V rodném městě klasika italské opery Gioachina Rossiniho – Pesaru – se každým rokem o letních měsících věnují systematickému provádění děl tohoto Mistra, především z jeho rozsáhlé operní tvorby, a tak přibližují opernímu publiku, které se sem sjíždí z celého světa, nejen díla populární, která jsou součástí kmenového repertoáru každého operního divadla, ale i díla pozapomenutá, jejichž umělecká hodnota by neměla být zapomenuta. Jejich inscenace pak doplňují ještě koncerty, jednak recitály operních hvězd s áriemi a duety a jednak díla oratorní a komorní.

Lyrika a patos v obleženém městě

Na 38. ročníku festivalu zaujala bezesporu především inscenace opery La Siège de Corinthe, jednoho z pozdních děl Gioachina Rossiniho, který svá vrcholná díla pozdní doby psal převážně ve francouzském jazyce. La Siège de Corinthe nese podtitul tragédie lyrique, který přesně postihuje žánr opery, jejíž libreto napsali Luigi Balocchi a Alexandre Soumet. Premiéra se konala v Paříži roku 1826. Jak už bývá u Rossiniho zvykem, skladatel převzal některé pasáže z opery Maometto II., psané roku 1820 pro Neapol. Děj se opírá o obléhání a pokoření města Masolonghi tureckými vojsky během probíhající řecké války za nezávislost. Odkaz na Corinth je uměleckou alegorií opírající se o někdejší obléhání města Corinthu sultánem Maomettem II.

Opera se vyznačuje skvělou předehrou i dvěma balety, jak vyžadovala francouzská verze. Jde o mistrovské Rossiniho dílo, kde skladatel jedinečně propojuje soukromé vztahy jednajících postav s exponovanými válečnými událostmi, kde se uplatňovalo zejména jeho mistrovství v ansámblech kombinujících sólové hlasy se sborem, aby tak dosáhl jedinečné umělecké syntézy ve vzájemné vazbě lyriky a patosu, tedy poloh pro operní žánr typických.

Inscenace na festivalu v Pesaru se vyznačovala jak znamenitým hudebním nastudováním (dirigent Roberto Abbado), tak i režií (La Fura dels Baus a Carlus Padrissa, který byl zároveň i výtvarníkem scény) a především kostýmy (Lita Cabellut). Inscenaci funkčně obohatilo i video, obdivuhodná byla také práce se světlem (Fabio Rossi). Inscenační koncepce se vyhnula zhoubné tendenci vše aktualizovat a ponechala dílo v jeho historické výpravnosti, která přesně postihovala prostředí i dobové mocenské a společenské vztahy, kde na jedné straně dominuje touha po osvobození z tureckého jařma, na druhé straně jednání jednotlivých postav ovlivňuje krutost, která narušuje citové polohy v jejich vztazích.

Vynikající byli i interpreti jednotlivých sólových postav – Luca Pisaroni (Mahomet II), John Irvin (Cléomène), Nino Machaidze (Pamyra), Sergey Romanovsky (Néoclès), Carlo Cigni (Héros), Xabier Anduaga (Adraste), Iurii Samoilov (Omar) a Cecilia Molinari (Ismène) i kolektivní tělesa – Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai a Coro del Teatro Ventidio Basso (sbormistr Giovanni Farina).

Ve svém celku šlo tedy o špičkovou inscenaci stylově čistou a umělecky vyrovnanou, která se stala ozdobou festivalu.

Hrátky s láskou

Další inscenací rossiniovského festivalu byla komická opera, respektive dramma giocoso La pietra del paragone, kterou ohromil mladý skladatel roku 1812 milánskou Scalu. Již v tomto raném díle (libreto Luigi Romanelli) se skladatelova melodická invence promísila se smyslem pro burlesknost, kde se stále střídá komika s dramatickými scénami vyhrocenými na ostří nože, kdy se jedná o život, ať už výzvami k soubojům, nebo hrozbami sebevraždou. Libreto poskytlo celou škálu komických situací, kde vládnou intriky a výhružky prošpikované veselými scénami i hrůzným očekáváním nejbližší budoucnosti. Situace jsou proměnlivé, fikce se tu mísí s pravdou, hluboká láska s erotickou náruživostí. Zjistit, zda jde o opravdový cit, nebo jen o touhu po společenském uplatnění, motivující jednání řady postav, je obtížné. Ale žánr komické opery potřeboval, aby se vše nakonec vyřešilo smírem a hymnickou oslavou opravdové lásky.

Produkce byla obnovenou inscenací z roku 2002. Na jedné straně jsme obdivovali bezprostřednost v jednání, nadsázku v charakterizační bufóznosti, abychom byli na druhé straně zklamáni aktualizacemi v režii, kdy přesun do současnosti učinil mnohé situace nevěrohodné a přemrštěné. Dobová atmosféra začátku 19. století k dílu patří a nedá se nahradit sebedůmyslnějšími evokacemi na téma lásky a žárlivosti.

Tuto skutečnost nevyváží ani obdivuhodný gejzír nápadů a zvratů ve scénickém dění, kterým se bezesporu vyznačuje při své umělecké práci Pier Luigi Pizzi, který tu byl režisérem i výtvarníkem scény a kostýmů zároveň. K celkově pozitivnímu dojmu jistě přispěli také dirigent Daniele Rustioni a představitelé sólových rolí, jak ženských, kde excelovaly Aya Wakizono (Marchesa Clarice), Aurora Faggioli (Baronesa Aspasia) a Marina Monzó (Donna Fulvia), tak těch mužských, kde se o břitkou a barvitou charakteristiku postarali Gianluca Margheri (Conte Asdrubale), Maxim Mironov (Cavalier Giocondo), Davide Luciano (Macrobio), Paolo Bordogna (Pacuvio) a William Corrò (Fabrizio).

