Většina lidí se chová podle toho, jak je nastaveno okolí, ve kterém se pohybuje, jak je vnímá, respektive jak chce, aby ho okolí vnímalo – pokud to tedy nejsou asociálové, kterým je celý ten systém adekvátního vystupování, předstírání platnosti, obhajování pozic šumák. Petruška asociál nebyla, a i když měla starost o to, kde žije, chovala se vždycky podle svého, což někdy mohlo být rozčilující: jako u každého smrtelníka nemuselo to „její“ být zrovna to pravé ořechové – viděno ne jen z té druhé strany.

Ve čtvrtek 4. května mi Petruška volala, zda bych s ní nechtěl dokončit paměti, které z ní záslužně vymámil Jirka Fiedor pro své nakladatelství Pulchra – má je prý dopsané k roku 1989 a dál už na to nemá sílu. I když mi zrovna bylo z přemíry práce, psaní, uzávěrek, pročítání různých kravin, dělání rešerší, z různých závazků, slibů, restů, které člověka pronásledují jako prokletí, vskutku šoufl, tohle nešlo pochopitelně odmítnout – Petruška byla delší dobu vážně nemocná a lékaři jí nedávali moc času. Dohodli jsme se, že s tím začneme následující týden, přičemž jsem ji nehodlal vůbec šetřit – měli jsme mluvit i o všech kontroverzích, kterých v jejím životě bylo vždy požehnaně, protože Petruška, obdarovaná či trpící paličatostí, podle toho, z jaké strany se to vezme, si vedla svou bez ohledu na to, co si kdo myslí, a to včetně toho, že trvala na pozicích, které se i nezainteresovanému pozorovateli jevily jako slušně řečeno problematické. V sobotu, o dva dny později mi Ludva Bednář volal, že Petruška v noci umřela.

Jako problematická se při bližším i vzdálenějším ohledání  jevila např. kontroverze kolem ÚSTRu, s odvoláním Pavla Žáčka a Daniela Hermana, kde Petruška hrála coby členka a pak předsedkyně Rady ústavu jednu z hlavních rolí. I když jsem jí tehdy spílal, nebyla – na rozdíl od svazáků využívajících vládu ČSSD, aby získali nad touto institucí vliv – v tom vedena nějakými ideologickými pohnutkami, ale čistě osobními, což ovšem bylo u Petrušky to nejhorší, co mohlo být: přes osobní důvody u ní vlak nejel.

Z venku viděno svéhlavé bylo např. i její působení v Babišových Lidových novinách. Řada lidí Petrušku kritizovala, nebo ji dokonce ostrakizovala, kvůli tomu, že po převzetí Lidovek podvodným agrobaronem, který tady napáchal škody jako hraboš polní, nepřestala do LN psát.

Vidět v jejím jednání konjunkturálnost by byl ale čirý nesmysl – podobné přemítání nebo dokonce jednání bylo zcela mimo její svět. Prostě se tak rozhodla a basta. Bylo to iracionální, člověk to mohl kritizovat, ale to bylo tak všechno. A nakonec to bylo v jistém smyslu i sympatické, nebyl v tom žádný kalkul, nebo snad ohled na svou pověst, na což jsou rozličné druhy lidských pitomců obzvlášť háklivé. Každopádně to bylo aspoň sympatičtější, než co provozují oni zásadoví lidé, kteří po vzoru domovních důvěrnic neustále řeší druhé: kdo, kde, kdy, s kým, co, kam, aby to pak mohli dát na pavlači zvané Česká republika před sousedy, veřejností k dobru: místo, aby si hleděli svého, starali se o své pneuma (tiky), mají starost o druhé. Na tom jsou postaveny všechny kurevské režimy.

I když si tím nadělala řadu nepřátel a řada lidí jí kvůli tomu nemohla přijít na jméno, podle mne to na ní naopak bylo vlastně to cenné – za všech okolností se chovala bez ohledu na okolnosti. To byla de facto podstata jejího veřejného fungování, které začalo v Uhlově trockistickém HRMu (Hnutí revoluční mládeže), když koncem 60. let studovala na Filosofické fakultě UK, kde se tehdy po vzoru studentské revolty na Západě řešila hlavně politika, a pak se to kontinuálně vyvíjelo – přes vyhazov ze studia, kriminál, Chartu 77, VONS, redakci chartovních dokumentů a materiálů VONS, mluvčí Ch-77, samizdat, výslechy, permanentní buzeraci… – směrem ke křesťansko-konzervativním pozicím, i když do značné míry liberálním.

Její přesvědčení, že základem naší pozemské existence jsou lidská práva, nebyla z nouze ctnost, ale přesvědčení, které spoluurčovalo její života běh, který se zdaleka nevyčerpal 17. listopadem 1989, kdy se z dosavadních páriů stali ti, kteří vládnou. Když měla ještě dostatek sil, jezdila po postsovětských republikách, po Arménii, Gruzii, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, monitorovat stav tamních lidských práv, o čemž neúnavně referovala v českém tisku. A také jako mezinárodní pozorovatelka dohlížet na regulérnost tamních voleb.

A když už jí to pak zmáhalo, tak neúnavně překládala, z polštiny, angličtiny, ruštiny práce, které se týkaly pohnutých osudů národů střední a východní Evropy. S Českou TV také připravila několik dokumentárních filmů, včetně dokumentu o Krymských Tatarech – jednom z národů, který ruské, sovětské či postsovětské impérium vystavilo de facto genocidě, a který má dodnes ve světě pramálo zastání: z jejich domoviny je kdysi vysídlil Stalin, a když se pak po desetiletí mohli ti, co přežili, postupně vrátit, obsadil jejich zemi nový hrdlořez. A stejně tak Petrušku zajímal osud našich bývalých spoluobčanů německého jazyka, českých Němců, jejichž poválečné vysídlení (vyhnání) považovala za zločin. V 90. letech jsme spolu často jezdili na setkání a akce sudetoněmeckých spolků.

