj považoval. Zajíček si na proroka taky nehraje, on jím ovšem je.

Podle religionisty Dalibora Papouška se starozákonní proroctví vyznačovalo aktuálností a naléhavostí, často podtrženou dramatickou řečí, extatickým vytržením či provokativní akcí.

Vidím Pavla Zajíčka na koncertě ve Veleni v prosinci 1973 navlečeného v azbestovém stříbřitém skafandru jak vykřikuje: „Vystrč hlavu z polštáře – zbav se konečně tíhy – zbav se hroznýho vladaře – vodpráskni kilo stíhy! Šestadvacátého prosince každý pytlík fazolí a do hor!“ To vše podtrženo dechovkou: Do lesíčka na čekanou, šel mladý myslivec…

Tímto ovšem nechci říct, že Zajíček je nějaký velikán, vedle kterého stojí Magor jako prcek. Ne, jsou to dvě souvztažné persony, která každá jiným způsobem nezaměnitelně formovaly prostředí českého kulturního undergroundu let sedmdesátých. Zajíčka jsem tady vypíchl jen proto, že bývá vedle Jirouse či Bondyho upozadňován. Neprávem. Magor a Zajíček jsou dvě polohy undergroundového hnutí, které se doplňují, umocňují a vzájemně pozvedávají.

Prosloveno na konferenci od Mániček k undergroundu – Československo 1970-1975 v Knihovně Václava Havla 16. října 2018