O tajném deníku Čestmíra Jeřábka z první dekády československého komunismu

Brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek se narodil roku 1893 – v době Gottwaldova převratu mu tedy bylo pětapadesát. Patřil (aspoň podle toho, co o sobě píše) k tradičním „prvorepublikánům“, upřímně a nekriticky ctil Masaryka i Beneše. Byl „účastník kulturního provozu“ (úředník na magistrátu) a současně intelektuál. Ovládal několik jazyků, sledoval moderní umění i politiku, zabýval se historií. Po únoru 1948 se snažil na sebe příliš neupozorňovat, šetřil rodinu, neměl daleko do důchodu (penzionován 1949) a neměl odvahu či sklon k nějakým odbojovým aktivitám. Prostě žil v komunismu tak častý dvojí život: na veřejnosti plnil, co se po něm chtělo (schůzoval, pochodoval v prvomájovém průvodu, zřejmě ještě před pučem vstoupil i do KSČ), zároveň téměř nepublikoval, v soukromí režim nenáviděl a pořád doufal, že se zhroutí. Naděje však postupně slábla. Recenzent přiznává, že o Čestmíru Jeřábkovi neví prakticky nic, jeho beletristické dílo ani jeho podrobný životopis nezná. Výše uvedené vyčetl z autorovy pozoruhodné knihy V zajetí stalinismu Z deníků 1948-1958 , kterou v Brně vydalo nakladatelství Barrister & Principal.

Historie deníku odpovídá autorově tehdejší rozpolcenosti. V doslovu Lenky Šedové čteme: „Jisté je, že Jeřábek cítil povinnost zachovat bezprostřední svědectví o době, kterou od počátku vnímal jako natolik zákeřnou, že se rozhodl psát deníky dva – jeden ,oficiální‘, který mohl být eventuelně předložen, a druhý tajný, ,skutečný‘.“ Bylo by v takovém případě záslužné, kdyby nakladatelství vydalo deníky oba, v jednom svazku. Čtenář by možná dostal do ruky materiál ke studiu dvojtvářnosti v totalitě, mohl by zkoumat napětí mezi zápisy „neškodnými“ a „svobodnými“, mezi těmi, v nichž literát povinně jásá – a těmi, v nichž tajně pláče do polštáře a doufá v zánik systému, který v neškodném zápise oslavoval. Stejně tak by stálo za to, aby editor při eventuelním dalším vydání knihu doprovodil studií o Jeřábkově životě v onom popřevratovém desetiletí – a propracovanější ediční poznámkou, která by vysvětlovala, třeba na základě rukopisu, nakolik mohl text procházet pozdějšími úpravami (Čestmír Jeřábek zemřel roku 1981).

Ale k věci, k tomu, proč je dobré knihu číst. Dějiny komunismu jsou v tuzemských odborných i žurnalistických pracích zpravidla z pochopitelných důvodů pojednávány jako příběh velkých událostí, nejtvrdší persekuce a útlaku. Studují se spisy StB, vězeňská i soudní dokumentace, sbírají se vzpomínky obětí, zkoumá se fungování totalitního aparátu, atd. Dělá se to ještě pořád málo, ale to teď nechme stranou. Stoupenci předlistopadového režimu (ať už z řad KSČM nebo odjinud) se občas distancují od „excesů“, což ale neznamená, že by o totalitním systému dodnes vytrvale nelhali (sice odporná, avšak běžná argumentace ve stylu: „Děly se sice přehmaty jako proces s Horákovou, ale nesmíme zapomínat na sociální výdobytky a zlepšení života pracujících“). Jeřábkův deník velmi názorně „doplňuje“ odborné práce a uvádí na pravou míru bolševické a post-bolševické lži. Jsou v něm mj. četná svědectví o každodenním životě – záznamy obyčejnosti, po nichž se dnes tolik volá, a která se zpětně tak obtížně dohledává. Deník upozorňuje na zdánlivou banalitu: totiž že se člověku v letech 1948-1958 nežilo špatně „jen“ proto, že mu každou chvíli mohli zaklepat na dveře neznámí muži v dlouhých kabátech.

Dne 4. ledna 1949 Jeřábek píše: „A my v Československu žijeme dál podle přídělového systému jako za války, omezujeme se ve všem a hrbíme záda pod karabáčem pohaněčů… Proč ten spěch? Proč to překotné budování těžkého průmyslu? Stavební ruch úplně ustal a na bytových úřadech rostou stohy beznadějných žádostí o byty. Textilu není, prádla není, ceny bot (v zemi Baťově!) představují horentní číslice.“ 26. dubna 1950 píše o chystaných oslavách výročí osvobození: „Celé domovní fronty jsou zakryty obrazy lidově-demokratických vůdců se Stalinem v čele. Tuny dřeva a kilometry látek padly na tuto tzv. výzdobu, jejíž lidožroutský nevkus přímo křičí do nebe. Co na tom, že pro obyvatelstvo dřeva a textilu není.“ 11. září 1950: „Bytová kalamita dostupuje katastrofálních rozměrů… A přitom mamutí byrokratický aparát a sekretariáty KSČ zabírají stále nové a nové místnosti a budovy. Přebujelá úřednická a stranická hyperorganisace slaví triumfy – jako za Hitlera. Přes tu chvíli jsou poruchy na elektrické síti a celé bloky domů bývají ve dne nebo v noci vypjaty ze zásobování proudem… A brněnský vodovod dodělává… Rourovny nepracují, vše se vrhlo jen a jen na výrobu válečného materiálu. A tak pijeme odpornou, páchnoucí vodu…“

