Věhlasnou kulturní událostí Prahy se stala dvě mimořádná představení opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanii ve Stavovském divadle, kde měla tato „opera oper“, jak se dílo případně již po staletí nazývá, svou světovou premiéru před 230 lety, a to právě 29. října, tedy v den, kdy proběhlo druhé představení této na naše poměry naprosto nezvyklé produkce.

Reklama byla obrovská, v metru i na ulicích se na nás usmívala podobizna Plácida Dominga, bělovlasého a bělovousého Maestra, který si slávy užil za svůj život dostatek, a je dodnes hvězdou operního nebe první velikosti. Nestačila mu pěvecká kariéra tenora, který patřil vedle Luciana Pavarottiho a Josého Carrerase ke slavnému tenorovému trojhvězdí, ale stal se také generálním ředitelem operních scén ve Spojených státech amerických, dirigentem a manažerem, který rok co rok pořádá soutěže mladých zpěváků Operalia. Dnes již zpívá namísto tenorových barytonové partie, ale i tak svým jménem věnčí představení operních domů světové proslulosti.

O myšlence uspořádat v Praze gala představení v divadle, kde měl Don Giovanni pod Mozartovou taktovkou premiéru, jak jsem se teď dočetl, Plácido Domingo uvažoval již před lety. Tehdy se svými přáteli a spolupracovníky založil agenturu DOMINGO MOZART PRAGUE, a tady se někde zrodila myšlenka uctít Mozartova génia slavnostním představením, kde by mohl uplatnit také vítěze své soutěže a sám by pod svou taktovkou coby dirigent představení posvětil. Trvalo to dlouho, než se záměr podařilo uskutečnit, a výročí premiéry bylo jistě vhodnou příležitostí dát této akci i náležitý mediální prostor.

Uspořádalo se gala představení za spoluúčasti Národního divadla, které propůjčilo nejen budovu, ale především kolektivní tělesa, orchestr a sbor, tři sólisty, cembalistku a samozřejmě také umělecko-technický personál. Vstupenky na naše poměry dosáhly astronomické výše, několikanásobně větší než je tomu u běžných představení, ale co bylo spíše smutné, bylo to, že normálnímu divákovi nebyla dána šance se vůbec na představení dostat. Díky mediální reklamě se stala akce ryze snobskou záležitostí pro společenskou elitu i turisty a získat vstupenku nebylo prakticky možné. Mně se to podařilo zázrakem až na druhé představení, v momentu, kdy už jsem se smiřoval s tím, že se tentokrát na operu nedostanu.

Ale měl jsem štěstí, a tak mohu dnes s odstupem několika dní hodnotit celé balábile. Představení dostalo apel věrnosti odkazu Mozartovu géniu. Manažerský tým odmítl postmoderní minimalismus a aktualizace, které dnes běžně interpretaci klasických oper provázejí. Sám jsem viděl v nedávné době asi osm nových inscenací, aktualizované byly všechny a s komturovou sochou, oním kamenným hostem, to byl vždycky problém, jak ji sem vůbec zapasovat. Takže volba někdejší inscenace, která zdobila repertoár řadu let, měla v režii Václava Kašlíka, scéně Josefa Svobody a kostýmech Theodora Pištěka, které nahradily později původní kostýmy Jana Skalického, jedinečný nápad v zakomponování hledištního prostoru Stavovského divadla do prostoru jeviště spolu s dobovými mřížemi, komturovou sochou a zadní projekcí, jež dotvářela iluzívní atmosféru barokní architektury i skvělými rokokovými kostýmy, které byly barevně i střihově přiléhavé ke každému charakteru jednajících osob.  I tato inscenace byla svého času nahrazena aktualizovanou režií Jany Kališové, ale po příchodu Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila, kteří se ujali dotvoření klasické inscenace, byla znovu zařazena na několik let na repertoár. Je s podivem, že s novou inscenací Skutru neskončila na smetišti a že bylo možno ji obnovit, a tak ukázat, že dobová atmosféra k interpretaci Mozartova veledíla patří. To je jistě zásluha této akce především.

Dalším, byť patrně bezděčným, činem této akce byla akcentace významu dirigenta jako takového pro průběh operního představení. Ano, zde bylo podtrženo, že to je především dirigent, který určuje podobu operního představení a že nelze pokračovat v trendu upřednostňovat režijní a výtvarné koncepce před dirigentovou hudebně dramatickou kreací. Je to dirigent, který oživuje partituru klasického díla v prvé řadě. A o tom při představení ve Stavovském divadle tento večer nikdo nepochyboval. Je třeba jenom doufat, že se tento názor zase nevytratí. V tomto smyslu lze tedy chápat Domingovu akci jako hození rukavice již po léta zaběhaným praktikám, které soustavně ochromují podstatu operní produkce.

