Neil Young, gigant amerického rocku a folku, vydal v prosinci své 41. studiové album. Nese název Barn (Stodola) a platí o něm, co o jeho albech z posledních zhruba dvaceti let: úrovně z jeho nejlepších období, tj. 70. a 90. let, na nich dosahují tak dvě písně. Z tvorby posledních dvou dekád extrémně produktivního Younga si lze tedy sestavit řekněme jedno dvě alba silných songů. V případě Barn bychom volili rozsáhlou Welcome Back, možná ještě They Might Be Lost. Youngovi ubývá též interpretačních sil: ctitel nyní šestasedmdesátiletého Younga-kytaristy už si moc nepošmákne. To platí zejména o akustické kytaře, s níž Young v 90. letech předváděl nádherné výkony (alba Harvest Moon a Unplugged). Na Barn hraje ztěžka, ruce ho už moc neposlouchají. Například hned úvodní Song of Seasons drží jakž takž pohromadě jen díky akordeonu druhého kytaristy Nilse Lofgrena. Youngův zpěv je stařecky křehký, vachrlatý. To by tolik nevadilo, má to svůj půvab a autenticitu. Zmíněná instrumentální stránka věci ale působí rušivě. Jinak to ale asi být nemůže, Young je přes chatrné zdraví a nesnadný osobní život mužem silné vůle a zjevně bude hrát, dokud nepadne. Tematicky tu máme typického Younga z posledních let: námětem alba je příroda, americká identita, nostalgie, k tomu nějaký ten love song.

Uvedené výtky samozřejmě nic nemění na Youngově zásadním postavení v anglosaské populární hudbě. Debutoval už v roce 1968 poněkud vyumělkovaným, přearanžovaným eponymním albem. Už na něm je ale patrné, že máme co do činění s prvoligovou autorskou osobností s originálním, výrazným rukopisem a výjimečným melodickým talentem. Viz skladby I’ve Been Waiting for You (její předělávku najdeme na vynikajícím albu Davida Bowieho Heathen z roku 2002) nebo Old Laughing Lady. Neschází ani druhá zásadní věc, bez níž to nejde: hlas určitých kvalit. Na debutu slyšíme nezvykle vysoko posazený, křehký, nepříliš silný a jistý hlas, který je ale krásně zabarvený a na první poslech rozeznatelný.

Na druhém albu, podstatně civilnějším, syrově rockovém a natočeném s klíčovou doprovodnou kapelou Crazy Horse (podle lakotského náčelníka Šíleného koně, 1845-1877) již slyšíme Younga v jedné z jeho dvou hlavních poloh, té rockové (tou druhou je akustické, ztišená, meditativní, o té později). Vyznačuje se charakteristickou kombinací Youngova jemného hlasu se zemitým, syrovým, hutným rockovým soundem. Toto album, patřící do kánonu světového rocku, obsahuje písně, které budou už navždy pevnou součástí Youngova repertoáru, v první řadě Cowgirl in the Sand a Down by the River (rozumí se, že dnes už zní tato deska archaicky, posluchač udělá lépe, sáhne-li po novějších koncertních verzích). V dlouhých sólech se zde Young představuje také coby kytarista. Young-kytarista není žádný virtuos, nedisponuje ušlechtilým tónem, jaký známe od Knopflera či Claptona. Hraje poněkud humpolácky, dřevorubecky. Ale na tom vposled nezáleží. Hudební nástroj nemá sloužit k předvádění virtuosní techniky, ale k uvedení posluchačovy (a interpretovy) duše do rauše. Elektrická kytara duši (a tělo) rozhýbává, akustická je uvádí do meditativního klidu. To se Youngovi daří ve vrchovaté míře. Často sóluje na minimalistickém harmonickém podkladu pouhých dvou akordů. V Loose Change na albu Broken Arrow z roku 1996 dokonce na podkladě pouhého jednoho akordu. V posledních letech se některé skladby v jeho podání natáhly na bezmála 30 minut, z nichž většina je vyplněna právě sólováním. Young v nich ale ani na okamžik nenudí: jeho sólování má totiž substanci. Existují mraky virtuosů, jimž se této substance nedostává, příkladem budiž Joe Satriani či Steve Vai, z Čechů v nemalé míře Michal Pavlíček. Oproti nim Young zahraje pár tónů, a posluchače jimi uvede do transu.

Zkraje 70. letech Young pokračuje sérií kritikou i posluchači ceněných, žánrově různorodějších alb, ta hlavní jsou Harvest a After the Goldrush. Stává se hvězdou. Skládá a nahrává hity jako Old Man, The Needle and the Damage Done či kytarové majstrštyky Like A Hurricane a Cortez the Killer. Je také členem hvězdné kapely Crosby, Stills, Nash and Young, která je ale s výjimkou Youngových písní skladatelsky nezajímavá. Přesto šlo o komerčně nejúspěšnější projekt, do něhož se Young kdy zapojil: dav vyžaduje na prvním místě „krásné hlasy“, a těch se mu zde dostalo.