Znal jsem Petrušku z různých setkání od počátku 80. let a občas jsem zabrousil do jejího bytu v Kolínské na Vinohradech, kde se pro tuláky mrtvolnou noční Prahou vždy našlo nějaké to občerstvení. Disent byl underground. Underground?

Za revoluce jsme se sešli v Nezávislém tiskovém středisku v Galerii U Řečických, které založili lidé kolem samizdatových novin Sport a Revolver Revue, přičemž prostor pro redakci prvních nezávislých letákových novin poskytli výtvarníci. Když pak Petruška odešla za Jánem Langošem na Federální ministerstvo vnitra, kde se mimo jiné podílela na přípravě lustračního zákona, který její kolega z HRM Petr Uhl odmítal, jsem ji moc nevídal. Sešli jsme se opět, když se vrátila mezi smrtelníky. Pracovali jsme pak spolu několik let v redakci Lidových novin a Kudláčkova Českého deníku, což byla často legrace.

Jestli něco Petruška nesnášela, tak to byly nesoudné osoby pohlaví ženského. Spolu s námi tam seděla od Petrušky o generaci mladší blondýnka, která měla na všechno hned názor, neustále vykládala, jak to všechno je a jak to není. Petruška obracela oči v sloup, občas vzdychla, občas lakonicky utrousila – blbost, a když mladší kolegyně nedbala na varování, Petruška se neobyčejně hbitě vymrštila, sevřela ji ruce s pasem jako v kleštích, vyzdvihla ji do výšky, odnesla ji přes redakční místnost ke dveřím, milou kolegyni vystrčila na chodbu a zavřela za ní dveře. Sedla si zpět k počítači a bez sebemenšího vzrušení pronesla, že už to fakt dál nešlo.

V deníku byl člověk neustále ve stresu, aby stihnul do uzávěrky napsat komentář, který by měl aspoň trochu hlavu a patu. Zatímco se člověk s textem hmoždil, Petruška, která seděla vedle, celou dobu hrála na počítači domino. Komentář, s kterým se člověk mořil už dvě hodiny, začala psát, až když do uzávěrky zbývalo čtvrt hodiny. Celý text, dvě strany, napsala sakumprásk od začátku do konce plynule bez sebemenší přestávky, komentář si po sobě jednou přečetla, opravila drobné chyby a překlepy, výjimečně upravila nějakou formulaci a článek, vůbec ne špatný, byl hotov a Petruška přešla na piškvorky.

Jakmile si Petruška jednou na někoho, na něco udělala názor, bylo jednou provždy vymalováno – nebylo na světě síly, která by jej dokázal zvrátit, přičemž nějaký režim s její StB v tom byly marginálie, což umocňovalo to, že Petruška vůbec nebyla z kamene.

„Řekli, ať si stoupnu do kouta. A já blbec jsem se tam postavila – nevím, co se ve mně probudilo, nějaká poddanská povaha. A oni chodili za mnou a mlátili do plechové skříně pendrekem, což jsou docela rány. Tak jsem fakt měla strach, protože jsem věděla, co se stalo jiným. Potom – že teda jdeme. Tak jsme šli a Šimák mi hodil občanku na zem. Jak jsem se sehnula a on mě kopnul do zadku, takže jsem upadla. Vstala jsem a odkráčela úplně roztřesená hrůzou,“ vzpomínala na výslech na StB v 80. letech v rozhovoru pro Paměť národa.

To, že se Petruška chovala vždy podle svého bez ohledu na své okolí u ní také nebyl projev nějaké arogance, jak tomu bývá u psychopatů, co jich jen v politice a veřejném životě je, kteří vnímají druhé jen tehdy a potud, když z nich mají nějaký užitek. Petruška byla nezištná a ochotná vždy pomoci včetně toho, že beze všeho dělala práci, kterou by jiný, společensky, občansky, odborně vytížený člověk nedělal nebo odmítl dělat, že je k tomu někdo jiný, což se týkalo i neúnavného přepisování a rozepisování knih a samizdatu. Na rozdíl od lidí, jejichž zásluhy se stanou součástí jejich identity, Petruška nebyla snob.

A to se týkalo i takové patálie, jakou byla smrtelná nemoc. Navzdory oboustranné rakovině plic hulila dál jako tovární komín. Jak vzpomíná její syn Štěpán Korčiš, když dostala její kočka záchvat kašle, komentovala to Petruška slovy, že spolu závodí, kdo dokašle dřív.

Jak už to tak u tohoto druhu lidí bývá, přes svůj mnohdy černý humor a buldočí povahu to ve skutečnosti byl až překvapivě něžný, citlivý a laskavý člověk, který měl bytostný zájem o druhé a o to, co se ve světě kolem děje. Když jsme v roce 2004 při revue Babylon na závěr každoročního tradičního Tříkrálového pochodu Za monarchii začali udělovat Cenu Ferdinanda Dobrotivého jako cenu udílenou lidem ne za to, co vykonali, ale proto jací jsou, jako první ji na ještě nezničené Všebaráčnické rychtě obdržela Petruška. Nevěděla tehdy, zda si z ní neděláme legraci, a i když byla zprvu trochu rozpačitá, cenu statečně přijala a pak měla bustu krále Ferdinanda, která je s cenou spojena, hrdě vystavenou doma. Ve skutečnosti byla Petruška neuvěřitelné výkonná. Pro tuhle zemi, její svobodu, udělala práce jako málokdo jiný.

Čest její památce.