A samozřejmě podíl na úspěchu měla i kolektivní tělesa – Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai a Coro del Teatro Ventidio Basso (sbormistr Giovanni Farina ).

Manželská láska až za hrob

Z poměrně málo známých oper Gioachina Rossiniho zaznělo dramma semiserio Torvaldo e Dorliska, uvedené prvně v Římě roku 1815. Melodramatický příběh o věrné manželské lásce titulní dvojice a násilných aktivitách vévody Ordowa, který chce Dorlisku získat pro sebe a jejího manžela zabít. Nakonec mají oba mladí lidé svou věrnou lásku zaplatit smrtí, ale do hradu vtrhne dav, vězněné osvobodí a vévodu čeká náležitý trest. Rossini využil melodramatických scén k vypjatému akcentování bel canta, árie, dueta i ansámbly osvědčují jeho geniální smysl pro kantilénu i dramatickou gradaci zároveň.

Uvedením tohoto díla byla zpestřena dramaturgie festivalu a provedení samo pak inspirovalo výkonné umělce k svébytnému pojetí, které plně respektovalo stylové zákonitosti tohoto díla. Dirigent Francesco Lanzillotta rozvinul melodické plochy do maximální šíře, sevřeným situacím naopak vtiskl rytmickou pregnantnost a razanci. Režisér Mario Martone jedinečně postihl atmosféru středověkého hradu i vyhrocené dramatické situace. Scéna (Sergio Tramionti) i kostýmy (Ursula Patzak) byly dobové a přesně souzněly s atmosférou díla.

Představení samozřejmě dominovali skvělí sólisté. Ústřední trojici, kterou představovali Salome Jicia (Dorliska),  Dmitry Korchak (Torvaldo) a Nicola Alaimo (Duca d´Ordow), přiléhavě doplňovali Carlo Lepore (Giorgio), Raffaella Lupinacci (Carlotta) a Filippo Fontana (Ormondo). A k úspěchu zajisté přispěla i kolektivní tělesa – Orchestra Sinfonica G. Rossini  a Coro dell Teatro della Fortuna M. Agostini (sbormistr Mirca Rosciani).

Velkolepý mejdan na počest korunovace

Také inscenace Rossiniho opery Il viaggio a Reims, která se poslední léta objevuje v programu pravidelně, byla přenesena do současnosti, byla oblečena do současných kostýmů. Děj opery je zasažen do lázeňského hotelu v městečku Plombières, kde se lázeňští hosté chystají společně odjet na korunovaci francouzského krále, ale nakonec, když se jim odjezd nepodaří, udělají si velkolepý večírek, kde roztočí peníze vybrané na cestu a kde je možno prezentovat všelijaké milostné propletence i nacionální příslušnosti jednotlivých hostů, kteří se předstihují ve vynášení předností své vlasti, ale zároveň bezděčně odhalují určité návyky, které zase u dalších osob budí veselí. Jsou zde i žárlivé scény, výčitky a citové naléhání, ale vše se odehraje v pohodě a vzájemné toleranci. Opera skýtá značný počet postav jak v libretu, tak v Rossiniho hudbě vtipně charakterizovaných, které umožňují pro mladé adepty operního umění ukázat, co všechno umožňuje ovládnutí rossiniovského stylu.

Není divu, že se inscenace těší takové divácké oblibě, a je každým rokem vítaným osvěžením festivalového programu. Režisér a zároveň výtvarník scény Emilio Sagi spolu s kostýmy (Pepa Ojanguren) vyložil každou situaci transparentně, bez jakýchkoliv záludností. Scéna představuje v podstatě nehluboké pódium, kde jsou vedle sebe zprvu postavena lázeňská lehátka a posléze židle jedny jako druhé. Vše je laděno, nábytek i kostýmy, do běloskvoucí barvy a dá se říci, že zvolený prostor se ukázal pro tento typ operní buffy přímo ideální. Prostor s řadou židlí byl využit zejména v hudebním čísle 7 – „Gran pezzo noc cortentato“, kde v neobyčejně vtipném a kompozičně náročném ansamblu excelovalo 14 sólistů, z nichž každý vtipně aktualizoval individualitu své role nebo postavy. Byly to dámy – Beatriz De Sousa jako věhlasná umělkyně Corinna, Martiniana Antonie jako Marchesa Melibea, atraktivní Polka, Giorgia Paci jako Contessa di Folleville, mladá vdova, jejíž specializací je dámská atraktivní móda z Paříže, Noluvuyiso Mpofu jako majitelka hotelu madama Cortese, Francesca Tassinari jako Delia, průvodkyně Corinny a Marigona Qerkezi jako Modestina, komorná hraběnky di Folleville. V mužských rolích upoutali především Oscar Orè jako mladý francouzský šlechtic a důstojník Cavalier Belfiore, Emmanuel Faraldo jako ruský generál Conte Libenskof, Elein Huseynov jako anglický šlechtic Lord Sidney, Roberto Lorenzi jako literát Don Profondo, Michael Borth jako fanatik pro starožitnosti, německý šlechtic, důstojník Barone di Trombonok, Francesco Auriemma jako hudební fanatik pro klasickou hudbu, španělský grand Don Alvaro i Daniele Antonangel jako lázeňský lékař Don Prudenzio a samozřejmě i všichni ostatní včetně nevelkého sboru.

Jako celek působilo představení této Rossiniho příležitostné opery, nesoucí podtitul cantata scenica, neobyčejně vtipně a uvolněně a bylo tak vítaným osvěžením festivalového programu.

Takže summa summarum: Rossiniho Opera Festival se opět vydařil.