Rozhovor Babylonu s neurologem prof. MUDr. Janem Rothem, CSc.

Tys byl teďko, Honzo, v pakárně s depresema, těžkejma …

Já se s nimi léčím už x-let, pětadvacet určitě, ale teď to bylo hodně těžký, protože jsem byl poprvé v životě hospitalizovanej – předtím to šlo vždycky ambulantně, i když s problémy. Já jsem na přelomu roku 2016/2017 přerušil práci a na dva měsíce odjel do Asie toulat se sám jenom s ruksakem, tak nevím, jestli to s tím nějak souviselo.

To většinou lidem naopak pomáhá, ne?

No právě, to jsem si taky myslel. Neodjížděl jsem sice úplně v pohodě, ale tam jsem měl velmi krásný časy. Poslední týden, deset dní, se mi ale začala objevovat jako první úzkost, to ještě nebylo dramatický. Byl jsem v takovém ráji, v jižní Kambodži, na fantastickým ostrově, ale už to bylo takový, že jsem si to nedokázal tak úplně užít. Vrátil jsem se koncem února, a když za dvacet čtyři hodin přejdeš z tropického léta do mínus pěti, tak je to rozdíl o devětatřicet stupňů, k tomu časovej posun, do toho různý trable… Ještě tak dva, tři týdny jsem se v tom plácal a pak to vzalo velký obrat – ten poslední týden před hospitalizací jsem si najednou uvědomil, že mám úplně jiný příznaky, než jaký jsem znal, a to mě vyděsilo. Hospitalizovanej jsem byl 22. března a 23. března jsem měl padesátý šestý narozeniny, takže super.

Nevěděl jsi, co se děje.

Jo. Říkal jsem si, jestli jsem si neodpálil něco horšího než ty deprese. Šel jsem za svojí kamarádkou psychiatričkou, zkoušeli jsme to nějak zkrotit, ambulantně, ale vůbec to nešlo. A pak jsem prostě musel ze dne na den si jít lehnout do toho nového Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, kde se mi okamžitě udělalo líp, protože člověk se tam úplně zavře před světem. Dali mi léky a během asi deseti dnů ty divný příznaky, který jsem neznal, zmizely a propukla ta klasická deprese, která byla pod tím zřejmě schovaná, a tedy těžká. To trvalo asi tři týdny, kdy to bylo blbý a potom se to začalo zlepšovat. Byl jsem tam celkově něco přes sedm týdnů.

Pro člověka, který depresemi netrpí, je těžký si ten stav představit. Lze to vůbec nějak slovy popsat, o co jde, v jakém je člověk stavu, jaký má vztah ke světu, času, prostoru nebo je všechno úplně jedno, nic neexistuje kromě toho problému?

Já jsem neurolog, lékař z podobného oboru, a zároveň tedy pacient. Ono se to míchá strašně dohromady. Jedna věc je, že se to blíží nepozorovaně, to znamená, že na začátku vůbec nepoznáš, že to přichází a pak jde o to, jestli chytneš bod, odkud ještě existuje možnost návratu pomocí nějakého psychoterapeutického zásahu nebo pomocí mírného navýšení léků, anebo jestli už sjedeš tak dolů, že už to nejde.

Spadneš do prázdna?

Prázdna… Jsi v prostoru, který je naplněnej takovou jako apriorní úzkostí a apriorní psychickou bolestí, která se dá těžko popsat. Já mám vždycky těžkou úzkost, těžkou masivní úzkost. Někteří pacienti jsou takoví apaticko-depresivní, někteří jsou úzkostlivý až agitovaný, neklidný, a to jsem měl já. Strašák jsou pochopitelně myšlenky na sebevraždu. Já to měl několik dnů, což souviselo s nástupem těch nových léků, kdy máš takový úplně impulzivní tendence se zabít, který trvají několik vteřin. O tom jsem pak napsal verš – raději se držím dál od oken… Naštěstí to za pár dnů přešlo.

