Dnes 14. ledna 2024 v nemocnici Sklifosovského v Moskvě zemřel ve věku 76 let básník, esejista a jeden ze zakladatelů moskevského literárního konceptualismu Lev Rubinštejn (1947–2024). Oznámila to jeho dcera. Zemřel tragicky – nerozhlédl se na přechodu a porazilo ho auto. Několik posledních dní života byl v kómatu, v umělém spánku, a bezesporu bojoval se smrtí. Ljova měl totiž život nesmírně rád, byl „žizněradostnyj“, což je pěkné ruské přídavné jméno, které se ale do češtiny nedá tak docela přeložit – obyčejné „radostný“ nestačí, spíš „životně radostný“, „radostný ze života“.

Zprávu o jeho smrti někdo omylem pustil do médií už o dva dny dřív, když byl ještě naživu. Všichni ho začali oplakávat, ale pak se ukázalo, že to není pravda: vyvrátila to jeho dcera a jeho ošetřující lékař. Takže nám smrt Ljovu ještě na chvíli vrátila. Byl to hezký čas, protože jsme věděli, že je tu ještě s námi, že je ještě v Moskvě, která už bez něj nikdy nebude, jaká byla. Nikdy z ní mimochodem neodjel – nehledě na válku, nehledě na nic by to neudělal. Potřeboval Moskvu k životu a ona potřebovala jeho.

Ljova psal své krátké verše na kartotéční lístky – na každém bylo slovo nebo krátké slovní spojení, a třicet, padesát, sto takových lístků tvořilo něco jako poemu uloženou v krabičce. Z ní Ljova lístky jeden po druhém tahal a předčítal je. Když přišla zpráva, že ještě neumřel, říkal jsem si, že vytáhl ještě jeden lístek. Pro každého, kdo ho znal, na něm bylo napsáno něco jiného a každý ho celý den nosil v hlavě. Byl to jeho poslední lístek.

Toto je rozhovor, který jsem se Lvem Rubinštejnem pořídil pro časopis Roš Chodeš v roce 2017, když přijel na naše pozvání do Čech na festival Ruský výsadek. Vystoupil tehdy v Táboře, v Praze a Černošicích. A měl u českého publika velký úspěch. Alena Machoninová tehdy také přeložila jednu z jeho krabiček, kterou pod názvem Máma myla mísu u příležitosti festivalu vydalo nakladatelství Petrkov v úpravě Heleny Šantavé.

Lev Rubinštejn nebyl jen básník, ale také angažovaný intelektuál, který se vždy snažil aktivně ovlivňovat společenské dění v Rusku. Hájil nespravedlivě stíhané, účastnil se akcí na obranu demokracie a občanských svobod a glosoval aktuální dění – a především právě o situaci v tehdejší ruské kultuře a politice jsme tehdy se Lvem Rubinštejnem hovořili.

Ruský režim je jako nosorožec

Jak se dnes žije konceptuálnímu básníkovi v Moskvě? Je to inspirující město?

Je to město, které člověka nesmírně inspiruje a zároveň je to město-upír, které z něj vysává všechny síly. Je podobné Mrtvému moři, kde je voda tak nasycená solí, že se tam nedá utopit. Ale těžko se mi to posuzuje, protože Moskva je mé rodné město – nemám na vybranou, jinde žít nemohu. Zkoušel jsem, jestli mi nesedne nějaké jiné město v Evropě nebo Americe, ale zatím jsem žádné nenašel.

V posledních letech, především po okupaci Krymu, se z Moskvy stává téměř výstavní město. Je to ideologický záměr? Snaží se dnešní režim ohromovat „stavbami pětiletky“?

To všechno samozřejmě hraje svou roli, ale je to podružné. Dnes není podstatná žádná ideologie, ale peníze. Nahromadilo se tu jakési obrovské moře financí a teď se hledají cesty, jak je dát do oběhu, vyprat. Je pravda, že oproti minulým dobám mají ty „investice“ skutečně poměrně kulturní ráz… Jsou to ale jen druhotné, ne-li terciální příznaky toho, co se v Rusku děje.

Partie o ruskou kulturu

Na přelomu let 2011–2012 ses aktivně účastnil protestního hnutí, které usilovalo o politické změny v Rusku. Co tebe, básníka, vede k politické angažovanosti?

Opozičně naladěný jsem už od mládí, především v otázkách estetiky. Být v kontrakultuře je můj přirozený stav. Za komunismu jsem byl protisovětský člověk – i když disidentem v pravém slova smyslu jsem nebyl, věnoval jsem se jen umění. A v tom se pro mě nic nezměnilo, i když žijeme v úplně jiné době. Jakmile zaznamenám ve společenském a politickém životě známky toho, co si v duchu označuju jako neosovětské, vyvolá to ve mně okamžitou přirozenou reakci – skoro chemického charakteru.

Pro politickou situaci posledních let je příznačná snaha bdít nad mravností umění, případně s tím nemravným a dekadentním zatočit. Je to věc řízená shora nebo to tak lidé opravdu chtějí?

