Oldřich Janota si vydobyl mimořádné, ba ikonické postavení už v 80. letech, a to jak tvorbou s kapelou Mozart K., tak jako sólista. Nejzdařileji toto období zachycují polistopadové reedice nahrávek z 80. let, alba Podzimní král (2000), High Fidelity (2001) a Jako měsíc (2003). To první jmenované zachycuje Janotu coby svérázného písničkáře s akustickou kytarou, druhá dvě coby frontmana neortodoxní polo-akustické kapely, v jejímž soundu lze rozpoznat vlivy alternativy, psychedelie či experimentální hudby. Když ty věci dnes člověk poslouchá, říká si, jak dobře to všechno ve zkoušce času obstálo, na jak silných hudebních i textových nápadech ty písně stojí. A jak je to originální, jedinečné. V něčem je to nadčasové, zároveň je to ale jedno z nejlepších uměleckých zachycení pozdní normalisace, jaké máme:

Celou noc na sídlišti kokrhá kohout/zmatený oblohou z jódových lamp/Ve staré zástavbě má ovocný strom/dva krátké záhony, hliněnou dlaň.

(Kohout na sídlišti)

Nebo:

Přivábení světlem železářské výlohy/chodci v nočním městě prohlížejí nádobí/Život, který nechcem, život, který rádoby/prožíváme přece, lidé divné náhody.

(Chodci v nočním městě)

Na rozdíl od 99 % pop music to není žádný banální útok na první signální, přítomen je odstup, ironie.

Pojď se mnou zítra do Futůra/vidí se tam kultůra za bůra/Pojď se mnou zítra do Futůra/vidí se tam kultůra za bůra/Neptej se, co to za kultůra/naši to hráli jedna nula/stojí to fakt za bůra.

(Smíchovský pivovar)

Dojde i na humor černějšího ražení:

Jinonický dvůr je samý bláto a hnůj/Když jsem tam po ránu roznášel noviny/na zemi ležela nafouklá kráva/ve stínu trčely sluneční hodiny/prosil jsem nebožku ať probůh vstává/ ať nespoléhá na plyny.

(Jinonický dvůr)

Co do provedení to, pravda, není zdaleka řemeslně dokonalé, ale to je druhořadé. Technickou nedokonalost, nad kterou by snob ohrnul nos, je možno vnímat jako plus, jako svědectví doby: v takovýchto podmínkách se tehdy tvořilo. Narodit se v Americe, byl by Janota hvězdou svého druhu a ty nahrávky by vznikaly v úplně jiných podmínkách. My ale žijeme v Čechách… Mimochodem: kdo má rád hudbu řazenou k českému undergroundu 80. let, bude v Janotově tvorbě z této doby jako doma.

Oldřich Janota vytvořil rozsáhlé dílo. Můžeme je rozdělit přibližně na dvě poloviny. V té první, spadající plus mínus do 80. let, vznikly písně, které i přes experimentální háv pronikly do širšího povědomí zainteresované posluchačské obce: Druhý břeh, Zrychlený vlak, Hotel Savoy, Bitva na Tursku atd. Později ale přichází zlom a Janota se mění v něco mezi přírodním mystikem, zenovým mistrem a staročínským básníkem. To není myšleno ironicky, mistr je v této nové poloze do značné míry přesvědčivý. Objevuje monotónní, meditativní hudební polohu. Dochází u něj k poměrně radikálnímu rozchodu s předchozí tvorbou – a také s nemalou částí svých posluchačů.

Argentinský pianista a dirigent Daniel Barenboim někde říká, že to, co dělá hudbu hudbou, v první řadě není rytmus ani melodie. Je to harmonie, posloupnost akordů, do nichž je melodie vpletena. Základní harmonické schéma tónika – subdominanta – dominanta zná každý, kdo někdy drnkal odrhovačky u táboráku. Jde o základní sekvenci akordů C – F – G nebo G – C – D apod. V průběhu této sekvence dochází k nastolení nějakého tématu, vybudování jistého napětí, očekávání či tužby, a závěrečného uspokojení. Odpovídá našemu animálnímu základu. Základní schéma života vypadá takto: o něco usilujeme, ocitáme se ve stavu jistého napětí, a je-li naše úsilí úspěšné, dosahujeme pocitu štěstí či spokojenosti, uvolnění. Často jsme ale také neúspěšní a pocit štěstí se nedostavuje. Život je ve velké míře kakofonický a disharmonický, hudba (nebo její většina) ale nikoli. Je to alternativní svět, který je dokonalý, v němž do sebe vše zapadá. Pobývat v něm je hluboce uspokojivé, proto jej vyhledáváme (blíž k tomu Arthur Schopenhauer: Metafysika hudby).