Mluvím o tom, protože to lidi často podceňují – myslí si, že deprese je jen nějaká větší blbá nálada.

Jo, pletou si pojmy – deprese a smutek je diametrální rozdíl, který není jen kvantitativní. V depresi je něco úplně jinak a mám pocit, že to je nesdělitelný – celá řada existenciálních zkušeností není sdělitelná. Jedna kapela měla text o „krásné depresi“. Nic takovýho teda neexistuje, je vidět, že textař byl celý život asi celkem v pohodě. Ráno se probudíš, nemůžeš vstát z postele, máš takhle spadlej obličej, nemůžeš se absolutně na nic soustředit, když se tě někdo na něco zeptá, nemáš sílu odpovědět, nejsi schopnej zvednout ruku, napít se je strašlivá námaha – psychická námaha, a do toho ti může vletět příšerná panika a úzkost. Nic nemá smysl, neexistuje žádná energie, vůle, pomalu se potápíš pod hladinu černýho bahna.

Co bylo to „nové“, co tě přivedlo do cvokárny…?

Byl to takovej příšernej neklid, kdy se člověku honí v hlavě myšlenka, že měl říct tohle a neměl říct tohle, výčitky, bolest, že jsi všechno zkazil, a co máš říct, abys to napravil.. A to mi nastartovalo v několika vteřinách po probuzení a pak to jede, na plný pecky a nejde to absolutně zastavit, nemůžeš pak už ani usnout, nic. To jsem měl asi čtyři dny, a to jsem říkal, že z toho zešílím – teda, to jsem vlastně šílenej byl, že jo.. Tomuhle se říká v psychiatrii ruminace. To bylo strašný.

V blázinci jsi začal psát básničky – jak je to v takovémhle stavu možný?

V tom nejhorším stavu jsem je asi nepsal – já si to totiž moc nepamatuju, a taky vůbec nechápu, proč jsem je začal psát.

Nikdy jsi básně nepsal?

Dávno, asi před třiceti lety jsem něco psal. Vždycky jsem tedy chtěl něco takového psát, ale zůstal jsem vždycky jen u těch odborných medicínský věcí v rámci zaměstnání a výzkumu. Zvláštní bylo, že jsem tam v blázinci zažil i věci, který mě fascinovaly. Dva víkendy jsem strávil na psychotickým oddělení, oni nás totiž na víkendy, ty, který ještě nešli domů na propustku, sloučili na jedno oddělení. Tam jsem potkal toho Jirku a Lídu, jak o nich taky píšu. Pacienti z jiných oddělení se psychotiků báli, já byl ale patnáct let konziliářem na psychiatrii, takže je znám, nemám problém a umím s nimi mluvit – pokud tedy nejsou nějak těžce neklidní. A to byla pro mě tak důležitá zkušenost, že jsem ještě další týden o víkendu nešel domů.

Pozitivní …

Pozitivní. Jak mi bylo zle, chtěl jsem být s nima, protože to nebyli lidi, kteří ti budou povídat, že ti bude líp, což v tu chvíli vůbec nepotřebuješ. Takže jsem nešel domů, ještě jsem tam s nima byl, a ten druhej víkend jsem si najednou, jak jsem s nimi vedl ty dialogy, uvědomil, že to je pro mě existenciální záležitost, zkušenost.

Nějaký další rozměr…

Určitě. Bylo to pro mě zvláštní i jako pro doktora – najednou nejsi ten majitel klíčů, jsi na té druhé straně s pacienty. Nevnímal jsem je jako objekt nějakého studia, to vůbec ne – vnímal jsem i to, jak mi bylo zle, a že tam s nimi nejsem náhodou a že to je zkušenost, která je pro mě významná. Ne kvůli tomu, že jsem z toho pak vytěžil pár básniček, ale že jsem se stal součástí atmosféry, která byla pro mne vlastně svým způsobem léčivá. Ten kontakt, respektive takovej kontakt-nekontakt s nima byl úplně jinej než s lidmi na neurotickém nebo depresivním oddělení.