Co se týče samotného provedení, nepozvedlo se příliš nad průměr. Ze sólistů vynikal především Dmitry Korchak jako Don Ottavio v široce klenuté kantiléně, v pregnantním výraze i nevšedním témbru, rovněž tak Irina Lungu jako Donna Anna excelovala v dramatickém pojetí a výjimečných hlasových dispozicích. V klíčových rolích se ovšem nepozvedli sólisté nad běžný průměr. Simone Alberghini jako Don Giovanni měl sice pečlivě vypracovanou dikci, ale chyběla mu zcela poloha neodolatelného svůdníka, jeho hlasu scházela podmanivá barva, stejně tak ploše vyzněl Adrian Sâmpetrean v roli Leporella, který ustrnul na stereotypním výraze vykutáleného sluhy, aniž postihl proměnlivost situací a tragikomickou polohu této postavy. Také Julia Novikova jako Zerlina roli odzpívala na povrchním výrazovém klišé, aniž by zaujala přitažlivostí hlasu a předpokládanou pěveckou virtuozitou.

Z našich sólistů zaujal nesporně především Jiří Brückler jako Masetto, který vtiskl roli jak bufózní, tak dramatický obsah, svou nevšedně přitažlivou barvu hlasu dokázal organicky propojit s agresivními tóny plebejského buřiče, který se octne bezděky v soukolí osudu, kdy je neustále zmítán žárlivostí, pomstychtivou touhou po odplatě i spalující náklonností ke své milované nevěstě. Kateřina Kněžíková debutovala jako Donna Elvíra, ač v Praze zpívá s úspěchem Zerlinu. Její výkon zářil suverénním zvládnutím tempových změn i vygradovanou polohou hysterické mondény, která až v komických expanzích na svého někdejšího chotě útočí, aby mu vzápětí podléhala a stala se jeho ochránkyní. Roli komtura zazpíval s profesionální erudicí Jan Šťáva, třebaže jeho vlastním oborem je nesporně daleko spíše Leporello.

Ve srovnání se současnou pražskou inscenací Dona Giovanniho v režijním pojetí Skutru, který dílo aktualizoval a notně zploštil, je třeba ocenit ještě dvě věci. Jednak to, jak zde byly do jevištního prostoru vhodně zakomponovány scénické hudby – tři na plese a dechový soubor při večeři, které v Praze v dnešní inscenaci chybějí, a zde byly umístěny vhodně v prostorách makety lóžového systému, který je přesnou kopií skutečných lóží v hledišti. A pak především to byla dramaturgická podoba díla, která kombinuje pražskou verzi s pozdější vídeňskou, zachovává obě árie Dona Ottavia, přikomponovanou árii Donny Elvíry a závěrečný sextet, který dílo uzavíral v pražské premiéře a který je pro formu Mozartova dramatu giocoso příznačný. A v současné pražské inscenaci je vypuštěný.

Největším zklamáním této velkolepé akce bylo ovšem Domingovo dirigování. Znovu se potvrdilo, že zatímco je Plácido Domingo po právu ověnčen gloriolou operní superhvězdy, ať už jako tenor, nebo v dnešní době baryton, ať už se jeho organizátorské ambice naplňují ve funkci úspěšného manažera, či při jeho působení ve funkci generálních ředitelů operních scén, jako dirigent bohužel nijak nevyniká. Potvrdilo se to již několikrát v minulosti a potvrdilo se to i teď při Mozartově Donu Giovannim. Nedokáže totiž hudební interpretaci vtisknout adekvátní proměnlivý temporytmus, zde se mu nedaří průběžně ozvláštňovat osudovou naléhavost s komediálními prvky, ať už v áriích, či ansámblech, dramatičnost schází především u recitativů accompagnato, které předcházejí vlastní árie. Opera plyne pod jeho taktovkou nevzrušivě, bez napětí a patřičných gradací. Jde jistě o provedení pečlivé, vyrovnané, ale příliš nevzrušivé, příliš jednotvárné.

Pokud ovšem publiku stačí vidět za dirigentským pultem žijící legendu operních hvězd, nic proti tomu. Představení se tak sice posunulo povýtce do polohy exklusivní společenské podívané, ale přesto paradoxně potvrdilo, že opera není nijak marginální záležitostí společenského života a kulturního vyžití, ale že má své nezastupitelné místo. Takže se tento večer splnilo několik snů – Plácido Domingo si zadirigoval na místě, kde génius hudby Mozart dirigoval jedno ze svých vrcholných děl, v den výročí jeho premiéry, a obecenstvu se zase vyplnil sen na vlastní oči spatřit Plácida Dominga, tohoto velikána soudobé operní produkce.