To se ale bavíme o západní podobě hudby, ať „vážné“ nebo populární. Východní model, který si Janota našel a osvojil v druhé fázi své tvorby, je o dost jiný. Místo harmonického schématu opisujícího základní animální vzorec života (očekávání – naplnění) tu máme často jediný akord, do něhož je vepsána jednoduchá melodie. Výsledkem je několikaminutová skladba, v níž je vybrnkáván jediný akord a kde se monotónně opakuje melodie o několika málo tónech. Nepřipravený posluchač je nepříjemně zaskočen. Cílem je tu něco úplně jiného než v západní hudbě. Ne vytvořit ideální alternativní svět, ale naopak ze světa jaksi vystoupit. Zcela přerušit koloběh životního pachtění, jenž je na Východě nikoli bezdůvodně vnímán jako plný utrpení (tzv. samsára). Ono základní schéma usilování – naplnění, které tvoří jádro našich životů, se totiž nerozlučně pojí s psychickými stavy, jako je úzkost, stres, frustrace, znepokojení, rozčarování atd. Západní existencialismus pro to má termín „úzkostné obstarávání“.

Existuje cesta, jak ze samsáry vystoupit. Tato cesta zahrnuje meditaci v různých podobách. Jednou z nich je i hudba toho druhu, který Janota v posledních letech provozuje. Jejím cílem je nastolit psychický stav, v němž mizí lpění na egu a s tímto lpěním nutně spjaté stavy úzkosti, stresu, strachu, obav. Ono úzkostné obstarávání se odehrává v čase, čas je jeho základním aspektem (obavy a strachy projektujeme primárně do budoucnosti). Monotónní minimalistická hudba, to nekonečné opakování, popření vývoje, posluchači umožňuje do jisté míry se ze sevření časem vymanit. Tok času se zastavuje. Buddhismus, nejpropracovanější východní duchovní směr, odhalil, že naše ego je iluzí: to, čemu říkáme „já“, je pouhý shluk proměnlivých procesů, za nimiž není žádné trvalé a neměnné jádro. Totéž platí o hmotných věcech. Hmotné věci, já, čas – nic z toho, přísně vzato, neexistuje. Snažíme se něco nahmátnout, ale marně, nakonec máme prázdné ruce. Jádrem všeho je prázdnota, na jejímž pozadí naše mysl vytváří přízraky trvalých věcí. Výpravný Janotův osmialbový set z roku 2016 se nejmenuje Ultimate Nothing (Definitivní nic) pro nic za nic. Nejde ale o žádný nihilismus či pesimismus: východní filosofické poznání přináší úlevu od úzkostného lpění, jímž se běžný, pachtivý život vyznačuje. Je to radostná zpráva, evangelium svého druhu.

Co se textů týče, volí Janota přírodní motivy, kontempluje přírodní výjevy. Les, koně, skály, řeka, vítr, slunce, pole. To stačí.

Kde světla a břízy/v jedno se mísí/cestou jsem kráčel šťasten.

Dějovost je potlačena, jednotlivé texty jsou zaměnitelné, fungují často jako mantry („Kývá se březový háj, kolem se kývá březový háj“). V dřívější fázi byl Janota básníkem města, outsiderem z periferních Radlic, dnes připomíná pěvce starých čínských zpěvů přesazeného do středočeské krajiny („Růže rozkvetla žlutě/Zvu tě“).

Jak řečeno, první Janotově tvůrčí fázi lze vytknout jistou řemeslně-technickou nedostatečnost, poloamatérské provedení. Jinak jde ale o tvorbu po všech stránkách zdařilou. S druhou Janotovou tvůrčí fází je to ale složitější. Např. na albu Ora pro nobis (2009) nacházíme s výjimkou skladby Žena tvých ramenou nikoli dotažené písně, ale spíš jenom nedotažené písňové fragmenty. I v meditačních, monotónních skladbách je třeba přijít s melodií sice jednoduchou, ale výraznou (nebo možná o to výraznější). To se Janotovi ne vždy daří. Výsledkem je pak nuda, pocit obskurantismu, ba iritace z nekonečného opakování málo výrazných hudebních i textových motivů. Posluchač se přistihuje, jak si v duchu při poslechu čím dál netrpělivěji říká: neopakuj už ten refrén (či slogan) po stopadesáté, už to stačilo. UŽ TO STAČILO! Na aktuálních albech je to případ skladeb She was not afraid nebo Nebuď labuť, ale do jisté míry i dalších. Týká se to i Janotových koncertů, kde starší skladby bohužel zaznívají spíše výjimečně a ona monotónnost nové tvorby může být vyčerpávající. Na koncert konaný u příležitosti uvedení aktuálních alb Vzpomínáš, Méďo a Zatlankou (2022), který se odehrál v krásných prostorách libeňské Nové synagogy, se Janota s kapelou neobtěžovali nacvičit jedinou starší skladbu. Janota se tímto přístupem zbytečně připravuje o publikum. Kdyby se ke své starší tvorbě nechoval tak macešsky, nemusel by hrát pro dvacet třicet lidí a často za dobrovolné vstupné.