Nedali ti psychotici impuls k těm básničkám?

Je to možný. Tam se něco muselo stát. Najednou jsem byl u nějakých příběhů, co mi vyprávěli nebo co jsem s nima zažil a zřejmě mě napadalo, že to je pro mě nějak důležitý a že si to musím zapsat – já totiž, když jsem byl v té Asii, tak jsem si poprvé v životě psal deník. Co mě ale překvapilo, že jsem začal veršovat, psát rýmy, protože to je něco jinýho, než si zapisovat nějaký rozhovory a tak. Když jsem to ale psal, uvědomil jsem si, že mi to pomáhá čelit těm úzkostem a tedy i přežít. Nechci říkat něco jako, že se to přelilo do těch básní. Takhle to nefunguje. Něco to ale ze mě uvolnilo a pomáhalo mi to zvládat ty blbý úzkostný stavy.

Nepřemýšlel jsi nad těmi texty…

Já si vůbec nepamatuju, jak jsem některý věci napsal nebo že jsem něco podobného chtěl vyjádřit, jako kdyby se jen skrz mě některé básně zapsaly. Já jsem vůbec v některých básních neškrtal – v některých samozřejmě jo, ex post a některý jsem musel vyhodit.

Kdo byl tvůj oblíbený autor?

Na gymplu jsem miloval, a dodnes miluju, poesii Robinsona Jefferse – ten byl pro mě strašně významnej a důležitej. Pak taky Holan, Skácel… Až mnohem později jsem se dostal k lidem, jako byli Bondy nebo Jirous.

Znáš věci Fandy Pánka?

To jméno znám, samozřejmě, ale nic jsem od něj nečetl.

On je taky pako, teda sorry…

Jo, blázen… – musím si přiznat, že jsem nemocnej, duševně. Někdo má zas cukrovku nebo žlučníkový kameny, no…

Zmiňuju to proto, že mi některý ty tvý verše z blázince připomínají jeho texty – taky takové na první pohled říkanky, které ale mají existenciální rozměr vycházející ze zkušenosti, kterou obyčejní smrtelníci nemají…

Silný příběh a jednoduchý vyprávění… Já si uvědomil, že jsem strašně jednoduchej a možná to bylo něco, co jsem si potřeboval uvědomit v tom zmatku tý deprese. A vlastně jsem si uvědomil, že to odpovídá i vztahu k literatuře, který je mi blízký.

Jak těch sedm týdnů hospitalizace probíhalo.

První věc byla, že jsem byl zaskočený, jak dobře to tam funguje a jak jsou všichni přesně takový, jaký mají být.

Profesionální.

Profesionální. To je úplně nový ústav, napůl výzkumák, neexistují tam jiný pokoje než dvoulůžkový, se samostatným příslušenstvím, široký prostory, světlo a tak, ale co je fascinující je, že od poslední uklízečky, přes vrátného či paní v kavárně jsou všichni vlídní, usměvaví, ochotní… Já jsem tam nikoho protivnýho nepotkal a byl jsem šokovanej, protože to znám ze svých oddělení, jak jeden protivnej člověk dokáže celou atmosféru oddělení zničit. Nabyl jsem dojmu, že to je první zdravotnické zařízení v České republice, kde to funguje tak, jak to fungovat má. Na druhou stranu je ale třeba říct, že mají na svou práci dost klid – nemají víceméně akutní příjmy, nemají psychotický neklid atd. Ale stejně, je to skvělý, že to někde opravdu funguje.

Jo, v blázinci jsou normální lidi, zatímco všude okolo jsou agresivní psychotici – v politice, v tramvaji, v obchodech… Jak to podle tebe funguje v Klecanech, by to přece mělo fungovat normálně v celé společnosti, ne?

