Před třinácti lety, 29. května 2005, dostala evropská integrace pořádnou ránu, poněvadž francouzské referendum o nové evropské ústavě skončilo jejím zamítnutím, konkrétně výsledkem 55 % proti, 45 % pro při volební účasti skoro 70 %. Krátce poté jí zasadilo definitivní hřebík do rakve referendum v Nizozemsku.

Lze sice namítnout, že se vlastně nic nestalo, neboť lisabonská smlouva později zavedla plus mínus to samé. Nicméně při francouzském referendu se necudně odhalily problémy, které evropskou integraci sužují dodnes. A nelepší se to, spíš naopak.

Euroústavu tehdy zamítla zvláštní voličská koalice. Že budou proti příznivci Národní fronty, bylo celkem zřejmé, leč podpora této politické straně v parlamentních volbách dlouhodobě nepřesahovala 15 %. K „lepenovcům“ se ale přidalo hodně voličů levice, kteří se obávali oslabení svých sociálních práv, jelikož navrhovaný model evropské integrace vnímali jako nástroj neoliberálního, tedy příliš kapitalistického přístupu k ekonomice a jejímu řízení. Vadil jim zejména volný trh práce a služeb. Značná část voličů, a asi nejen levicových, měla prostě strach z polského instalatéra (v polštině to zní kouzelně: polski hydraulik), což byla zástupná metafora pro ohrožení pracovních míst ekonomickými migranty ze zemí střední a východní Evropy. Z těchto důvodů šla euroústava ke dnu, tedy nikoliv na základě věcného zvážení navrhovaných regulí zodpovědným francouzským voličstvem, ale z příčin politických, úzce ekonomických, emočních, symbolických.

Dva roky staré britské hlasování o brexitu se pak tomu francouzskému hodně podobalo: věcná znalost problému u voličstva chabá, nesmyslů a emocí zato plné hrsti. A i to „strašidlo polského instalatéra“ jako hlavní hnací motor pro vítěznou stranu, pro „ne“ a „odejít“, zůstalo, pouze se mu říkalo trošku jinak: „polská havěť“. Přičemž adjektivum „polský“ jednoduše znamená středo- a východoevropský, a zahrnuje tudíž i nás, Čechy.

Češi se bojí islámských migrantů, byť u nás žádní nejsou, Západoevropané se obávají „polských instalatérů“ či rovnou „polské havěti“, i když u nich zpravidla solidně vykonávají práce, které tamní vyspělí a povýšení domorodci často ani vykonávat nedovedou, poněvadž jsou to, s mírnou nadsázkou řečeno, navoněné, vymydlené, napapané, vysportované, ale v podstatě nešikovné kancelářské krysy. Nebo manažeři kancelářských krys, tedy kancelářští potkani. Přičemž ona západoevropská xenofobie vůči východní části Evropy nevznikla jako reakce na naše odmítání migračních kvót, existovala tu dlouho, dávno před francouzským referendem z roku 2005. A právě tento příkop, toto vzájemné neporozumění, může EU snadno zahubit.

Zvláště když je dost nemotorná a nesrozumitelná. Jak by ne, snaží se o spojení národních států a národních identit s potřebou existence nějakých celounijních funkčních, zejména operativně funkčních institucí. Avšak na starém kontinentu se za dlouhá staletí neustálých bratrovražedných krvavých bojů nakupilo až příliš mnoho historických a kulturních přehrad i animozit.

Na počátku dvacátého věku byla Evropa centrem světových impérií – britského i francouzského, a i když impéria španělské a portugalské v té době již dlouho postupně skomírala, o místo na slunci se začali drát čerstvě sjednocení Němci a Italové.

Koncem devatenáctého století si mohla Britská říše „pronajmout“ od Číny Hongkong na 99 let s vědomím, že jí tak jako tak bude patřit navěky, a že si proto může dovolit luxus zachování dekóra, a namísto holé uzurpace řešit vše smlouvou o „pronájmu“. Po sto letech nemohl relativně malý evropský ostrov jménem Velká Británie, jehož kromě přistěhovalců s původní říší spojovaly hlavně vzpomínky, malebně zobrazované třeba na plechovkách s čajem, dělat nic jiného, než Hongkong poslušně předat komunistické Číně, která se sice zavázala zachovat v něm na dalších padesát let kapitalistický systém (a snad i trochu demokracie), leč spíše proto, poněvadž se to samotné Číně takticky náramně hodilo.

Inu, časy se mění. A zatímco od konce druhé světové války jsme byli svědky postupného stahování evropských impérií na rodnou evropskou hroudu, nyní se do Evropy tlačí příslušníci po staletí ovládaných národů. A těžko se jim divit.

Tlak velkých evropských států na posílení stupně integrace měl a má svou železnou logiku: oslabená a historicky poražená impéria tak mohla spojit síly a snažit se ze sebe učinit alespoň jednu mocnost (nikoliv vojenskou, nýbrž ekonomickou a politickou) pod společnou evropskou vlajkou. Británie se však nedávno trhla, Itálie možná brzy zbankrotuje a mezi starými a novými členskými státy EU zeje hluboký příkop. Situace je opravdu vážná. Ale tím spíš pak zůstává rozum stát nad blouznivci, kteří tvrdí, že si Česká republika dokáže uchovat suverenitu vystoupením z EU. Vždyť pokud bychom pomocí nějakého referendového czexitu vystoupili, naší nejlepší vyhlídkou se pak stane role jakéhosi malého českého ruského Hongkongu.