Jeřábek často zaznamenává nedostatek potravin. 16. ledna 1951 si zapisuje: „Charakteristický obrázek komunistického hospodaření v našich zemích: za výkladem potravinářského obchodu se náhle objeví bedny s cibulí. Cibule je u nás letos hotová vzácnost, proto se mimojdoucí ihned vrhnou do krámu, aby si nakoupili této pochoutky. Prodavač však sděluje udiveným zákazníkům, že cibule není na prodej… Začne se pozítří vydávat na lístky, a to deset dekagramů na osobu a měsíc.“ 27. ledna 1951: „Nemluví se skoro o ničem jiném nežli o zdražení chleba a mouky…“ 27. února 1951: „Od včerejška je u nás chléb a mouka opět na lístky…“ 22. listopadu 1951: „Nejde proud, nemohu poslouchat radio… Zdenka přišla z ranního nákupu. Nedonesla nic. Nemáme vůbec žádnou zásobu tuku na zimu.“

Tak to jde pořád dokola, k měnové reformě a pak dál a dál: život v hnusném a cynickém režimu, který v novinách oslavuje „úspěchy“ a nepokrytě lže těm, kdo přitom dobře vědí, vidí a pociťují skutečný stav věcí. V režimu, který spoléhá na to, že se národ nebude bouřit, dílem ze strachu a dílem právě proto, že vyčerpá takřka všechnu energii na obstarávání životních nezbytností. Tento předpoklad režimu podivuhodně vychází – lidé sice občas demonstrují a dokonce i vyjdou do ulic, ale protest nikdy nenabere takové obrátky a netrvá tak dlouho, aby pro KSČ představoval zásadní problém.

Je-li řeč o strachu a „nebouření se“ (na režim se v Jeřábkově světě nadává postranně a mezi svými), nutno zmínit další důležité roviny deníku. Každou chvíli autor zaznamenává rozsudky, procesy, popravy, sebevraždy. Komunistický teror nepředstavuje občasnou hrůzu, která vtrhne do jinak klidného přežívání, ale je trvalá součást života – úzkost a vědomí, že stačí chybný krok (náhoda, špatný posudek, cokoli, co by se mohlo vymykat průměru) a bude zle, člověk skončí před soudem, před nímž se nebude moci obhájit, a potom v táboře nucených prací, jsou všudepřítomné. Autor konstatuje (3. září 1951): „Občas – velmi zřídka – jako by pronikl skulinou slabounký záblesk světla. Potom se náhrobní deska opět přiklopí.“ Představa, že někdo v té době mohl nevědět, co se děje po celé zemi (obvyklá výmluva osmašedesátníků) je komická. Citlivému člověku stačily (zvlášť po válečné zkušenosti) vnější projevy režimu a propaganda KSČ. V dnešní době, píše Jeřábek 13. 5. 1949, musí mladý člověk prokázat věrnost komunistické ideologii. Lze to udělat „členstvím ve ,Svazu české mládeže‘, organisaci zcela podobné Komsomolu, případně Hitlerjugend nebo protektorátnímu neblaze proslulému ,Kuratoriu‘. ,Svazáci‘ nosí barevné (modré) košile, což samo o sobě postačí pamětníkům hnědých a černých košil, aby zvolali s hrůzou a odporem: Apage, satanas!“

Nakonec ještě dvě informace k deníku: Čestmír Jeřábek byl vzdělaný muž a soustavně sledoval nejen vnitřní dění (např. řádění spisovatelských funkcionářů v čele s Janem Drdou), nýbrž i britské rozhlasové vysílání. Jeho zápisy jsou plné reflexí mezinárodní politické situace – a potvrzují, že člověk Jeřábkova typu se s nadějí chytal každého náznaku problémů sovětského bloku. Typické je to například u zápisů kolem války v Koreji: Jeřábek věřil (nebo spíš doufal), že komunismus bude poražen. 25. června 1950 zaznamenává: „Válka v Koreji! … Tedy konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy. Nedozírné možnosti, závratné perspektivy!“ Autor deníku, tak jako většina těch, kteří vstoupili do západních tajných služeb, a tak jako třeba bratři Mašínové, byl český (československý) vlastenec. Doufal ve válku a v USA ne proto, že by se „zaprodal imperialismu“, ale protože si přál svobodu pro vlastní národ – jakkoli sám neměl odvahu k odboji. A poznámka druhá: místy je Čestmír Jeřábek vtipný a daří se mu báječně zachytit absurditu života v komunismu. Třeba 9. dubna 1951 zapisuje: „Maličkost pro zasmání – dokazující, jak naši komunisté obracejí naruby všechny vžité zvyklosti: Výstava ,Třicet let Rudého práva‘… byla pro nepatrný zájem – prodloužena…“

(Čestmír Jeřábek, V zajetí stalinismu Z deníků 1948-1958. Vydala Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Brno, 2008, 2. vydání, s. 413.)

Adam Drda

Babylon 8/XVII, 5. května 2008