To ano. Někdo může říct, ty jsi profesor neurologie, tak se o tebe starali. To není pravda. Ti vrátní atd. mě neznali a já viděl, že se tak chovají všichni ke všem – i k psychotikům i k lidem s demencí. Většina pacientů nechce z lůžkové psychiatrie odejít, protože tam byla jako v inkubátoru a pak je vypustí do světa, kde se jim to stalo a kde narazí na věci, v kterých se nevyznají nebo je nezvládají. A ten pobyt má strukturu, budíček v sedm, snídaně a tak dále, pak je program, který každý den běží do tří. Večer jsou relaxace, začíná se ráno rozcvičkou, pak jsou různý psychoedukace, skupinová psychoterapie a arteterapie, cvičení a tak. Leccos z toho mi zpočátku přišlo jako blbost, třeba doplňování křestních jmen známých herců mi moc zábavný nepřipadalo, ale postupně jsem pochopil, že je strašně důležitý, muset vstát a něčím se zabývat, den musí mít určitou strukturu, jinak se úplně rozpadneš. A i když třeba lidi nevědí důvody, proč to mají dělat, tak je to vyzkoušený desítkami let, že je ten řád důležitý, protože depresivní člověk, který nevstane celej den z postele, se propadá do té hrůzy dál a dál. Ale tady prostě musí vstát, musí se vysprchovat, zacvičit,, musíš komunikovat, aspoň bazálně, nebo i jen sedět a mlčet. Uvědomil jsem si, jak jsem si uškodil, že jsem nebyl ve svým životě schopnej udržovat nějaký denní řád a že když je člověk ponechanej sám sobě a není na sebe přísnej, tak je to cesta do pekel, tedy pro mne. Tam ti to nedovolí, ale vlídně ti to nedovolí. Ale nechci mluvit o řádu, je to spíš rytmus nebo struktura, která – když funguje vně – dostává se i dovnitř. Až ten čtvrtý týden tohoto pobytu tam jako bych vyšel z mlhy – do tý doby si některý věci nepamatuju.

A básničky jsou z kterého období?

Myslím, že ty první začaly ještě v tý mlze – tam je to, že si neuvědomuju, proč jsem je psal, ale vím, že jsem musel mít pořád u sebe zápisník a vždycky jsem si tam něco napsal – třeba jen verš, dvě věty, ale některý jsem napsal najednou od A do Z. Jak se mi ale dělalo líp a líp, tak se mi začalo psát hůř a hůř.

Pro mě, pro každého člověka s takovouhle nemocí, je ale důležitý vědět, že se to dá přežít, i teďka s tou hospitalizací, kdy mi bylo ze začátku strašně zle. A pak, ty léky fakt fungujou – najednou zjistíš, že už nejsi v mlze, což není tvoje zásluha, nebo jen marginálně a teprve pak je na tobě, co si s tím počneš. Kdyby ale neexistovala antidepresiva, tak už jsem pětadvacet let mrtvej, nepřežil bych tu první epizodu.

Co je mozek?

Taková divná gelovitá hmota, která umí sama sebe měnit podle změn zevního prostředí a podle požadavků, které na ní to prostředí klade. Zabývám se jako doktor poruchami mozku třicet let, ale vlastně na to neumím odpovědět…

Jsou myšlení a cítění pouhý chemický reakce … ?

Ne, podle mne to, co říkáš jsou jenom prostředky, mechanismy jak se realizují „věci“. A navíc, dřív se třeba soudilo, že ty chemický reakce jsou pouze zakódovaný dědičně, ale teď je jasný, že třeba pokud se hodně zjednodušeně mluví o tom, že deprese je nedostatek serotoninu, tak to vždycky neznamená, že to máš daný dědičně, ten nedostatek – stejně tak ho způsobuje chronický stres, bolest, zkušenost nějakého mezního charakteru… Jsem neurolog, ale nejsem fundamentální neurobiolog.

Nebo chemik.

