Pohonit vidličkou. Poetický rozhovor s Beatricí Landovskou

1. Kdy rozhodla ses  dát slovům svým poetický rytmus, verš a rým? 

To nebylo rozhodnutí,
to bylo jen vnitřní pnutí.

V moři času uplynulém
nevidím už na tu chvíli,
kdy se verše z pera mého
pro  náš jazyk narodily…

Foto State Library of Queensland

 

2. Tys vědma, sudice, věštkyně, kartářka poesie! Neznalí žasnou, znalí tropí autarkie… Nalijme si rum s herbátem – jak jsi na tom s prózou, s dramatem?

S dramatem jsem na tom, zdá se, dobře,
neb dvě hry jsem dala jazyku,
že nespatřily zatím světlo světa,
už nevzbuzuje ve mně paniku.

Jsou samy v sobě pevné, uzavřené,
možná k naší době příliš kritické…
Ta první je o Víře, která nepoznaná,
zadupaná, světem bloudí
a jmenuje se podle toho „Věra“.

V „Koťátkách“ je drama rozepjato
mezi póly dvěma,
kterými mládí a zralost
odjakživa jsou
Je o Paměti, kterou musí stáří,
tomu mládí, nabídnout.

Ale s prózou – to je u mne jiná kapitola,
soukromá věc!
Snad  ještě pro ni nenazrála doba.

3) Tobě skvělé odpovědět skvěle… Měla jsi kdy chuť poslat lidi do prdele a žít, jak sis zvolila? Být voda i tequila?

Hele, hele, hele, hele!

Dej jinou otázku –

 

I kdybych byla Sibyla,

copak vím přesně,

co jsem kdysi zvolila?

 

Vždyť já jsem přece jenom člověk

a to je totéž jako lidi, lidstvo, lid…

 

Takže jsem tady stejně,  jako Ty a nebo i Oni

jenom Duše v těle

a tedy, v první řadě,

bych asi sama sebe měla poslat do prdele?

 

4. I když jseš zdatná výtvarnice s vkusem, Músa literární setkala se u tebe s plusem (či mínusem). Provádíš také magie, věrouky, psychoanalytické konstelace – co ještě vykonáváš za legrace?

Co vykonávám za legrace!?

Já ráda konala bych  jakoukoliv  legraci…

Bylo by ctí mi,  kdybych se mohla bavit jako král

Nu,  jiný příběh mi můj  Osud dal

 

Bez vtipu, bez smíchu a bez humoru

zabývám se problémy až do úmoru

 

Prožívám své dny jeden za druhým,

– je mi to líto, leč  jinak neumím –

než se v mnohých bolestech a křivdách brodit

 

Nebo máš za to, že cesty do hlubin duše jsou nějaký kabaret?

Že nejsou, se už ví stovky let!

 

Snad mi nebude to ke hříchům  připočteno jednou,

že nepodařilo se mi,

v životě mém

„pomáhat“  lidem – humorem!

 

5. Fatalita normalita totalita byla žita. Jak hodnotíš současnost umění pro demokracii prospěšnost? 

Fatalita? Byla syta.

Normalita? Byla bita

A totalita byla žita.

 

A dál už nevím, co chtěl básník říci svojí otázkou?

 

Zdá se mi, že rýmovat umění, demokracii a prospěšnost se nějak nedaří.

Prostě ani dvě z těch tří, mám dojem, se spolu nespáří…

foto: Malek Bellahsene. Zdroj: Flickr, Public Domain

 

 

Beatrice Landovská: 5 básní

 

SLYŠÍM SVOJE SLOVA

kterak se ke mně vrací z cest

svá slovní spojení

bouři slov!

A znova

Cítím je téct

z vrcholů

z věží své skryté slávy

Proroctví odchodu

Až zvednu hlavu

budu to já

za kým půjdou?

JAKO BY MI NĚKDO ČETL

přes rameno

kdekoliv

se schovám

mám vás s sebou

jako stíny kradete se tiše za mnou

ach

cítím vaše rudé našlapování

stopy zrady

vystýlají mi zevnitř břicho

Sebedelší kabát

neskryje to

jak jsem rozdupaná

Sebedelší ulice

nepohltí

mou rychlou chůzi

A kroky se odrážejí

ryčí

Jen vaše bestiální blízkost

vlaje mi v patách

Úží mě

jako by

řečištěm

prchala

jediná slza

proti proudu

své minulosti

CHYSTÁM SE DO EMIGRACE

zleva i zprava

se stahují do středu

mé duše

cizí lidé

Připadám si jako Židovka

chystám se utéci

Kam?

Nahoru

Proletět komínem

v mladém

věku

V jednom rozložitém měšťanském domě

na nábřeží

sídlí úzkost této země

tohoto magického města

Vidím nádherné dvoukřídlé schodiště

vycházející z řeky

jež protíná hluboko

srdce tohoto domu

vrací se zpět

jako by paže města

objímaly

svůj plynoucí čas

Tvá světelná mapa

mapa města

Věro!

Tvůj sen z plátků jemnějších

nežli je pokožka

nahých duší

Tvá světelná mapa tohoto města!

A modrá smrtelná zář

jeho očí

tvých očí

Navrátilče!

V suterénním bytě už dávno

není třeba

skrývat historické přednášky

Mapa vlaje nad věžemi

jako osud

jako cár kůže

V tom bytě bydlím s tebou

a tísním se s tvou milenkou

na jednom kanapi

spíme ve třech

a já jsem duch

Vnímám zmizelá vědomí

v dobách kdy řadily se znaky

ve slova

v obrazy

a do příběhů

pro archu Úmluvy

v podloží úzkostných

křivolakých zdí

V každém tvém okně

v každém Tvém oku

je Bůh

ZJEVIL SES

a vypadáš jako

muž

ale pro mě

jsi jenom jedno

sousto

Když se krčíš na talíři

honím tě vidličkou

jako kousek

masa

zatímco obědvám

s manželem

s dětmi

a s babičkou

v utahaným každodenním

klidu

Moje mlácení

příborem

se nedá jen tak

přeslechnout

Ostrýma špicema

jsem ti probodla

hřbet

a ty už krvácíš

po talíři

scvrklej a raněnej

v tý svý zelený bundě

Pořád sebou

smýkáš

vypadáš jako můj

potrat

a při tom jsi urostlej

nádhernej

chlap

Že bys mě umačkal

v náručí

kdybys mohl

chtít

NA TVÉM NĚŽNÉM LÝTKU

těsně nad botou

líbají se dva ptáci

křehce napínají svá útlá těla

aby se navzájem dotkli

jen špičkami zobáků

Prohnuti a zapleteni

v souvislostech pavoučí sítě

kvetou dvojhlasně

Musím je udržet

aby se nezměnili

v lístek

ornamentu