Je tomu už hezkých pár let, co byla jmenována (4. srpna 2004) a získala důvěru (24. srpna) vláda Stanislava Grosse. V jisté době nejpopulárnějšího politika, který skončil dost neslavně, leč zároveň dokázal svou politickou dráhu dobře zobchodovat. Zemřel mlád a na těžkou nemoc, to však – z hlediska politických a společenských dějin – není zase tak podstatné. (Spekulace, že mu na onen svět kdosi pomohl, zde ponechávám stranou.) Mimochodem, jeho diplomka nebo spíše „diplomka“ čítala 33 stran, které vznikly opsáním pár pasáží ze zákonů a několika zpráv České národní banky. Gross práci obhájil na pražských právech v roce 1999, jako místopředseda Poslanecké sněmovny. Již není k nalezení, neboť v roce 2002 ji prý spláchla povodeň. Stanislav Gross byl též v těsných vztazích s jistým ing. Babišem. Nejdůležitější (a nejsmutnější) je ale společenská ne/kultura a ne/vkus, které ve veřejném životě umocnil a díky nimž se zároveň těšil takové popularitě. V roce 2008 jsem jeho éru a jeho problematický přínos zhodnotil v Rádiu Česko následovně. Jen podotýkám, že se i kvůli tomu, co stojí níže, vůbec nedivím, když má Andrej Babiš a jeho ANO ve volbách 30 %.

Pelíšek nahoře

Stanislav Gross má zase problém s bytem. Roku 2005, ještě když byl premiérem, mu srazilo politický vaz to, že nedokázal vysvětlit původ několika miliónů, za něž si pořídil byt v Praze. Respektive – vaz mu zlomila spíš skutečnost, jak neobratně, ba přímo hloupě tehdy původ peněz vysvětloval. Nakonec nepomohl ani vzácný exemplář směnkožrouta obecného jménem Michal Simkanič a Gross se musel poroučet.

Ocitne-li se politik v krizi, zpravidla mu věrně po boku stojí jeho manželka, byť někdy zlé jazyky pronášejí o pevnosti jejich pouta dosti uštěpačné poznámky. Šárka Grossová však do klasických vzorců nějak nezapadá – těžko bychom asi hledali jinou manželku premiéra, jež podniká s majitelkou nevěstince stíhanou za pojistné podvody.

Již tehdy, a vlastně i dlouho předtím, bylo ale veřejným tajemstvím, že upřímný Stanislav vystoupal k vrcholu díky svým stykům s… Jak to říct? No, se světem byznysu. I klíč k vysvětlení jeho náhlého – a podivuhodně komického – pádu možná leží, dobře zapomenut, někde pod rohožkou nějakého toho bosse, s nímž se Gross asi nepohodl.

Pak jsme o něm dlouho neslyšeli. Až loni na podzim si pomocí podivné transakce s akciemi vydělal pěkný balík. Dodnes se prý prošetřuje legalita oné operace, nicméně to Grossovi a jeho ženě nikterak nebránilo, aby si pořídili nový byt. V Americe, v Hidden Bay na Floridě, za směšných třináct miliónů, hned vedle bosse normalizační pop music Františka Janečka. No nekupte to, za tu cenu.

Ale kolik vlastně nový byt rodiny Grossových stál? Co všechno by bylo nutné do jeho výsledné ceny započíst, jak vlastně „drahá“ byla cesta Stanislava Grosse nahoru, pak trochu dolů, avšak ústící, alespoň prozatím, do floridského happy endu? Trudno pomyslet, člověk se spíše otřese hrůzou při představě, co všechno je asi v této zemi možné.

Tím ale otřes nekončí, naopak, teprve spěje k vrcholu. Nejděsivější na Grossově příběhu totiž snad ani nejsou způsoby, jimiž se ke svému floridskému štěstí dobral, ale jeho vkus, to, že luxusní bydlení na této „dobré adrese“ představuje pro něj a jeho ženu vrchol štěstí, životní cíl: kýčovité milionářské apartmá na Floridě. Tak, a jsme za vodou, dokázali jsme to, valte voči, čumte, záviďte, záviďte prosím, nám to dělá tak dobře. Takhle vypadá náš pelíšek nahoře, o něm jsme vždy snili, pro něj jsme byli ochotni udělat opravdu hodně, ba možná úplně všecko.

Zdá se, že naši komunisté udělali jednu zásadní chybu, které se takový Kim Ir-sen vyvaroval: nechali v televizi běžet západní filmy, hlavně detektivky a kriminálky. Mysleli si, že tak pomocí importu západního filmového a televizního zboží „nastaví zrcadlo“ západnímu pozlátku, za nímž se – dle jejich interpretace, zdánlivě podporované obsahem detektivek – skrývalo jen samé svinstvo: vykořisťování, nezaměstnanost, prostituce, drogy a kriminalita.

Leč obyvatelstvu se pozlátko zalíbilo, nesledovalo ani tak děj detektivky, netrápilo se tím, zda komisař xy dopadne podlého vraha, ne, oči byly upřeny na kulisy. Podívejte se, jak si ten nezaměstnaný narkoman pěkně žije, má video, motorku, plnou ledničku, zatímco my se mačkáme v omšelém paneláku.

Ne, toto rozhořčení by samo o sobě žádnou revoluci nevyvolalo, nicméně když přičiněním jiných přišla ta sametová, bylo najednou většině jasno, co chce. Seriál Dallas, vysílaný krátce po Listopadu, byl v tomto ohledu už trochu zpozdilým hostem. Vkus, či spíše nevkus měly své kánony již dávno napsány a odvysílány.

Stanislava a Šárku Grossovi tak můžeme směle vyhlásit párem – králem a královnou – našeho transformačního plesu. Zosobňují všechen nevkus doby, její mainstreamové ambice i odhodlání dosáhnout svého bezohledně za každou cenu. A dotáhli to ze všech nejdál. Až k Janečkovi.

Rádio Česko, 15. 4. 2008, viz zde.