Nebo chemik. Teďko příští týden bych měl jet do jednoho blázince přednášet o vztahu neurobiologie a psychoterapie, jak to spolu souvisí – psychoterapie dělá úplně ty samý změny v mozku, bez léků, teda pokud funguje. Jsou studie, kde třetina pacientů brala léky, třetina dělala psychoterapii a třetina brala placebo bez psychoterapie a v každé té skupině se nějaký lidi zlepšili. A představ si, že i to placebo udělá v mozku u těch zlepšených lidí změny, které jsou zobrazitelné v složitých přístrojích a je to tedy aktivní léčba, za určitých okolností. Takže možná i to je jistá odpověď na chemii.

Celá společnost je jedno veliké placebo, často bohužel spíš nocebo, které postuluje to, co není, a ono to pak je.

Vědomí umožňuje obousměrnou cestu – to, co do mozku proudí, centrální zpracování a modulace a pak to, co jde z něj ven. A není nadarmo, že se mluví o člověku jako o bio-psycho-socio-spirituální bytosti. Fundamentální biologové jsou v tom de facto na stejné rovině jako fundamentální spiritualisti a každá ideologická pakáž.

Jak se neurologie, za ta léta co to děláš, posunula?

Existuje velký předěl v poznání mozku, když se objevily ty moderní zobrazovací metody. Ani ne tak CT, ale potom ta magnetická rezonance a pozitronová emisní tomografie, kdy můžeš dělat funkčně strukturální koreláty. Máš strukturu mozku a vidíš, že když třeba budeš číst text, tak se ti rozzáří aktivita v nějakém malém okrsku mozku, takže to spolu souvisí. To jsou fantastický věci. Například to, co a kde se děje, když tě lechtají na patě, co a kde se děje, když lžeš, co  a kde se děje, když máš žízeň, co a kde se děje při meditaci, co a kde se v něm děje, když například muzikant improvizuje.

A taky poznání takzvaný neuroplasticity, tedy že se mozek každou vteřinu mění a nejde přitom jen o změny funkcí, ale že se mění i jeho mikrostruktura, vznikají nové synapse, zahušťují se, vytvářejí se reverberační okruhy, vznikají nový bílkoviny, zřejmě se něco děje i s geny atd.. Už víme řadu let, že takový ten letitý názor, že máme tolik a tolik mozkových buněk a jenom je ztrácíme, je blbost. Vznikají nový mozkový buňky a vznikají zřejmě i tam, kde jich je potřeba. My se narodíme s několika málo vitálními funkcemi, musíme sát, musí nám být srdce, musíme dýchat… a všechno ostatní je jenom potenciál v mozku, který můžeme využít. Mozek je žijící, sociální struktura.

Ty funkce se jen musí probudit…?

Já nevím, jestli probudit, spíš vytvořit! Máš úrodnou půdu, do které musíš zvenku něco zasadit. To je adaptace, učení, trénink. A máš taky samozřejmě určitý kritický periody. Když dítě propásne určitý moment, tak se to pak už nenaučí nebo hodně blbě. Kdybys dal dítěti pásku přes oči a nechal jej takhle rok a půl a pak mu ji sundal, tak to dítě už nebude nikdy vidět. přestože ty oči jsou v zásadě v pořádku i ta část mozku, kde je zrakový analyzátor, tedy hodně zjednodušeně řečeno. To dítě ale nezná, co to je vidět, neproběhlo učení se vidět, učení porozumět viděnému a schopnost to pojmenovat. V mozku, kterému se nedostávají vnější vjemy, umírá strašně moc buněk. To nesouvisí s tím, že padesát tisíc neuronů každej den zničí alkohol, což je asi taky další hovadina. Funkce tvoří mozek a mozek tvoří funkci. To je fascinující.

Kde se tahle šílenost, zvaná mozek, kterou nelze myslet, ve vesmíru vzala?

