V rámci produkce Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK zazněly v prostoru kláštera sv. Anežky České napolitánské písně, které se staly svého času perlami jižní Itálie – Neapole a Sicílie – a svou typickou muzikálností se začlenily do populární hudební tvorby, jejíž přitažlivost přetrvala bariéru času, a jsou dodnes v hudebním odkazu italské hudby nezastupitelné.

Iniciatorem pořadu se stal barytonista Jiří Rajniš, který vytvořil působivou dramaturgickou skladbu večera, aby zde podtrhl, nerozlučitelnou spojitost melodie a rytmu, které tvoří typickou atmosféru těchto děl. Pro jedinečně komponovaný večer byl vytvořen doprovodný kvartet Napolitan Quartet, sestávající se z mandoliny, akordeonu a dvou kytar, který svébytně prezentoval onu emocionální polohu napolitánských písní, kde se téma lásky a naděje proměňuje v adekvátních polohách radosti a smutku, touhy a zklamání.

Jiří Rajniš se opřel o výrazovou stránku písní ve svém pěveckém pojetí, kde se funkčně střídaly obě typické výrazové polohy napolitánských písní – lyrika a patos, jež rozvíjel v jednotlivých pěveckých frázích s dynamickou proměnlivostí v plynulém využití typicky italské kantability, která tvoří melodické oblouky, jež vyžadují perfektní pěvecký výraz v celém rozsahu partu. To vše Jiří Rajniš přinášel bezezbytku, opíraje se o svůj mužný baryton i patřičnou pěveckou techniku, která mu umožňovala přecházet z pianissim do fortissim, tvořit pěvecké koruny i výrazné zvraty dle potřeby.

Písně jsou jistě ve své velké většině komponovány pro tenor, ale barytonová verze odpovídající hlasovému témbru Jiřího Rajniše jim nevzala nic ze své účinnosti. V prostoru koncertu se našlo místo i pro instrumentální čísla bez zpěvu a v závěru se podařilo díky Rajnišově iniciativně zapojit do zpěvu i přítomné diváky. Překvapivou tečkou se stala coby přídavek cavatina Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského, kde mohl Rajniš využívat polohu komediální exhibice prezentující plně skladatelův geniální rukopis.

V programu koncertu zazněla slavná píseň O sole mio, kterou složil Eduardo di Capua (1865-1917) a která je opravdovým hitem italské populární hudby. Hudební kvalitu přinesli ovšem i další skladatelé, vedle již zmíněného Gioacchina Rossiniho (1792-1868), který vedle árie Figara zde zaujal rovněž svou skladbou Tarantella napolitana. Ale byli to i další autoři – Stanislao Gastaldon (1861-1939), Cesare Andrea Bixio (1896-1978), Giovanni d’Anzi (1906-1974), Ernesto de Curtis (1875-1937), Rodolfo Falvo (1873-1937), Enrico Cannio (1875-1949) a Luigi Denza (1846-1922). Zpestřením byla nesporně i neapolská píseň Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893).

Koncertu dominoval Jiří Rajniš se svou nevyčerpatelnou pěveckou a výrazovou invencí, ale o úspěch večera se zasloužili i členové nově vzniklého komorního ansámblu Napolitan Quartet: Jan Brabec (mandolina), Ladislav Horák (a1kordeon), Eliška Holá a Tomáš Honěk (kytary). Do projektu se zapojila i Národní galerie s přednáškou kurátorky Moniky Švec Sýbolové, která u příležitosti kresby Wenzela Augusta Hablika Světélkující řasy připomenula vnitřní spojitost hudby a výtvarného umění.

Takže suma sumárum: úspěšný večer, který připomněl osobitou polohu typicky italské populární hudby minulého století, z jejíhož odkazu dodnes čerpáme inspiraci v onom nenásilném propojení obsahu a formy.