Počáteční čínské popírání nové SARSu podobné chřipky bylo široce kritizováno jako významný faktor, který umožnil rozšíření koronaviru. Ti, kteří jsou obeznámeni s čínskou politikou, nemohou být překvapeni snahou čínských úřadů problém utajit. Cenzura ve jménu ochrany ‚harmonické společnosti‘ je převažující sociopolitickou prioritou v Číně od roku 2004* (Barr, 2011). Vezmeme-li v úvahu nadcházející oslavy západního a čínského Nového roku a probíhající městské a provinciální společenské akce, pak se zdá být jen logické, že se místní zdravotnické orgány rozhodly nevyužít Národní zpravodajský systém, do kterého po epidemii SARSu z roku 2003 Čína investovala 1,1 mld RMB (asi 3,63 mld. Kč, pozn. P.F.). Namísto toho se úřady soustředily na umlčování oznamovatelů, jako byl Dr. Wen-Liang Li, kteří byli obviňování z ‚narušování pořádku‘ (Zhao 2020).

Dopad vládní cenzury bude silně podceňován (pokud mu bude vůbec rozuměno), jestliže na něj bude nahlíženo jenom v termínech politické správnosti. Pokud budeme takto postupovat, neporozumíme tomu, jak Čína, nebo jiné společnosti s obdobnými cenzorskými praktikami, může zlepšit sociální odolnost pro příští krizi.

To, co pandemie covidu-19 ukázala, je mnohem hrozivější stránka cenzury. To znamená, že jakmile cenzura prováděná shora dolů začne být společností pokládána za normální (jako je tomu v případě Číny v průběhu posledních 16 let), pak už to není jen záležitost politické kultury, ale stane se to součástí kolektivní mentality, ‚řídí chování‘ (v orig. conducts the conduct; pozn. P.F.), abychom použili foucaultovského termínu. Podle mých pozorování covid-19 ukazuje, že chronická cenzura vede společnost k akceptaci potlačení individuálních, sociálních a vědeckých možností.

Život s cenzurou

Na konci prosince 2019 jsem se svým manželem navštívila Peking, abychom zde provedli terénní výzkum. Během pátého dne našeho pobytu v Pekingu jsme oba pocítili symptomy zánětu sliznice doprovázené horečkou. Takové dýchací potíže jsou obvyklé u lidí, kteří nejsou adaptování na pekingskou suchou zimu a znečištěné ovzduší. V té době větší množství našich čínských přátel pracujících ve zdravotnictví mělo povědomí o fámách, podle kterých se ve Wu-chanu šíří nějaký mysteriózní zánět plic. Říkali nám, že jsme ‚trendy‘ a domnívali se, že bychom mohli být součástí tohoto posledního zdravotního mysteria. Ve skutečnosti jsme měli jenom běžné nachlazení a rychle jsme se uzdravili.

Je skoro nepředstavitelné, dnes, o 100 dnů později, že by si někdo dělal legraci z covidu-19, a to je přesně to, co dokonale ilustruje všeobecný pocit na začátku propuknutí pandemie v Číně. Naši přátelé si byli velmi dobře vědomi cenzury a skutečnosti, že pravda o epidemii může být zamlčována. Ale počítali s tím, že to nejhorší, co se může stát, je, že se jedná o nějaký další SARS, který Čína zvládne stejně jako ten předchozí.

Je těžké říct, jestli naši přátelé špatně odhadli míru cenzury nebo jestli čínská vláda špatně odhadla rozměr epidemie. Realita byla velmi brzy chápána úplně špatně, pravděpodobně vzhledem k okolnostem reportování o viru. Po návratu do Británie v lednu se stalo součástí mé každodenní rutiny ukládání čínských zpráv a klíčových komentářů o viru prostřednictvím množství screenshotů, spíše než jednoduchým ukládáním odkazů. Dělala jsem to proto, že ‚disharmonické‘ obsahy webu mohly rychle zmizet beze stopy, neboť během ledna byly články vztahující se k epidemii terčem cenzury. Ve skutečnosti, vzhledem k osmihodinovému časovému posunu mezi Čínou a Británii, nebylo pro mě neobvyklé vstávat ráno jenom proto, abych zjistila, že půlka článků publikovaných přáteli byla už odstraněna nebo k nim byl odepřen přístup. Samozřejmě, že cenzurovaný obsah mohl být zčásti tvořen falešnými zprávami, ale současně bylo jasné, že je vyžadováno, aby články byly v souladu se stranickou linií.