Jde to i zespodu i shora. V těch, kdo řídí stát, ale i v každém jednotlivci se za poslední léta přirozeně nahromadila obrovská zásoba abstraktní, iracionální nenávisti. A ta nenávist neustále hledá způsob, jak se uplatnit, hledá objekty, na kterých by se mohla vybít. Ideálním, velmi pohodlným cílem jsou především nejrůznější menšiny. Nenávidět je samozřejmě možné i většinu, ale to už je nebezpečné. Samotná nenávist je ale podstatnější než její předmět. Ten se může střídat: jednou jsou to přistěhovalci, pak cizinci, pak homosexuálové. Za poslední léta jsme zažili strašné výbuchy homofobie, války s takzvaným rouhačstvím, objevují se šílené zákony o urážce náboženského cítění. Přitom žádný zákon o urážce cítění nevěřících není.

Tu část kultury a literatury, která si udržuje nezávislost a není stižená autocenzurou, je také možné považovat za takovou ohroženou menšinu?

Samozřejmě. V ruských dějinách hrála kultura a především literatura vždycky důležitou společenskou roli. I v sovětských dobách byla předmětem bedlivé pozornosti moci, státu, stranických orgánů a vždycky byla zranitelná. A nejde ani tak o to, jestli to byla literatura dobrá nebo špatná – jako společenská instituce byla zkrátka důležitá. Po perestrojce a pádu Sovětského svazu se kultura ocitla kdesi na periferii vědomí, protože lidé věnovali většinu času vlastnímu přežití. A pro kulturu to byly ty nejšťastnější časy, protože byla ponechaná sama sobě, nikdo ji neomezoval, cítila se naprosto svobodně. To trvalo od konce 80. let přibližně do roku 2005. A pak ti, kdo měli hodně peněz a moci, dostali chuť kulturu si přivlastnit. V tu chvíli se objevila první obvinění z rouhačství a urážky náboženského cítění, začalo se nejdříve opatrně a potom čím dál hlasitěji vysvětlovat, jakou kulturu lid potřebuje a jakou ne.

A jak si státní moc tu „správnou“ kulturu představuje?

To je pořád stejné – musí to být kultura, která bude sloužit zájmům moci. V sovětských dobách to bylo to, co odpovídalo oficiální ideologii. Ale dneska žádná oficiální ideologie neexistuje, pokud nebudeme počítat snůšku všelijakých naprosto tmářských postulátů, které je těžko nazvat ideologií. Nevynalezli nic kromě slova patriotismus, které je naprosto prázdné a horko těžko se pro něj hledá nějaký obsah. Nicméně režim se jím může ohánět, aby dosáhl v podstatě zcela pragmatických a většinou zištných cílů, které s žádnou ideologií nemají nic společného.

Jsou zásahy režimu proti svobodné kultuře systematické?

Dnešní režim myslím nemá žádnou strategii. To, co dělají, připomíná špatnou šachovou partii – přemýšlí nanejvýš o tah dopředu. Vlastně nehrají šachy, ale dámu. Protože v šachu se dá chodit zpátky. V dámě ne. Neumějí se vracet. To má své plusy i minusy. Může se jim zdát, že postupují směrem k vítězství, a ve skutečnosti směřují k vlastní záhubě. Ale vzít něco zpět neumějí. Jako nosorožec – ten taky umí chodit jenom dopředu, neumí couvat.

Je takovým nepromyšleným tahem vpřed i případ režiséra Kirilla Serbrennikova zjevně nespravedlivě obviněného ze zpronevěry státních dotací?

Moji známí z divadelních kruhů tvrdí, že divadelní ekonomika v Rusku funguje tak, že zavřít se dá prakticky kdokoliv – režisér, ředitel divadla, účetní i herec. Je tam vždy spousta peněz, které se nutně ocitnou mimo účetnictví – jinak to nejde. A toho využívají vyšetřovací a soudní orgány, když potřebují někoho skřípnout. Mnozí se domnívají, a já bych s nimi souhlasil, že celý ten případ s Gogol-centrem a Kirillem Serbrenikovem je signál kulturní obci. Signál, který říká: „Vážení, nemyslete si, že někdo z vás je nedotknutelný. Zavřít můžeme nejenom někoho bezvýznamného, ale i slavného člověka. Takže si to dobře rozmyslete: když si od nás berete peníze, tak nám taky musíte sloužit.“

Se Serebrennikovem se solidarizují nezávislí umělci jako ty, ale třeba i hvězdy show byznysu jako zpěvák Filipp Kirkorov nebo patrioticky orientovaný režisér Fjodor Bondarčuk. Mohou se tak různí lidé shodnout na nějakém bojkotu režimu?

