Premiérská galerie aneb Pravda vyděsí!

V posledních letech u nás zahnízdila dosti naivní představa, že od listopadu 1989 šlo všechno v zásadě dobře, až najednou: „Ó jaký to děs, jaká je to hrůza / Zemana na Hrad vynesla nám lůza!“ a taky: „Kde se vzal, tu se vzal, z pekla na zem spad / zlotřilý Babiš, zloděj a estébák!“ Nikoliv, šlo to špatně úplně od začátku. Ostatně, udělejme si malou rekapitulaci polistopadových československých a českých premiérů:

Marián Čalfa – v komunistické Adamcově vládě měl mj. na starosti koordinaci tajných služeb. Čili estébák o několik levelů výš než tehdy obyčejný práskač Babiš. S Václavem Havlem udělal během sametové revoluce životní deal: on premiérem, Havel prezidentem, zvoleným, za práskání Čalfova biče, komunistickým parlamentem. Václav Havel totiž dokázal být v politice velkým pragmatikem, někdy možná až příliš velkým. Na to se dnes zapomíná, dnes často vítězí jen Havlovy kýčovité obrázky.

Petr Pithart – premiér nesamostatné ČR, docela výjimka, pozitivní deviace prvních porevolučních let.

Samostatná ČR:

Václav Klaus – dnes skoro nikdo nepochybuje o tom, že je to agent Kremlu. To začalo až po jeho zvolení prezidentem? Sotva. Jako prezident mj. pozval, coby díkuvzdání za komunistické hlasy v prezidentské volbě, Grebeníčka do Lán.

Josef Tošovský – agent Kremlu. V 80. letech v Živnobance v Londýně. Estébák o několik levelů výš než Babiš. Havlův oblíbenec, jeho „beranidlo“ proti Klausovi. Proč? To je větší záhada, než co vlastně dělal Protopopov s mladým Babišem na Krymu.

Miloš Zeman – stejná poznámka jako u Klause. Spolupráce s komunisty se nikdy neštítil, a jestli v 90. letech ano, tak z pragmatických důvodů.

Vladimír Špidla – asi první premiér samostatné ČR, jenž si (snad) zaslouží nálepku neestébák a nekágébák. Ale taky celkem brzo skončil.

Peníze plodí moc a moc plodí peníze. Nejen u Babiše. Rafael Desoto: Black Mask magazine cover, 1944. Oil on board. Zdroj: Flickr, Public domain.

Stanislav Gross – loutka organizovaného zločinu či různých lobbyistů, Babišův kamarád (poskok?).

Jiří Paroubek – formálně sice neestébák, ale chtěli byste ho místo Babiše?

Mirek Topolánek – loutka různých lobbyistů, chtěli byste ho, tedy jeho plus Dalíka, místo Babiše?

Jan Fischer – jako premiér měl dočasně zaštiťovat jisté příměří, ale ty konce v Rusnokově vládě… V prezidentské volbě 2013 „kůň“ miliardáře Chrenka.

Petr Nečas – toho řídila jakási Nagyová, dnes oba chodí mj. na ruskou ambasádu na Den vítězství a Nečas se ještě jako premiér smutně proslavil kritikou tzv. dalajlámismu. Nyní obchodník s Čínou, člen Zemanových delegací.

Jiří Rusnok – premiér Zemanovy prezidentské vlády.

Bohuslav Sobotka – formální premiér první Babišovy vlády (ta současná je tedy třetí).

Andrej Babiš – v zákulisí i na scéně české politiky mimořádně silný hráč už nejméně dvacet let, kterému mimochodem Miroslav Kalousek ještě jako lidovec odhlasovával (spolu se zástupy jiných) dotace na řepku, až ho tlapka bolela.

Osobně z uvedené galerie samozřejmě žádnou radost nemám, nicméně vidím tam spíše kontinuitu, nikoliv zlom. A jestli se teď k vládnutí trochu víc přicmrndnul ňákej Vojta Filip, za normalizace práskač okresního formátu, to už na té kontinuální hrůze nemůže v mých očích mnoho změnit. Mění se pouze geopolitické prostředí. V 90. letech byly USA jedinou mocností, a navíc měly v čele ještě docela normální prezidenty. Rusko leželo na lopatkách, rozkrádáno oligarchy. A v Číně zatím spíše jen masivně kopírovali západní šunt. Evropská unie se rozšiřovala, míra integrace se prohlubovala, nyní nastává zpětný chod. V tom spočívá hlavní odlišnost, ale tím je to zároveň všechno ještě horší.

Každopádně, na místě je seriózní debata o devadesátých letech. V nich totiž vězí kořen dnešního zla, v té době začínají přicházet k majetkům současní miliardáři, kteří dnes, především díky oněm majetkům, rozhodují skoro o všem. Většina ze zákulisí, jediný Andrej Babiš z „předkulisí“ premiéra. Bez detailního rozboru „devadesátek“ se tedy asi nikam nepohneme, bez toho nelze dnešku dobře porozumět. Ale pozor, bude to asi bolet! Neboť, jak rád podotýkal básník a chartista Nikolaj Stankovič, za Václava Havla hradní knihovník, v časté polemice s prezidentskou standartou: „Pravda vyděsí!“