V tomto vánočním čase si připomínáme hned několik věcí. Křesťané vítají zrození Spasitele, židovští věřící slaví Chanuku, neopohané si připomínají zimní slunovrat a všeobecně se příchod světla do temnot slaví řadou rodinných setkání, dny dětské radosti, sdílené vlídnosti a pokoje.

V tomto vánočním čase si též připomínáme skon zřejmě největšího českého spisovatele, laskavého a pronikavého glosátora života, Karla Čapka. Často se traduje obvinění českých fašistů, šmoků a závistivých měšťáčků z této náhlé a symbolické smrti, neboť to nebyl nikdo jiný než česká lůza, kdo spisovatele systematicky štval. Pravda však je, že se Čapek nachladil, když likvidoval následky záplavy na Strži, následně přechodil chřipku a propukl u něj zápal plic, kterému vyčerpaný organismus nedokázal dlouho vzdorovat. Samozřejmě se můžeme tázat, nakolik k onomu vyčerpání přispěla deprese a beznaděj z politického vývoje a z ostudného selhání Čapkova milovaného národa. Jisté však je, že rádi hledáme symboly a jakýsi hagiografický rámec, když myslíme na skon hrdiny. Havlíčkova legenda je vystavěná podobně, fakt smrtelné nemoci je potlačen ve prospěch ikonického boje nepřátel proti národnímu heroovi.

Stejně tak, jako oslavujeme literáty coby mučedníky, vytváříme z nich často viníka vlastních zpackaných životů. Štvanice na Čapka koncem třicátých let doznívá v sice minimální míře, ale o to nechutněji do našich časů. Mám v archivu projevy našich současníků, z nichž jeden se chlubí, že pomočil pomník bratří Čapků, a druhý tvrdí, že Karel Čapek byl vlastně nacista. Útoky a štvanice na protagonisty listopadu 1989 patří do stejné kategorie: jde o obviňování duchovních elit ze strany lůzy. Na bedra Václava Havla je naložena odpovědnost za téměř světodějné události, za všechna selhání společnosti a za zločiny, které se udály celé roky po jeho vystoupení, nebo které jsou na vrub jeho nynějším kritikům. Jde o opakující se vzorec: fascinace symbolickou rolí osobností. Spisovatelé či politici, intelektuálové, umělci nebo rebelové přestávají být sami sebou, lidmi s chybami i vzepětími, ale stávají se fanglí toho či onoho tábora, obětními beránky i mytologickými nositeli naší hrdosti. Na našich hrdinech, obdivovaných i proklínaných, se vyjevuje tragické rozdělení společnosti. Jak vyléčit tato chronická zranění?

Stačilo by nám všem jen málo, stačilo by držet se střízlivě pravdy. Není nutné podněcovat a dmýchat své vášně, nenávist, či fanatický obdiv. Pathos je opojný jako alkohol, patří ke sváteční chvíli i k družné zábavě, občas nezaškodí, ale jsou chvíle, kdy je lépe zůstat střízlivým. Pravda sama je dostatečně inspirativní, a navíc léčí, je skutečným světlem v temnotě, ukazuje cestu, osvobozuje a chrání před strachem. V tomto vánočním čase čtu opakované apely na ztišení, na smíření, na lásku. Již méně čtu apelů na pravdu. Vlastně jsem letos ještě nečetla ani jeden.

Co je láska bez pravdy? Vždyť i ten svátek Chanuka je svátkem zápasu za pravdu a nejde o žádnou selanku… Žijeme v éře vzbouřené obraznosti a vypjatých emocí, v čase bezbřehé relativizace pravdy, kdy lež je vydávána za alternativní názor, na nějž má každý nezadatelné právo. Vycházejí i deníky založené na lžích, média pasoucí se na pomluvách a nenávisti, která se pokoušejí dobrat práva na lhaní i soudně. Masaryka nadevše ctícího pravdu odsunul prolhaný představitel státu, který mimo jiné svou lží pošpinil Čapkova přítele Ferdinanda Peroutku a jehož mluvčí odmítá rozsudek nad manipulativním, prolhaným médiem: „Nepravomocný soudní rozsudek ve věci ‚Parlamentní listy‘ delegitimizuje například prosazování tradičních hodnot. Takže budíček! Tohle je precedent, který může dopadnout na všechny konzervativněji smýšlející. Tady už nejde o jeden zpravodajský server, jde o svobodu světonázoru!“

Kvalitní kritická žurnalistika Karla Havlíčka Borovského, Karla Čapka či Ferdinanda Peroutky má být podle Zemanova mluvčího nahrazena manipulativním tlacháním ve službě nového establishmentu, anebo dokonce cizích diktatur. Lež si drze osobuje právo na bezbřehou svobodu škodit.

Slovo pravda zní pateticky, hezky se vyjímá na prezidentské standartě, když se tak třepotá vysoko v nedohlednu. Moc si s ní nevíme rady. Havlův či Patočkův „život v pravdě“ se jeví jako jakási abstraktní intelektuálská libůstka ve stylu absurdního dramatu. Ve vánočním čase volání po pravdě může dokonce vyznívat jako projev nelásky a výzva ke konfliktu. Chceme se raději uzavřít ve svých vyhřátých a slavnostně osvětlených domovech mezi svými milovanými. Chceme si vychutnat vybrané pokrmy i tradiční zvyklosti a oprávněně toužíme po chvíli ticha. K tomuto vánočnímu času patří nyní i vědomí, že někde lidé včetně malých dětí strádají, lhostejno zda lidé v naší zemi, či zoufalci v uprchlických táborech nebo na útěku, ve válkách a v chudinských slumech, lidé postižení přírodními katastrofami – i tito lidé jsou hodni lásky. Prvním krokem k pomoci spolulidem je pak poznání pravdy, odmítnutí sebekrásněji nalakovaných lží.

Karel Čapek publikoval v Lidových novinách 25. září 1938 nadčasovou Modlitbu za pravdu:

Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho nezhrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?

Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.

Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.

Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.

Bože, vrať světu pravdu!