To je velmi důležité téma, které se nyní horem dolem probírá. Ale mě se tohle dilema vlastně netýká. Mě zformoval ruský underground, a tak jsem jako autor a umělec prakticky nikdy se státem v žádných vztazích nebyl. Kromě důchodu jsem od státu nikdy neviděl ani halíř. Ale každý druh umění má jiné možnosti. Film a divadlo se bez státních peněz téměř obejít nemohou. Stejně tak velké orchestry. Spisovatelé mohou. Ale pokud se nepokusíme stát zastavit, bude se dále snažit rozšiřovat svůj vliv na kulturu a může se například pokusit ovládnout i nakladatelství. A v tu chvíli už by vznikla otázka, kdo se smí vydávat a kdo ne. Takže vzepřít by se měli všichni, dokud je čas.

Konceptualismus s koloritem

Když jsi začínal psát a hledal svůj styl, navazoval jsi vědomě na avantgardu, ať už tu první z 20. let nebo druhou, poválečnou z okruh básníků lianozovské školy?

Začínal jsem sám za sebe, ale nemohl jsem vnitřně nepočítat s tím, co bylo přede mnou. Ale o mnohém jsem jednoduše nevěděl. Třeba o konkretismu, našem i západním, o poezii Vsevoloda Někrasova nebo Kabakovových albech jsem se dozvěděl až poté, co jsem jako básník vyzrál. Mnohé z toho je mi esteticky blízké, ale dlouho jsem o tom neměl tušení, a tak jsem znovu objevoval Ameriku.

V čem se liší moskevský romantický konceptualismus od konceptualismu západního?

Za prvé vznikl o pár let později, jako ostatně všechno v Rusku. V ruském umění je taková tradice, že se přebírají západní paradigmata, která se potom obohatí o nějakou výjimečnou místní ruskou problematiku, dodá se jim kolorit. A přibližně totéž se u nás stalo s konceptualismem. Důležité je, že je opravdu čistě moskevský. V čem, to už je ovšem těžké vysvětlit. V žádném případě není třeba petrohradský. Mám strašně rád takovou klasiku konceptualismu, práci Josepha Kosutha Jedna a tři židle – podle mě je to naprosto geniální dílo. Kdyby něco takového vzniklo v Moskvě, na té židli by určitě někdo seděl, třeba autor a něco by popíjel.

A jak chápat slovo „romantický“?

To vymyslel Boris Groys a po pravdě řečeno mi to nepřipadá moc přesné. On vycházel z toho, že celá ruská avantgarda je tak či onak svázaná s romantismem a romantickou estetikou a dokonce ideologií. Já myslím, že je to trochu přešpekulované.

Nebylo přesnější označení „kontextualismus“, se kterým přišel Vsevolod Někrasov a které se neujalo?

Je to velice přesný termín, který dobře pasuje i k tomu, co píšu já. Sám jsem také zkoušel zavést jeden termín – „situacionismus“, tedy umělecká výpověď, jejíž hodnota spočívá v tom, že kolem sebe vytváří situaci. Kdysi jsem si to pro sebe definoval tak, že v současném umění je umělecké vyjádření cenné do té míry, do jaké vytváří debatu samo o sobě.

Historická nepříčetnost

Na konci října bude v Moskvě na Sadové třídě odhalen velký pomník obětem stalinských represí. Zároveň se tam nedávno objevila Stalinova busta – pravda v řadě dalších ruských vladařů, ale stejně je to symbolické. Jak je taková kombinace možná?

Je to takový eklektismus naší doby. Prožili jsme si období postmoderny, která existovala jen v oblasti umění, a teď proniká i do oblasti politiky, společenských vztahů a každodennosti. Jenom proto můžeme žít ve městě, kde existuje zároveň Sacharovova a Andropovova třída. To všechno má stejný základ.

V jednom svém eseji v této souvislosti hovoříš o „historické nepříčetnosti“. Mohl bys vysvětlit, co máš na mysli?

Historii u nás mnozí vnímají úplně jinak než v obecně přijímaném evropském slova smyslu, tedy že je lineární, že je to sled nějakých událostí, které jsou tak či onak provázané kauzálními vztahy. Historická nepříčetnost vzniká, když se historie vědomě zaměňuje mýtem, ve kterém nehraje roli čas. Když se třeba nějaké dnešní události nebo činy vysvětlují nebo obhajují obdobnými, které proběhly před dvěma, třemi, čtyřmi stoletími. Občas se někdo snaží obhájit Stalinovy represe třeba tím, že i ve Francii byla přece Bartolomějská noc a Američané zase vyvraždili své indiány.

Blíží se výročí říjnové revoluce. Jak se k němu staví dnešní režim?

Zatím velmi rozpačitě, nevědí, co si s tím počít. Je to zase ta postmoderna, která už někdy nabývá schizofrenních rysů. Na jedné straně je pro dnešní režim hlavním zaříkadlem stabilita, čemuž protiřečí jakákoliv revoluce, která představuje chaos a hrůzu a je vždy inspirovaná Západem. Na druhou stranu, jak dnes rádi říkají, jsou to všechno naše dějiny. Naše občanská válka, naše rudá armáda, náš rudý teror… A když jsou to naše dějiny, jsou nutně dobré. Naše špatné dějiny neexistují. Tyhle dvě teze teď musí nějak propojit. Uvidíme, jak to zvládnou.