Parlamentní vyšetřovací komise ustavená ze zástupců všech parlamentních stran, aby zjistila pozadí kontroverzní policejní reorganizace, dospěla jednomyslně k závěru, že jejím cílem nebyla snaha zabránit vyšetřování „horkých“ kauz a odstranit šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, „nepodplatitelného“ policajta Roberta Šlachtu, jak se úporně snaží tvrdit vicepremiér Andrej Babiš, který se kdysi díky ÚOOZ dostal do vrcholné politiky. – To je škoda, Šlachta měl být totiž od policie vyhozen už dávno – spolu s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvánem a jeho kolegou Komárem se totiž „zasloužili“ o největší „policejní“ tunel, který ohrozil nejen systém parlamentní demokracie v této zemi, ale i bezpečnost celého státu.

Ta kauza je stará bezmála čtyři roky a je neuvěřitelné, že nikdo za ni dodnes nebyl pohnán k odpovědnosti. Šlachtův Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, za zády s Ištvánovým Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci tehdy veřejnosti nakukaly, že šetří závažnou kriminální činnost v rozsahu zločinného spolčení a praní špinavých peněz, která sahá do nejvyšších pater politiky. Z celé monstr akce ovšem nakonec bylo nezákonné sledování pomocí tajné služby, které si podle všeho „objednala“ šéfka kabinetu Nečase Jana Nagyová na premiérovu manželku a svou sokyni v rámci jednoho milostného trojúhelníku.

Zákon byl sice v tomto případě asi porušen (pravomocný rozsudek dosud nepadl), ale proč takovou de facto patálii vyšetřoval protimafiánský ÚOOZ? A ke všemu místně nepříslušná Olomouc? Pochybnost ovšem vyvolal především naprosto fantasmagorický, ryze spektakulární způsob zásahu policejních složek proti údajné mafii.

V zaběhnuté demokracii by byli k zatčení pí Nagyové vysláni dva místně příslušní detektivové v civilu, za první republiky by ji pan kriminální rada Vacátko nechal předvolat na komisařství, kde by jí sdělil obvinění, a to ve vší diskrétnosti, protože Vacátko sloužil Masarykově demokratické republice.

V době Šlachty a Ištvána, kteří holdují svému egu, v tom lepším případě, byla k výše uvedenému zákroku povolána po zuby ozbrojená armáda policejních zakuklenců, která se samopaly a v kuklách na hlavě vtrhala na Úřad vlády, kde neměli vůbec co dělat. Zásah vypadal jako z norského seriálu Okupace: vrcholný orgán české exekutivy obsadili jacísi „zelení mužici“ a nikdo se přitom nezmohl na sebemenší odpor. Deseti milionovou zemi drželo v šachu několik policejních jurodivců, kteří si demokracii pletou s juntou, kde jsou z principu podezřelí všichni.

Na otázku, jak to po dvou měsících, které uběhly od obří policejní razie, vypadá s tzv. kmotry, kterými měl být celý zásah legitimizován, Ištván odpověděl: „Já bych ani nepoužíval pojem hlavní cíl zásahu. Tam, kde takovýto záměr nemůžete učinit, tak sháníte další důkazy. Přikročíte k otevřenému prověřování. Provádíte další úkony, prověřování už nepokračuje skrytě, sem patří domovní prohlídky. Tím získáte další množství důkazů, které průběžně vyhodnocujete.“

Přesně tak postupovala komunistická Státní bezpečnost. Od dokumentace zjištěné kriminální činnosti ÚOOZ pod dozorem Olomouce přešlo k inkvizičnímu vyhledávání trestné činnosti, jak to dělaly totalitní režimy, kde policie z plošného sledování vytipovaných lidí či skupin obyvatelstva zpětně konstruovala jednotlivé případy podle toho, co jí zrovna uvízlo v síti.

Když tohle dosti neuvěřitelné tragikomické divadlo proběhlo, aniž by byl za něj někdo potrestán, bylo zřejmé, že České republika klesla o několik pater níže blíž k systému, který je nejspíše znám z polovojenských režimů latinské Ameriky.

Média přitom hrála stěžejní roli, ať už jako užitečná stafáž policejního divadla, nebo si sama na celé věci chtěla přihrát svou bulvární polívčičku. Až na výjimku nebyla schopná tuto šaškárnu demaskovat, nazvat ji pravým jménem, odkázat ÚOOZ a Olomouc do patřičných mezí.

Díky spektakulárnímu policejnímu představení padla Nečasova vláda a otevřela se cesta k moci Andreji Babišovi, který oslovuje občany tvrzením, že přišel vyčistit „české Palermo“, což ve skutečnosti znamená snahu vyřídit politickou a ekonomickou konkurenci, všechno to, co by mohlo nějak omezit Babišovo podnikání – sbírání dotací, všemožných výhod, daňových úlev. K tomu jsou mu dobré jakékoli prostředky, ať to byla před listopadem KSČ nebo StB, nebo po listopadu třeba ÚOOZ. Jak v tomto ohledu u Babiše funguje sběr kompromateriálu, který se může vždycky obchodovat, ukázala kauza s hradním protokolářem Forejtem. Kompro-video, které mu mělo zlomit vaz, koupil „do foroty“ pro Babiše za 160 tisíc i ředitel strategie vydavatelství Mafra František Nachtigall.

Jak do případu kolem ÚOOZ Babiš vstupoval, ukázaly jeho Lidové noviny, které se pod vedením novinářského prostituta Istvána Léko v této uměle vyvolané kause otevřeně odkopaly jako vlivový či propagandistický plátek, který účelově vyrábí kompro na politické odpůrce podobně, jak to dělalo před listopadem Rudé právo etc. pod dohledem StB.

ÚOOZ pod vedením Šlachty se zcela evidentně zpronevěřil svému poslání. Od doby třetí republiky v l. 1945-48, kdy se komunisté snažili ovládnout a využít bezpečnostní složky státu proti svým politickým oponentům, to bylo poprvé, kdy se někdo pokusil využít policii proti svým politickým oponentům. Je dobře, že Parlament ČR tento útok na tuzemskou demokracii protentokrát odrazil.