To víš, něco víme o mechanismech a skoro nic o příčinách. Jak to máš ty. Co si o tom myslíš ty?

Jak jsi o tom mluvil: fundamentální biology a fundamentální spiritualisty považuju za pitomce stejné kvality, kteří o světě přemýšlí na úrovni pětiletých dětí, i když to bych dětem, jejich představivosti, křivdil.

Já nevím – ono je to tak extrémně složitý, že cosi v mém mozku se vzpírá uvěřit v to, co je třeba „pravda“, ale já to nechápu. Otázka je, jestli to je důležitý – tedy znát nebo si myslet, že na každou otázku existuje odpověď. Lékařský svět je posedlý medicínou založenou na klinických důkazech, teda složitých studií, což je nepochybně nejlepší z blbejch nástrojů na průkaz, že něco funguje. To honění po důkazech někdy ignoruje zkušenost, já tomu říkám experience – based medicína. Jenže např. v psychoterapii je mnohem těžší, složitější dělat výzkum a přinést „objektivní“ potvrzení efektu, než dělat výzkum chemický reakce.

Jak v tom funguje byznys?

No právě. Medicína založená na klinických důkazech vznikla také z důvodů ekonomických – nemáš důkaz? Nebudeme to proplácet, řekne pojišťovna. Tomu trochu rozumím. Co je ale dost zásadní – takzvaný důkazy se vyráběj v těch oblastech, kde jde o velký peníze, v jinejch skoro ne. Mnoho starých léků žádné studie nemá, a stejně víme, že fungujou. Čím víc v tý neurologii a se svými pacienty stárnu, tím víc jsem pokornější. Vždycky je dobrý mít na paměti, že vše nový není tak dobrý, jak se na začátku zdá.

Tak ti, Honzo, přeju, abys nemusel psát další várku básniček, tedy za podobné situace…

Asi to byla součást té zkušenosti, patřilo to k tomu, i ten fakt, že to přišlo a zase odešlo.

 

Sedm týdnů v blázinci

Jan Roth, jaro 2017

 

Začátek

Selhala mi mysl

Selhává i tělo

Jakej to má smysl

Hlavou divně znělo

Jestlipak tam venku

Je slunečno krásně

Když už jsem zbláznil

Tak zas píšu básně

Básně blbejch veršů plné

Člověk by se styděl

Prázdna strachu a těch léků

Svrchovanej příděl

Ráno

Úterní ráno

tak o půl pátý

není mi přáno

okovy sňatý.

Vstávám a chodím

tam a zas zpátky.

Nevím, zda zkrotím

zoufalství zmatky.

Kdybych tak věděl

pod tímhle trámem

kolik jen neděl,

Sbohem a Amen.

Chráním se

Ta nemoc si mne vzala

opět útokem

Těžce se brodím

ledovým potokem

Chvílemi mrznu v mělkém

Chvílemi tonu v hlubokém

Zajatý v pasti jsem

svým vlastním otrokem

Já přece nemohu

být sám sobě prorokem

Tak raději se držím

daleko od oken

Už více týdnů

Budím se ráno

V mozku nevypráno

Úzkost a deprese

Nic ze mě nestřese

Beznaděj únava

Doleva doprava

Semafor vypnu

Ani nepípnu

Dráždí mně ti druzí

Co mohou nemusí

Už více týdnů

Nechcípnu chcípnu

Sám sebe táhnu

Do hlubokých dolů

Dneska si řeknu

O hodně Neurolů

Asi mi

Asi mi hráblo

V mozku mi záblo

A všechny moje pevné opory

Jsou právě dneska venku z obory

A ani nevím

Zda se mi vrátí někdy zpět

Tak sám tu ležím v posteli

A bojím se že se mi

Už nikdy tady na zemi

Zdraví vrátí se

…

Dnes jsem se probudil

podivnou úzkostí

Teď radost je

Velikou vzácností

Hned jsem se posadil

Pyžamo zpocený

Za oknem měsíc mám

A deku na zemi

V byvších dnech dostal jsem

Pěknejch pár ran

Jak to, že sluha jsem

A ne mozku pán

…

Dokud žiju, raději

podržím si naději,

že jak život prožiju,

hezký věci zažiju.

