„Jsem šťastná, že máme pana Babiše. Je pro mě velkou inspirací, stejně jako pro mnoho jiných lidí“, pravila v rozhovoru pro MfDnes budoucí pražská primátorka Adriana Krnáčová.

Vyjádřila se podobně, jako před šesti lety jistý Stefan Petzner o Jörgu Haiderovi, šéfovi rakouské BZÖ (Bündnis Zukunft Österreich). Petzner měl svého šéfa tak rád, že k němu chodil přespávat, aby v noci neměl strach. Jak je tomu u Babišů nevíme. Za to víme, že Krnáčová si chce pořídit ochranku, asi proti hlouposti. Kromě krku na primátorský řetěz mnoho jiných dispozicí pro svou funkci nemá. Prostě nasedla do správného vlaku a vyšlo to. Zbytek obstarávají jiní.

Za uplynulých 25 let se Babiš stal druhým nejbohatším Čechem s majetkem v řádu miliard Kč (byť úvěrové zatížení jeho firem se počítá o řád výše) a nemá jiný cíl, než systém zavedených politických stran, který mu toto zbohatnutí umožnil, zničit. Zatím se mu to daří. I v letošních komunálních volbách zafungovala mantra boje proti korupci a legenda o vytunelované zemi zapustila sveřepé kořeny od Aše po Valašské Klobouky. Tato legenda zbavuje zodpovědnosti za vlastní nedokonalost či neúspěch, což voliči dokáží ocenit – stačí se nazvat bojovníkem proti korupci a úspěch je zaručen.

Sama Krnáčová postavila kariéru na tom, že byla ředitelkou Transparency International, tedy neziskové organizace, jejímž posláním je přispívat k omezování korupce, a to jak jejím mapováním, tak i návrhy systémových kroků. Neváhá ovšem kandidovat za hnutí muže, který ve svých rukou akumuluje ekonomickou, politickou i mediální moc, tedy přesně ten případ, který by z pozice své minulé funkce měla neúnavně napadat. Krnáčové se tak povedl majstrštyk. Pomáhá diskreditovat pilíř každé funkční demokracie, neziskové organizace a občanský sektor vůbec. Pokud platí, že vrána k vráně sedá, je Babišův spolek houf bezskrupulózních oportunistů. Politiku obohacují pouze o absenci hodnot a idejí, prvky v jádru antipolitické. Zbývá touha po moci.

I zdánlivá apolitičnost se ovšem stává politikou. Dobře je to vidět na české zahraniční politice. Smyslem zahraniční politiky již není prosazování zájmů České republiky stojící na určitých hodnotách a idejích, ale prodávat šroubky a igelitové pytlíky. Přestože všichni vědí, že je to nonsens, agenda lidských práv byla označena za žábu na prameni úžasného českého exportu.

Do jisté míry je to pochopitelné. Tuto politiku formulují lidé, kteří se proti totalitě nikdy nepostavili a ani nechápou důvod, proč tak někteří jiní činili nebo činí. Pro amorfní oportunisty se stranickou knížkou z doby „znormalizovaného“ komunismu je otázka osobní i společenské svobody redukována na funkci a jistý žvanec, a toho lze přece dosáhnout v jakémkoli režimu. Podpora disidentů v totalitních zemích tak není otázkou mravní, morální ani obecně bezpečnostní, nýbrž jen trapnou připomínkou vlastních selhání. Ministr Zaorálek chce při formulaci nové agendy dokonce využít „zkušenosti reformního komunismu“. Jaké? Šmelení s benzínem sovětských okupantů? Posypání si hlavy popelem výměnou za udržení funkce? Komu chce Zaorálek předávat takové zkušenosti?

Vrchol pyramidy omezenosti a podlézavosti ovšem sídlí na Pražském hradě. Prezidentův podzim je skutečně hektický a co je neuvěřitelné, každou hrůzu a ostudu dokáže spolehlivě přebít jinou. Nejdříve strávil státní svátek 28. září v Řecku na konferenci Putinovy hlásné trouby, kde nezapomněl odsoudit protiruské sankce. Aniž se ho o to někdo prosil, pobyt v Číně začal poníženým podlézavým projevem, za odměnu budou Číňané ochotni natočit pohádku o Krtečkovi s pandou. V čínské televizi prohlásil, že se chce od Číny učit, jak stabilizovat společnost. Boba a Bobka už neprodal, zato doufám, že se začne řešit jeho vlastizrada. Inspirovat se čínským modelem „stabilizace“ totiž znamená vyslovit souhlas s masovými popravami, zarážením hřebíků do očí, pitváním zaživa, znásilňováním žen, bombardováním klášterů i měst, prostě genocidě, jaké byli a částečně ještě jsou vystaveni Tibeťané. Z šesti tisíc tibetských klášterů zbylo 15. Mezinárodní skupina právníků spočítala, že Čína porušovala či porušuje 16 z 27 článků Všeobecné deklarace lidských práv. Společnost je natolik stabilizována, že jen za posledních pár let se v Tibetu na protest proti okupaci upálilo 132 osob. O jak obskurní neřku-li zločinecký výrok se jedná, pochopíme nejlépe v okamžiku, kdy bychom si Zemana představili na sjezdu neonacistů v Mnichově a on vystoupil s projevem, že mají na co navazovat, třeba na umění stabilizace společnosti. Tímto výrokem Zeman popřel všechny mezinárodní závazky České republiky týkající se ochrany lidských práv. Abychom si nemohli užít Návrat idiota v přímém přenosu, jako v té nejlepší banánové republice letěl zpět soukromým letadlem dvou spojených lobbistů. Měl to být asi smrtelný políček Zemanovým nepřátelům v bitvě o vážnost prezidentského úřadu.

Výkon kolem předávání státních vyznamenání na 28. října jen potvrdil definitivní rozklad osobnosti. Ve své tradici ocenil zarytého polistopadového obhájce komunistického právního rámce Zdeňka Jičínského nebo řiťolezce Renče se Sedláčkem a zároveň i oběti totalitní zvůle nebo obránce svobody jako Toufara, Gorbaněvskou a Kryla. Přesně ty osoby, jejichž mučitele legitimizuje a dává jim bianco šek k dalším represím. Osobní odvahu charakterizuje, že si vybral jen mrtvé, aby mu nemohli nic říct. Výmluvnější je ovšem volba osob vyznamenaných nejvyšším státním vyznamenáním – Řádem bílého lva. Churchill, Winton, Fico. Když stejné vyznamenání získá skutečně velký státník, zachránce stovek dětí a lokální kádr komunistické strany, stěží lze vidět jiný motiv, než další snahu o relativizaci hodnot, na kterých stojí svobodný západní svět.

Ať za to může alkohol nebo totalitní smýšlení, nové elity nám dávají stále více najevo, že v listopadu 1989 jsme nepožadovali svobodnou pluralitní společnost, nýbrž jen lépe zabalený a chutnější žvanec. Poněvadž se zrovna neumíralo hlady, byl z jejich pohledu Listopad vlastně omyl. Legitimizace předlistopadové diktatury je slavnostně dokončena.

A tak se možná neúprosně blíží doba, kdy vlastní svobodu prodáme s pytlem jablek a naleštěným soustruhem a ještě si u toho zatleskáme.

Babylon 3/XXIII, 3. listopadu 2014