Prezident republiky Miloš Zeman navrhl před časem doplnit neúplný počet členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jurodivou politickou aktivistkou Lenkou Procházkou, přičemž si s Ovčáčkem jistě mnuli večer ruce, možná i nohy, jak ty intelektuály zase jednou pěknou napálili (příště by pan prezident mohl navrhnout rovnou Ovčáčka – ten se teď, co hledal Peroutkův článek, vlevo dole, jak uvedl prezident, v archivech vyzná). Badatelé a představitelé dvou odborových svazů (ÚSTR jich má dohromady čtyři) Petr Blažek a Miroslav Vodrážka adresovali Senátu, který volbu radního provádí, své výhrady ke kandidatuře dotyčné dámy a ať už se tímto doporučením senátoři řídili nebo ne, Procházková byla jako radní ÚSTRu, zaplaťbůh, zamítnuta.

Zcela standardní událost, nad kterou by se nikdo nepozastavil – včetně oné Zemanovy taškařice s Procházkovou. Ovšem jen do doby, než si otevřete stránky ÚSTR a na titulní straně najdete ústavní prohlášení: Rada a vedení ÚSTR uvedly souvislosti k otevřenému dopisu dvou odborářů, jehož součástí je i následující Stanovisko výboru ZO OS SOO při ÚSTR a ABS (co to přesně znamená, nevím, ale je to jedna z odborářských organizací, údajně ta nejvíc reprezentativní, ale možno to nazývat i jinak), z kterého citujeme:

Vážená paní předsedkyně Rady ÚSTR, tímto bychom se rádi vyjádřili k Vašemu podnětu a vysvětlili naše stanovisko ke skutečnostem, v něm uváděným. Vedení Nezávislé odborové organisace a Odborové organizace vědeckých pracovníků s naší organizací nekonzultovalo záměr napsat zmiňovaný dopis Senátu a ani následně nás s jeho obsahem neseznámilo. … Domníváme se, že opět využili příležitosti, aby při kritice návrhu prezidenta na kandidaturu Lenky Procházkové do Rady, zbytečně politizovali situaci kolem ÚSTR. Naše odborová organizace zastává názor, že autoři dopisu jednoznačně překročili meze legislativně vytčené pro odborovou činnost a zájmům zaměstnancům ÚSTR rozhodně neposloužili. Od postupu obou uvedených organizací se proto důrazně distancujeme. Jejich vyjadřování na adresu zástupců Rady je dlouhodobě mimo rámec slušného chování. V tomto případě je na místě rozhodný postup vedení ÚSTR. Jen tak se utlumí nežádoucí dopady a zamezí se vzniku kauzy žijící ve veřejném prostoru vlastním životem. Negativní signály, které tyto organisace vysílají do veřejné sféry, znehodnocují pověst naší instituce, kterou se naprostá většina ostatních zaměstnanců ÚSTR snaží svou činností vytvářet.

Ač ne-odborář, zato zaměstnanec ÚSTR, se zase já distancuji od tohoto prohlášení, i když bych se taky distancovat nemusel – ale stejně jako odbojářům z ZO OS SOO mi to nedá. Aniž by si toho byla vědoma, této odborové organizaci se uvedeným dopisem – jeho obsahem, formou i dikcí, a koneckonců i „situací“ – dokonale podařilo postihnout historii distancujících se a denunciačních dopisů různých pracovních kolektivů v době normalizace, která je nám nejbližší (bohužel nejen časově): od dopisu Pragováků, přes slušné lidi odsuzující chuligány z Plastic People až po pracovní kolektivy rozhořčené nad výtržníky z Palachova týdne, kteří pro své sobecké („osobní“) cíle ruší klid na práci. Unikátní přitom ovšem je, že demonstrace inkriminované odborářské servility vůči moci je autentická. Nejde tedy o bádání o normalizaci, ale o její oživení. To je bezpochyby revoluční historická metoda.

Že pes je zakopán ještě jinde, člověk zjistí až poté, co si klikne na odkaz a poslechne si záznam z jednání Rady ÚSTRu (tamtéž), která má ze zákona na ústav „dohlížet“. Výše uvedenou reakci si totiž na odborářích „vyžádala“ předsedkyně Rady Emilie Benešová, která navíc žádala „pracovně právní“ postih pro „provinilce“ a na adresu kolegů Blažka a Vodrážky prohlásila, že zatímco je ÚSTR živí, oni tuto instituci kritizují. Tak to je fakt rána. (Přesně ta samá slova použila kníratá majorka StB, když mi dávala „nalejvárnu“ v Bartolomějské ulici – tehdy ovšem člověka neměl živit ÚSTR, ale socialistická společnost. To se člověk styděl…) Předsedkyně Rady, což je funkce de facto politická, žádá na vedení ústavu postih pro dva zaměstnance, kteří se projevili jako občané. Sakra, nepřipomíná to někomu něco?

Občané, instituce a dokonce i vědecké ústavy tady ovšem nejsou pro srandu králíkům, jako tomu bylo před listopadem 1989. Úloha parlamentu, médií, stejně jako vysokých škol či vědeckých institucí nespočívá v dělání křoví moci, ale jejich úkolem je právě naopak vyhledávat, a to přímo inkviziční metodou, díry a vady systému, vlády, řízení, což je nikdy nekončící proces, na kterém je ovšem založená svobodná společnost, její dynamika a flexibilita, a tedy i prosperita. Vystoupení Petra Blažka a Miroslava Vodrážky, kritizující nominaci prezidenta republiky do Rady ÚSTRu, je tedy naopak nutno ocenit a je jedno, zda to udělali jako občané nebo jako představitelé odborů – po tom, co odbory dělají, ústavu nic není: odbory jsou od toho, aby zastupovaly zaměstnance, ne vedení, jak to fungovalo v dobách ROH.

„Je vidět, že většina zaměstnanců jsou slušní lidé,“ ukončila Benešová jednání ve věci, čímž dala najevo, že pověst ÚSTRu narušuje jen pár kazisvětů, zatímco ostatní pracují, v předklonu a tiše – nebo dělají, že pracují? Jestli jde o většinu, tak já se dopředu dobrovolně hlásím k menšině. S Blažkem a Vodrážkou jsme tedy už minimálně tři, což je organizace, a tedy „na paragraf“.

Pí Benešová je ovšem jen produkt systému. Pes, ten baskervillský, je totiž zakopán v idiotském zakládajícím zákoně ÚSTRu, podle kterého dohled nad bádáním ústavu nevykonává profesní vědecká rada, jak je tomu u badatelských institucí, ale rada „lidová“, která je autorizována politicky – je vybrána na základě právě aktuální stranické konstelace panující v Senátu. Za „socialismu“, který má ÚSTR zkoumat, to bylo přesně tak. Kdepak je ten bolševik? Už jste četli Hada, který se kouše do ocasu? Doporučuji. Vydal Host, 254,- Kč.