A pak smrtka, žádnej strach,

promění mne v šedej prach.

Oj, oj, oj, oj.

Ach, ach, ach.

 2. typ

Můj otec měl taky 2. typu BAP

Když přišel domů, lehl si na kanape

A o 40 let později

Se o kanape podělí

Můj mrtvý otec a já

(BAP: bipolární afektivní porucha je duševní onemocnění projevující se episodami deprese a mánie. BAP II. typu nemá plně rozvinuté manické fáze, spíše jsou přítomny fáze hypomanické, dominují depresivní episody.)

Rozpočítávadlo

Popel popelu

Prach prachu

Slzy moři

A hněv bouři

Naděje oblakům

Smutek jen soumrakům

Kdo komu slouží

Po lásce touží

A vším se souží

V krvavé louži

Tohoto světa

Viz první věta

Tak trochu podle Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera

porod – život – nemoc – smrt

jsme jen cosi na padrť

pohleď Bože v naši duši,

abys slyšel, napni uši

radost láska úzkost smutek

samý kecy, skutek utek

že jsi stvořil celej svět,

to ses sakra musel sjet

Dal sis lajnu, co sis šlehl,

proč jsi raděj neulehl

na nebesích do mraků

a nechal těch zázraků

bez nich by tu lépe bylo,

všem by se hned ulevilo

Tobě, čertům, andělům

Myším, psům i člověkům

Vody, nebe, Adam, Eva,

Had a jabko, běda, běda

Všemohoucí Ty jsi prej

Jen se nám teď vysmívej

Ty žes to zvládl od A po Z

Vod jídla až po ten klozet

Co kdybys hned vše vzal nazpět

Začni znovu, líp se soustřeď

Jestli to zas poděláš

Neuslyšíš Otčenáš

…

Prázdno v hlavě jen deprese

Kolik moje hlava snese

Je to zdá se nad mou sílu

V tu stejně už nemám víru

Sedím tu a jen se bojím

Obstojím či neobstojím

Co budoucnost mi přinese

Asi znovu ty deprese

Došla mi inspirace

Došla mi inspirace

Byla tu se mnou jenom krátce

Zato v blázinci budu ještě

dlouho spáti sladce 

Ten stejnej Jirka

Nechce se mi vracet na pokoj

Tak jdu na záchod na chodbě

Tam stojí Jirka

A masturbuje

Jeho výraz tváře je stejně

Neproniknutelný jako

Vždycky

Nepohne jediným svalem

V obličeji

Jakoby jeho mozek byl

Odstřižený

Od pohybující se ruky

Z pohledu na jeho penis

Soudím, že tu bude

Ještě pěkně

Dlouho

„Sorry“, říkám

A jdu k sobě

Jirka se modlí

Jirka přichází a říká:

„Čau. Prosím Tě, máš chvilku?“

„Jasně“

„Znáš film Zachraňte Williho?“

„Znám.“

„Tak pojď prosím Tě a pomodli se se mnou.“

Jdeme si sednout. Jirka natahuje pravou ruku dopředu.

„Polož svou dlaň na mou“.

Poslechnu. Ruku má provlhlou potem. Tiskne mé prsty a začíná se modlit:

„Milostivý Bože, modlím se k Tobě. Prosím, spas Willyho a tím spasíš i mne. Amen.“

Pouští mou ruku a říká:

„Díky.“

„Já děkuju. Bylo krásné to s Tebou zažít.“

„Jo“, odpovídá nepřítomně a odchází zpátky do svého pokoje.

Tak hlubokou modlitbu jsem nikdy neslyšel.

 

 

Zkrácená verse rozhovoru, který vyšel v Babylonu č. 2/XXVI