Minulý týden u nás opět koncertoval, a to hned třikrát, Bob Dylan. Pro toho, kdo má Dylana rád, je životní radostí, že u nás Mistra může vídat víceméně pravidelně už od roku 1994. Letos však Dylan nebyl přesvědčivý a to, co předvedl, těžko považovat za zdařilé.

Lze se domnívat, že pokud jde o živé hraní, dosáhl Dylan vrcholu v dekádě následující po roce 2003, kdy se místo kytary, již příliš neovládá a která v jeho rukou vždy představovala spíše rušivý element, ujal kláves. Celkový sound kapely se díky tomu výrazně pročistil, Dylan jej klávesami v souladu se svými slabšími instrumentálními dispozicemi jen mírně dobarvoval. O to víc si posluchač mohl vychutnat umění špičkových instrumentalistů, jimiž se obklopil. Navíc se Dylanovi podařilo vyřešit to, čím trpěla velká část jeho kariéry, totiž absenci stabilnější, empatické doprovodné kapely. Takové, jakou má Neil Young v Crazy Horse či Bruce Springsteen v E Street Bandu. S výjimkou části 60. a 70. let, kdy tuto roli plnil The Band, Dylan takovou kapelu nikdy neměl (a možná mu na tom ani moc nezáleželo). Dobrým příkladem je v tomto ohledu majstrštyk ze 70. let, kolekce nádherných milostných písní Blood on the Tracks, jejíž zvuk je sice profesionální, ale zároveň nudně anonymní, jak upozorňovala už dobová kritika.

Na přelomu tisíciletí Dylan také vycizeloval a k dokonalosti dovedl svůj značně originální pěvecký styl, spočívající v jakémsi napůl rapovaném, až kulometném, rytmicky precizním frázování. Alba z přelomu tisíciletí, Time Out Of Mind, Love and Theft a Modern Times znějí skvěle, nejlíp z celé jeho kariéry. Komu se Dylanovo jméno asociuje s hudební monotónností, tříakordovými odrhovačkami z folkového dávnověku, jistou ledabylostí či problematickým hlasem a zpěvem, nechť si poslechne právě tato alba a možná změní názor.

Dylan koncertní podobu svých písní čas od času radikálně mění. Jeho Nekonečné turné, na němž už je celé dekády, je jakýmsi dílem ve vývoji, work in progress. Na vrub Dylanově obskurnosti ovšem připadá, že od roku 1995 nevydal aktuální živé album, byť jimi dřív nešetřil. Z let, kdy zněl zdaleka nejlíp a kdy dosáhl skutečného interpretačního mistrovství, tak nemáme jediný oficiální živák (!), odhlédneme-li od několika málo písní vydaných na Bootleg Series Vol. 8 v roce 2008. Pokud jde o olbřímí dílo Nekonečného turné, všechny ty rozsáhlé písňové předělávky a proměny, vesměs velmi zdařilé, jsme tedy odkázáni prakticky výlučně na poloamatérské koncertní záznamy, tzv. bootlegy, produkované početnou Dylanovou fanouškovskou základnou. Možná Dylan upustil od vydávání oficiálních živých alb také s ohledem na jejich existenci – nasvědčovala by tomu poklona, kterou tvůrcům bootlegů složil v písni Sugar Baby na albu Love and Theft („some of these bootleggers, they make pretty good stuff“ – někteří ti bootleggeři dělají dost dobrý věci). Dylanovu absurdní vydavatelskou strategii to ale neomlouvá: jedna věc je amatérský záznam, jiná profesionálně zpracovaná nahrávka.

Velká část dylanovských bootlegů je díky internetu dostupná (k něčemu je web přece jen dobrý), a pokud jde dnes někdo na Dylanův koncert s představou, že tam uslyší Blowin’ in the Wind či The Times They Are a-Changin’ v aranžmá z 60. let, a pak skuhrá, že většinu písniček ani nepoznal, je to jeho chyba a projev ignorance. Problém není v tom, – a zde se dostáváme k výhradám k současné Dylanově inkarnaci – že se podoba a styl jeho písní mění. Problém nastane, změní-li se k horšímu. A to je právě případ současné Dylanovy koncertní podoby.

Důvod je dvojí. Jednak nešťastné zredukování kapely, z níž se kamsi vytratil jeden ze dvou kytaristů. Zvuk kapely tím prořídnul, čímž vznikl poměrně velký prostor pro Dylanův klavír. Ten však Mistr ve vší úctě opravdu neovládá a potřebný prostor v kapele jím nedokáže zaplnit. Výsledný sound tak je neorganický, po odešlém kytaristovi v něm zeje díra. Klavír je obtížný nástroj a byť Dylanova diskografie obsahuje i klavírní kusy, které se poslouchají dobře (např. dávnou Ballad of a Thin Man či nádherný gospel z 80. let Ring Them Bells), současný Dylan-klavírista se dobře neposlouchá, máme-li to říci kulantně. Z povinně oslavných, nekritických ód na proběhlé Dylanovy koncerty v Lucerně, které se u nás objevily v médiích, jediný Ondřej Konrád v Týdeníku Echo Dylanův klavírní styl pojmenoval případně jako „břinkání“. Povšimněme si, že Dylan hraje na klavír i na relativně nedávném, skvělém albu Modern Times (2006) – ovšem jeho klavírní party jsou tam z dobrého důvodu značně upozaděné, překryté běžně třemi až čtyřmi party kytarovými. V Lucerně byla bohužel situace jiná.

Druhým – a podstatnějším – důvodem je, že ze současné podoby Dylanovy produkce se z valné části kamsi vytratil někdejší blues-rockový drive, pulsace, tah. Místo energie se nám dostalo statičnosti. Bubeník za celý koncert prakticky nedostane příležitost se rozjet, vše je podivně zaseklé, zaražené, rytmicky roztříštěné. Dylan o sobě kdysi řekl, že je „song and dance man“, ovšem kdyby si snad chtěl někdo v Lucerně zatrsat, měl by smůlu, nešlo by to, ta muzika prostě nešlapala. Dylan se posunul ke komornější, barově či kavárensky jazzové poloze, připomínající vzdáleně řekněme Toma Waitse. K ní ale nedospěl, uvízl někde v půli cesty.

Z Dylanových koncertů odchází pravidelně část publika zklamána. Většinou si za to může sama, to když očekává „folkovou legendu“, jíž už Dylan dávno není, případně není-li srozuměna s Dylanovým hlasem, který sice není „krásný“, o to je ale autentičtější a uhrančivější.

Tentokrát však měl důvod ke zklamání i pravověrný dylanovec.