Na zmíněných, právě vydaných albech ho doprovázejí znamenití jazzoví hudebníci v čele s kontrabasistou Jaromírem Honzákem. K rozhodnutí o spolupráci došlo zřejmě poté, co tato parta po svém provedla Janotovu skladbu Březový háj. Janotu tito instrumentalisté doprovázejí citlivě, decentně a vkusně, jejich přítomnost je přínosem. Lze jen litovat, že nepřibrali i bubeníka, když už jednou byli ve studiu… Horší už je to s druhým hlasem zpěvačky a violistky Romany Janotové, která Janotu – bohužel – doprovází na většině nových písní z nějakého důvodu prakticky od začátku do konce. Její pěvecký výraz je nepříjemně strnulý, prkenný, školský. Nemá špatnou barvu hlasu, kdyby zpívala civilněji, nemuselo by to být špatné, v této podobě to ale nefunguje. Od toho býval u nahrávání hudebních alb producent, aby podobné věci zarazil. Alba ale producenta dle údajů na obalu CD neměla. Toto je výsledek.

Ani jedno z aktuálních alb také zrovna nepřekypuje silnými hudebními nápady. Obsahují jednu špičkovou skladbu, titulní melancholickou Vzpomínáš, Méďo. Zbytek je ve srovnání se starší Janotovou tvorbou povětšinou horko těžko průměrný. Pár položek, které stojí za to přiřadit k vyrovnanější starší tvorbě, se na nich nicméně najde. Co je ale tristní, jsou podmínky, v jakých tvorba typu té Janotovy vzniká. Aktuální alba vznikla tak, že jedna z posluchaček – budiž jí vzdán hold – zorganizovala internetovou sbírku a alba se natočila za vybrané peníze. Janota je pak vydal vlastním nákladem. Též některá mistrova starší alba přišla na svět značně kuriosním způsobem (např. Podzimní král jako „neprodejná příloha časopisu Stereo & Video“). Člověk se ptá, je-li nutné, aby věci nesporné kulturní hodnoty, jejichž autorem je navíc renomovaný tvůrce, vznikaly takovýmto samizdatovým způsobem. V civilisovaných zemích je zvykem, že existuje vydavatelská a distribuční infrastruktura, která se o vnější stránku věci stará. U nás ale omezená posluchačská obec v kombinaci s celkovou plebejskou nekulturností Čechů znamená, že hodnotné věci u nás vznikají těmito prapodivnými cestami. To je k vzteku.

Odporné normalisační roky měly jednu paradoxní výhodu: čelit pokušení, jaké představují pokleslosti typu kariéry či peněz, nebylo tak těžké. Kariéru mohl dělat jen vyložený gauner a ani peníze nebyly takovým lákadlem jako dnes. Jednak si za ně nebylo moc co koupit, jednak se k nim nebylo jak dostat – nebyl-li člověk vekslák, člen věrchušky apod. Relativně dost lidí tedy mělo čas, energii a chuť věnovat pozornost nezávislé kultuře. Dobrá nahrávka, kniha nebo koncert něco znamenaly. Byly to události s nějakým dopadem. Dnes z hlediska celku společnosti neznamenají nic.

Tato společnost se na jednu stranu civilisuje, zároveň ale míří ke sterilnímu, měšťáckému a netvůrčímu modelu života řekněme rakouského typu (s tím rozdílem, že česká kulturnost má slabší kořeny). To, co dělají lidé, jako je Oldřich Janota, má zřetelně donkichotské rysy. Můžeme to ale snad vidět i optimisticky: podle Václava Černého je to konec konců právě don Quijote, kdo ztělesňuje nejvyšší metu lidství.