Byl horký nedělní večer na konci června, jeden z těch nekonečných dnů těsně po slunovratu. Jel jsem dvanáctkou od Smíchovského nádraží do Holešovic, což je dostatečně dlouhá trasa pro mp3 přehrávač. Oblaků, stromů a vody jsem si užíval v předešlých dnech dostatečně, a tak jsem se soustředil na hudbu, vstupující ze sluchátek do mé hlavy. Byla to právě La Décadance od Tiché dohody. Při Glamour blues (nebo to bylo až při Závislosti?) jsem si jako již mnohokrát s potěšením pro sebe konstatoval, kterak se mně ty ostře odsekávané bicí tuze líbí, ač vlastně nevím, kdo na té desce bubnoval (říkám si pokaždé, že si musím vygooglovat, čí že je to práce, ale nikdy si na to u počítače nevzpomenu).

Hned vzápětí se mi vybavil rozhovor, který jsem vedl v květnu s Milošem Dvořáčkem na cestě u hotelu Horizont ve Staré Lesné. Už přesně nevím, odkud se naše společná řeč stočila ke starým rockerům, legendám mého dětství a mládí. Určitě jsem to přinesl já jako rozvinutí myšlenky pestrého jazyka a života v tom, že nemít domov (ve smyslu stálého bydliště, bytu, domu) vlastně znamená být všude doma, být (d)obyvatelem všehomíra. Hovořil jsem o tom se zaujetím, protože tomuto stylu života přicházím čím dál více na chuť. Jako příklad takového života (nebo spíše jeho konce) jsem uvedl Mitche Mitchella, bubeníka a spoluhráče Jimiho Hendrixe, který na jaře 2012 zemřel v jakémsi americkém pensionu. Co mě vlastně na těch tichých koncích přitahuje? Bod zlomu – prošlapané koberce a potrhané zašlé tapety?

Trochu s obavou jsem spíše konstatoval, než se tázal: „To ti asi nebude nic říkat – Mitch Mitchell?“

Byla v tom i špetka bohorovné arogance věkového rozdílu jedné generace. Miloš mě však překvapil (ne nadarmo se o něm říká, že je hudební mág). Zprudka se ke mně otočil a s maličko dotčeným výrazem ve tváři spustil: „MNĚ že nic neříká Mitch Mitchell? Vždyť to je jeden z mých vzorů! Nikdo nedokázal rozezvučet činely tak, aby nepřetržitě zněly tak dlouhou dobu. No to bys mě teda dojal!“

Dále jsme společně vzpomínali na to, jak Mitch spoluvytvářel kosmický sound Hendrixových desek a na jeho další muzikantskou kariéru, o níž toho ani jeden z nás moc nevěděl.

Tolik vzpomínka. Ta byla ovšem jen spouštěčem dalších úvah, které přinesly dvě pro mě znepokojující otázky. První z nich zněla: je věk, délka nažitého a množství zkušeností pro lidskou bytost zárukou zralosti a celistvosti? Bez velkého přemýšlení jsem si odpověděl, že nikoli. A pokud si myslí, že ano, je to jen výraz intelektuální pýchy. Avšak co tedy potom? Fígl bude v tom, jak ty události svého života vnímáme, jak je ukládáme do vědomí a zpracováváme do pozornosti a poznání. Pocity mi řeknou, které události a zkušenosti jsou platné a obohacují moji duši. Ty pak vyhledávám a pracuji s nimi, brousím, leštím jako brilianty. Tady se nepočítá podle kalendáře, tady platí znamení.

Zároveň jsem se při té příležitosti podíval na svůj dosavadní život. Nic moc. I když si jeden myslí, bůhvíco zajímavého a vzrušujícího zažil, vlastně je to pořád ten nudný degresivní hlavní proud. Co rok, to halda hlušiny. Naštěstí mám už nástroje k tomu, abych při zpětném pohledu z každé té haldy vykutal pár pěkných, ne-li výstavních drahokamů. Jsou to většinou události a příhody, kterým jsem, když se dály, nevěnoval valnou pozornost nebo jsem se snažil na ně hodně rychle zapomenout. Zaplaťpánbů za ně! Škoda, že takových nestandardních, nekaždodenních zkušeností, příběhů, do kterých vešly nestandardní způsoby chování, nebylo víc! Těch standardních si člověk užije až až. Plýtval jsem pozorností na nepodstatné a nicotné.

Vlastně jsem si takhle nakutal a narýžoval úplně nový, jiný život. Ale taky sáhnu vedle a chlubím se cizím peřím nebo kouskem skla ze dna lahve od vypitého šampaňského, co jen na první pohled vypadá jako ryzí smaragd. To ovšem není případ Mitche Mitchella. To je takový milý drobný onyx.

Za druhé jsem se zpytoval, co že mě to přitahuje na nomádském způsobu života rockových muzikantů. Jestli tam nehledám něco, co tam není, jestli to není jenom takový romantický opar. Nakonec i ta romantika a duch dobrodruhů je něco bytostně mého, co se napojí na tu dlouhou šňůru, táhnoucí se někam do šerého dávnověku, kdy ještě hudba, vyprávění a vytváření příběhů a obrazů a obchod byly zastřešovány jednou putující bytostí. A to mě láká!

Dodatečnou hádankou je, odkud mi ten hlas napovídal, že Mitch zemřel v roce 2012? Slyšel jsem to, co jsem chtěl slyšet? Ve skutečnosti zemřel v Portlandu těsně před koncem koncertního turné v listopadu 2008. Čas není podstatný, lze ho smrštit – podstatný je tulácký život, hotely a pensiony, nádražní a letištní haly. A tramvaje, co nás dovedou dovézt do jiného světa.

Praha, červenec 2012 – Kněžpole, prosinec 2019