V 80. letech se Youngovi nedaří. Pouští se do dalších žánrů, experimentuje s ortodoxní country, elvisovsko-berryovským dřevním rock’n’rollem, se soudobým klávesovým soundem 80. let i digitálními efekty. Je to ale jalové období trpící nedostatkem lepších hudebních nápadů. To se však láme v roce 1990 s albem Ragged Glory, prvním ze série zralých mistrovských děl, jimiž Young vyplní 90. léta, svou nejzdařilejší dekádu. Na Ragged Glory slyšíme Younga s domovskými Crazy Horse v plné palbě, je to rozjetý parní válec. Dvacet let hraní přineslo své plody, a kde dřív byla určitá roztřesenost, nejistota, neusazenost, přílišná rozevlátost, je teď jistota, suverénnost, přesvědčivost, zralost. V rychlém sledu následují vůbec nejlepší Youngova alba, studiová i živá. Nostalgické Harvest Moon, jakési pokračování folk-countryového Harvestu ze 70. let, je jeho nejlepším akustickým albem. Najdeme tu vrcholy jeho skladatelského umu, vedle titulní písně např. Look Out for My Love nebo War of Man. Část Youngova rozsáhlého díla, čítajícího stovky písní, obsahuje i na hraně banality balancující odrhovačky. Zde máme jejich protipól. Je tu i píseň s nejpropracovanějším doprovodem Youngovy akustické kytary, milostná You and Me. Zmínit je také třeba jeho asi nejlepší píseň inspirovanou přírodou, mystickou Natural Beauty.

Padlo slovo country. To v našich končinách právem vzbuzuje obavy, ale k těm není důvod. U Younga nejde o žádné pokleslosti typu Čundrcountryshow na TV Nova. Kdo není pozér a je aspoň trochu posluchačsky otevřen, skousne to. Celé album Harvest Moon se vyznačuje jedinečnou, pro Youngovu akustickou tvorbu typickou uvolněností, velkým klidem, lahodnou pomalostí. Ta je typická i pro následný živák Unplugged. V něm máme nejlepší živé album, pokud jde o Youngovu akustickou tvorbu. Young je zde i na pěveckém vrcholu. Od 70. let učinil v tomto ohledu pozoruhodný krok vpřed, v této době už ho lze řadit do první folkové či folkrockové světové ligy.

Drtivě existenciální výpověď na Sleeps with Angels (1994) je jeho nejlepší písňovou kolekcí vůbec, byť nedoceněnou. Autorsky i interpretačně je tu Young s Crazy Horse na vrcholu. Sehraní jsou v nejvyšší míře. Z tria Crazy Horse je nejdůležitější bubeník Ralph Molina. Ani on není žádný virtuos, ovšem Youngovým písním a jeho dominantní kytaře poskytuje přesně to, co je třeba. Jejich souhra je dokonalá. S basistou Billym Talbotem pak Molina dokáže dobře zazpívat druhé hlasy, které se s tím Youngovým nádherně doplňují. To neznamená, že to občas intonačně nezahapruje, zejména ze strany Younga, ale o to v tomto žánru nejde, nejsme v opeře. Molina s Talbotem jsou v Crazy Horse od samého počátku dodnes, pěkných 54 let. Pozice druhého kytaristy, na níž se za ta léta vystřídalo vícero muzikantů, v Crazy Horse tak důležitá není, jde jen o křoví k Youngovým kytarovým partům.

Younga občas doprovázejí i jiné kapely, ale pro posluchače to bývá zpravidla zklamání: nedosahují té až telepatické souhry vlastní hraní s Crazy Horse, kteří jsou pro Youngovy songy tím zdaleka nejlepším vehiklem. Určitou výjimkou byli snad jen grungeoví klasici Pearl Jam, s nimiž Young natočil v roce 1995 album Mirror Ball a s nimiž také vystoupil na svém zatím jediném vystoupení v ČR. Crazy Horse zvládají dokonale pomalá a střední tempa, ta rychlá nejsou jejich parketa, v těch jsou Pearl Jam lepší. Písně z Mirror Ball, např. znamenitá Throw Your Hatred Down, tak vycházejí líp s Pearl Jam než s Crazy Horse.

