Nejhorší typ otrapů jsou rozjuchaní pitomci – Rudolf Kučera byl všechno jiný, jenom ne rozjuchaný, a co se týká pitomců, ti se naopak proti němu stavěli, často ze svých „akademických“ pozic. Rudolf byl předurčen k celoživotní intelektuální diskusi, která byla zaujatá a přitom věcná – nikdy ničemu dopředu nepřitakával, stejně jako se nehádal a nevykřikoval, ale o to houževnatěji obhajoval principy, ke kterým po letech studia a poctivého promýšlení věcí sám dospěl. Když v diskusi s něčím nesouhlasil, v úsilí, jak co nejpřesněji vyjádřit argumenty proti, vyrazily mu na skráních krůpěje potu, a jak byl do problému hluboce ponořen, zadrhl se v řeči. Nikdy totiž nic nepapouškoval, jak to v diskusích dělá 99 % lidí. V přemýšlení byl autentický.

Jeho životním tématem byla analýza „české otázky“ prostá předsudků a emocí – ne ovšem hodnotových měřítek. V tom na prvním místě narovnání vztahu Čechů s Němci (s českými Němci) – ne ve smyslu přizpůsobení se převaze, jak existenci národa, a nejčastěji vlastní, „řešili“ různí tuzemští existenciální (existenční) kolaboranti ať tím nebo oním směrem – ti po roce 1938, respektive 1939, nebo ti po roce 1945, respektive 1948: oběma směry ovšem často titíž. Ale ve smyslu mravním, bolzanovském, ve kterém jsou národem obyvatelé určité země, které spojuje zájem na společné správě věcí veřejných bez ohledu na jejich etnické či náboženské určení. Co se týká českých zemí, tedy především Češi, Němci, Židé, katolíci, evangelíci, lidé bez vyznání společně sdílející dějiny, kulturu, tradice země, ve které se narodili a žijí …

S výše uvedeným se pak pojí vědomí či poznání, že základem průšvihu, který v druhé půli minulého století vymezil a omezil naši národní existenci, je otázka poválečného vyhnání-odsunu sudetských Němců. Kolektivní vina uplatněná po válce proti této národnostní menšině, která po staletí spoluutvářela charakter českých zemí a jejich bohatství, rozbila právní stát, který je základ existence jakéhokoli svébytného společenství, a připravila cestu k únoru 1948 a k naší existenci lokajského, nesvéprávného národa, kterýžto status byl už jen stvrzen 21. srpna 1968. A neblaze nás ovlivňuje dodnes (viz opětné patolízalské lísání se části naší politické reprezentace k „slovanskému bratru“ na východě).

Rudolf Kučera neměl národní či jiné komplexy, netrpěl předsudky na žádnou stranu. Hájil význam habsburské monarchie pro český národní rozvoj a ze stejného důvodu dovedl ocenit přínos šlechty a katolické církve pro kulturní a hospodářský rozmach českých zemí i politický vzestup českého národa, který byl překryt národoveckou historiografií a publicistikou, kterou pak převzali komunisté.

Polemika s marxistickou či postmarxistickou historiografií, která – zcela mimo marxistický diskurs – převzala veskrze romantické národovecké koncepty 19. století, zvláště co se týká jejích hlavních „strašidel“, jako byla právě katolická církev či Habsburkové, byla více méně podstata dokumentu Charty 77 Právo na dějiny z roku 1984, jehož byl Rudolf Kučera spoluautorem. Šlo o to vyvážit pohled na české dějiny, pokřivené marxistickým či pseudomarxistickým výkladem, který na základě svého pravověří vylučuje z českých dějin jejich podstatné části a dějiny tak zplošťuje a ochuzuje – dělá z nich nepoživatelný ideologický konstrukt.

To bylo ovšem rouhání. Jestli měli marxisté nějaké božstvo, kterému se klaněli, tak to byly Dějiny, na jejichž výklad si uzurpovali „vědecky“ založený monopol. Právo na dějiny, jejichž jedinou ambicí bylo vrátit do českých dějin katolictví, stejně jako habsburskou monarchii (jako státní útvar, který pomohl českému národu přežít dobu úpadku po náboženských válkách 15. století) ovšem exkomunistické historiky rozběsnilo. Kolem dokumentu vznikla jedna z největších polemik uvnitř opozičního prostředí, která přežila do doby po listopadu a na její dozvuky narážíme ještě dnes – ba zdá se, že s novým vzmachem národoveckého diskursu opět ožívají.

Kučera byl označován za monarchistu, pravičáka, reakčního konzervativce – byl častován celou škálou nadávek, kterou po desetiletí používali „pokrokoví“ autoři k difamaci svých názorových oponentů a těch, kteří si dovolili mít jiný názor, než mají oni. Ve skutečnosti ale Rudolf Kučera nebyl ani monarchista ani pravičák a vlastně ani nevím, zda byl nějaké konfese nebo zda byl bez vyznání – o tom nikdy, pokud vím, nemluvil. K věcem přistupoval ne jako straník, které hájí barvy svého klubu, ale proto, že byl o nich přesvědčen, že jsou ku prospěchu obce anebo jí naopak škodí.

Vyslovoval se proti ideologii volného trhu, která přehlížela sociální a kulturní rozměr lidské existence, tedy Klausově privatizaci „bez pravidel“, která umožnila armádě různých předlistopadových estébáků, komunistických šíbrů či jen veksláků prostých jakýchkoli skrupulí kapitalizovat své letité předlistopadové zákulisní znalosti a vazby – podvody a intriky …

A bez ideologických či jiných předem daných škatulek přistupoval Rudolf i k prostředí, z kterého vzešel. Když jsme se s Emanuelem Mandlerem a Bohumilem Doležalem hádali v 90. letech v Lidových novinách o tzv. Havlově nepolitické politice, což byla mantra, kterou převzali různí doboví pravicoví svazáci, stejně jako komunisté, Rudolf Kučera označil nepolitickou politiku za mýtus, který vytváří lidé neschopní střízlivé a věcné analýzy, což je „zvláště vidět na pestré společnosti (zahrnující na jedné straně renomované historiky a politology a na druhé straně třeba zhrzené straníky), která provádění nepolitické politiky předhazuje prezidentovi Václavu Havlovi…“

Kučera nebyl pro Havla a stejně tak nebyl ani proti němu – snažil se posuzovat věci střízlivě, s odstupem od jakékoli byť sebevíc přátelsky nakloněné party. Nemyslel za partu, nehájil partu, ale jen principy, ke kterým sám došel.

Zrovna nedávno jsem si říkal, co s ním je – chtěl jsem ho oslovit, zda by něco nenapsal pro Babylon, když mi přišla zpráva, že 15. ledna umřel. Zítra má v Břevnově pohřeb. Čest jeho památce.

S Rudolfem Kučerou vyšel v Babylonu následující rozhovor