Co je ještě důležitější, covid-19 ukázal často ignorovaný způsob, jakým cenzura pracuje, pokud je důkladně zapracována do politického systému. Její všudypřítomnost způsobí, že nemusí být nezbytně centrálně koordinovaná, ale funguje, i když je ponechána sama sobě. To znamená, že cenzura se stává nástrojem orgánů na různých úrovních a může být aplikována různě, podle místních potřeb. Například, ve srovnání s mnoha ostatními v rané fázi méně dotčenými městy, wuchanská lokální media byla silně cenzurována. Podle korpusu studií čínských oficiálních novin provedených studentem mediálních studií Honkongské univerzity, mezi 1. lednem a 20. lednem 2020 bylo o koronaviru reportováno jen čtyřikrát ve wuchanských regionálních novinách Čchu-tchien Tu-š‘ Pao, z toho dvakrát ve formě vyvracení ‚fámy‘ a dvakrát jako zpráva místního zdravotnického úřadu (Qian, 2020). 20. ledna, den předtím, než prezident Si Ťin-pching veřejně oznámil vážnost situace a tři dny před uzavřením Wu-chanu, tamní zprávy stále ještě oslavovaly, že bylo poskytnuto 20 tis. volných lístků na hlavní turistická atrakce nabízené veřejnosti s očekáváním náporu turistů během jarních prázdnin.

Tyto oblastní dezinformace vedly k očividně paradoxní reakci veřejnosti: Koncem ledna, kdy se většina měst po celé Číně začala viru obávat, obyvatelé Wu-chanu se stále ještě chovali bezstarostně. Na konci ledna, kdy jsem prostřednictvím internetu hovořila s jistým wuchanským profesorem, vystudovaným v Británii, rozptyloval moje obavy ohledně epidemie. Pokládal je za přehnanou reakci způsobenou spekulacemi médií. Klasický příklad ‚přehánění rizika‘ mi vysvětlil z obrazovky. Jistě, ve Wuchanu bylo nejvíc z 200 potvrzených případů, ale Wu-chan má 11 mil. obyvatel, argumentoval. Ujistil mě, že situace není ‚ve skutečnosti‘ tak vážná. Tato profesorova reakce mi připomněla zprávu, která kolovala na WeChat, hlavní čínské sociální síti, jenom pár dní před uzavřením: ‚Lidé v Chan-kchou (okrsek, ve kterém byl covid-19 identifikován poprvé) šťastně užívají svoje jarní prázdniny k nakupování, užívají si společného jídla a večírků… Celý svět ví, že Wu-chan je obklíčen, jenom Wu-chan to pořád ještě neví.‘

Ve skutečnosti to byly pekingské noviny spíše než wuchanská média, které jako první zpochybnily upřednostnění ‚sociální harmonie‘ za cenu popírání, jak to prováděly wuchanské úřady. Článek s nadpisem ‚Wuchanská nejasnost nás nemůže nechat klidným‘  přirovnával pokus úřadů ‚smířit‘ vir s politickou linií k situaci ‚nahého v trní‘, který nebere ohled na nebezpečí. O pár dnů později po našem rozhovoru s profesorem byl Wu-chan uzavřen.

S odstupem času by mě zajímalo, kolik obyčejných obyvatel ve Wu-chanu se cítilo být v situaci ‚nahého v trní‘ v době, kdy byl Wu-chan uzavírán, zatímco oni žili běžným životem. Dále by mě zajímalo, jestli se wuchanští úředníci taky cítili jako ‚nazí v trní‘, když znali  data z nemocnic a zdravotních úřadů, které napomáhali utajovat. Je-li cenzura institucionalizována nebo spíše ‚konstitucionalizována‘ v systému, fakta se v konfrontaci s různými vrstvami cenzury a autocenzury rychle stávají nadbytečnými.

(* Tím nemá být řečeno, že cenzura se v Číně objevila až v roce 2004. Ale nový směr čínského vedení stanovený tehdejším prezidentem Ťin-tchao Chuem, usilující o dosažení politické jednoty a sociální harmonie, dále legitimizoval a povzbudil praktiky cenzury na různých úrovních společenského života.)

Z angličtiny přeložil a zkrátil Petr Fiala.

Veškeré náměty a připomínky budou autorce, britské profesorce sociologie pracující na Kentské univerzitě v Canterbury, tlumočeny. Celý text bude publikován v britském časopise Surveillance & Society.

‚The Coronavirus Story Is Too Big for China to Spin‚, The New York Times, 14 February 2020

‚What the Party media were up to when the virus spread‚ Radio Television Hong Kong 10 February 2020. Zhao, K. (2020)

Barr, M. (2011) Who’s Afraid of China? The Challenge of Chinese Soft Power. London and New York: Zed Books Qian, G. (2020)