V 90. letech vzniká i ikonický soundtrack k filmu Mrtvý muž režiséra Jima Jarmusche. Tato hypnotisující hudba dobře ukazuje sílu Younga coby kytaristy, ale i skladatele. Jarmusch pak Younga doprovází na turné, během něhož natáčí výtečný film Rok koně, kombinaci koncertního záznamu, rozhovorů s lidmi kolem Younga, archivních záznamů a klipů. Šlo o turné k dalšímu vynikajícímu albu Broken Arrow. To obsahuje velkolepé nostalgické písně Slip Away, Scattered, ale hlavně nedostižnou poctu přátelství Big Time, inspirovanou zesnulým Youngovým producentem Davidem Briggsem. Její melancholie člověka trhá na kusy…

Nejsilnější Youngovo tvůrčí období končí albem Greendale (2003), souborem deseti písní věnovaných fiktivní farmářské rodině Greenů, na jejichž základě Young vyprodukoval i svérázný stejnojmenný muzikál. Hudebně až příliš minimalistické album zachraňuje s lehkostí a přesvědčivostí vystavěný příběh zmíněné rodiny. Tu tvoří výtvarník, který nikdy neprodal jediný obraz, ekologická aktivistka čelící agentům FBI i korporátním papalášům a vydávající se ve zdařilém finále alba na záchrannou misi na Aljašku, děda vymezující se proti vlezlosti televize a papparaziů apod. Sympatická parta, člověk se mezi nimi cítí jako doma… Albu ale škodí absence druhého kytaristy, Young vše natočil jen s basistou a bubeníkem. Z jisté nevzrušivosti posluchače vytrhne jen přesvědčivá Bandit a finální hymnická Be The Rain. Její živé provedení ze zmíněného muzikálu nemá chybu (https://www.youtube.com/watch?v=PzSr0GpUeEk&ab_channel=ElColombian).

Co říct o Youngovi coby textaři? Kdo má potřebu hledat v písňových textech zašifrované symboly a skryté narážky z kulturních dějin, bible či světové literatury, jako je tomu u Dylana, u Younga nepochodí. Akademická kompendia o jeho textech nevznikají. Není asi velkým čtenářem, těžko si ho představit třeba u četby poesie, na rozdíl od takového Paula Simona („čteš svou Emily Dickinsonovou, já svýho Roberta Frosta“, zpívá v jedné písni – to u Younga nehrozí). Volný čas netráví s knihami, to spíš s vláčky, vymýšlením elektromotoru či poněkud nepraktického walkmana pro bezeztrátový hudební formát Pono, abychom uvedli pár jeho mimohudebních zájmů. Špatné texty ale v žádném případě nepíše. Má svou naivnější polohu, kdy bývá poněkud přízemně, odrhovačkově popisný, ale nikdy to není rušivé. Intuice a vkus ho vedou bezpečně. A najdeme u něj i mnoho imaginativních textů, na nichž se posluchačská představivost může vyřádit. Dokáže též napsat dobrý slogan (známá jsou v Cobainově dopise na rozloučenou citovaná slova „je lepší shořet než vyhasnout“). Byť bychom ho tedy nenazvali vyloženě literátem, nějak to v sobě tento naturščik má. Ostatně i Dylan mu složil hold, a sice v písni Highlands („Poslouchám Neila Younga/musím přidat hlasitost/někdo vždycky zařve/koukej to stáhnout“).

Youngova velkolepá tvůrčí dráha se zvolna uzavírá. Člověk cítí vděčnost, ale i jistý smutek. Koho bude poslouchat, až staří mistři jeho typu odejdou? Amerika, která dala světu Hendrixe, Doors, Milese Davise, Zappu, Cohena, Springsteena, Patti Smith a další, prožívá už dlouho jalové období, soudě podle toho, co sem z ní proniká. Hudbu vystřídalo ideologické školení na potrhlá témata binarity/nebinarity, takové či makové sexuální orientace, záštiplného skuhrání na téma „privilegií bílého muže“, revivalu nešťastného puritánství, rasové neurosy atd. atp. in infinitum. Koho by to zajímalo, nechť nahlédne do kulturní rubriky libovolného vydání týdeníku Respekt, v jehož hudebních článcích se toto vše z nějakého důvodu až otrocky papouškuje.

Neil Young a spol. kdysi figurovali v hitparádách representujících masový vkus. Dnes tam najdeme např. rappera Lil Nas X, který si sám není schopen složit ani základ pro svou banální skladbu: musí si ho zakoupit v internetové databázi za 20 dolarů (!). Hudba je zde to poslední, podstatné je, že protagonista je černé pleti a homosexuální orientace, což náležitě odpresentuje v příslušných videoklipech, neboť dnešním fetišem je visualita, již lze konsumovat v mobilu… Tento sešup ale započal už dřív. Vezme-li si člověk vrcholy anglosaské populární hudby 60. až 80. let, ceněné kritikou a úspěšné i komerčně (od vrcholných Beatles či Simona s Garfunkelem po dejme tomu Petera Gabriela a U2), shledá, že přes značnou odlišnost vykazují srovnatelnou kvalitu co do invenčnosti a míry talentu. V 90. letech se to ale láme. Ne že by v této dekádě nevznikla velká alba, ale za těmi byli veteráni typu Nicka Cavea či Toma Waitse. Ty nejvíce ceněné nové kapely, v Americe grungeová Nirvana či Pearl Jam, sice přišly s novým soundem, ale skladatelsky už zaostávaly. Totéž v Anglii. Od té doby banalisace, vyprazdňování a infantilisace úspěšně pokračuje.

O důvod víc k vděku za dílo legend, jako je Neil Young.