Případ bratří Mašínů může sloužit jako učebnicový příklad, jak složité je „vyrovnání s minulostí“. Shrňme, o co jde: bratři Mašínové, synové hrdiny protinacistického odboje, se po únoru 1948 rozhodli pozvednout zbraň proti komunistickému režimu. Provedli několik sabotážních akcí a svoji činnost završili úspěšným útěkem do Západního Berlína. Jejich cestu za svobodou však zaplatilo několik lidí životem, jak u nás, tak v bývalém východním Německu, mezi nimi i civilista.

Scestná argumentace Petra Placáka

Do polemiky o interpretaci případu se pustili dva komentátoři LN. Poznámka Bohumila Doležala, že „bratři Mašínové nemohou být za své činy trestáni. Současně je třeba říci, že jejich chování nemůže být posuzováno jako příklad a vzor, protože bylo nepřiměřené a neodpovědné“, vzbudila rozhořčenou reakci Petra Placák. S odvoláním na § 23 Listiny základních práv a svobod „mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“ dovozuje právo Mašínů na ozbrojený odpor. Placákova argumentace Listinou je scestná – v padesátých letech Listina neplatila – ale mohl by se mnohem větším právem opřít o zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Ten totiž v § 3 stanoví, že odpor proti režimu byl „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty“. Bratři Mašínové odporovali režimu se zbraní v ruce, měli by být proto slaveni jako národní hrdinové. Bohumil Doležal asi zapomněl na zákon, který byl podle Milana Uhdeho přijímán proto, „aby učitelky věděly, co mají učit“.

Studená válka byla z právního hlediska mírem

V čem však tkví složitost případu bratří Mašínů a čím se oni liší od svého otce? Otec bojoval proti nacistům v „horké“ válce. Petr Placák by snad mohl vzít na vědomí, že v době protektorátu jsme měli v Londýně legitimní vládu a byli jsme součástí protihitlerovské koalice. Jeho synové používali individuální násilí ve válce studené. Bratři počítali – jako mnoho jiných – že třetí světová válka je na spadnutí, a vedli proto individuální válku sami. Studená válka však byla z právního hlediska mírem. Jenže – bohudík – třetí světová válka nepřišla. Postupem času zejména po násilí páchaném v rámci osvobozeneckého boje na cestujících v letecké přepravě – se individuální ozbrojený odpor proti mezinárodně uznávanému státu začal považovat za politický terorismus. Svět dal přednost stabilitě před ochranou občanů v totalitních režimech, z nichž většina nahradila přímý teror proti obyvatelstvu nepřímým nátlakem. Tím se případ bratří Mašínů, který v době studené války nevyvolal pochybnosti a bratři nebyli, pokud vím, za svoje činy v USA nikdy stíháni, dostal do jiných souvislostí. Kdyby udělali totéž v roce 1975, byli by v Německu nepochybně odsouzeni.

Problematický zákon

Na případu bratří Mašínů se tak ukazuje problematičnost zákona o protiprávnosti komunistického režimu – stejně jako pokusů zvládat dějiny černobílými ideologickými schématy. Německý zákon, který byl pro naše poslance vzorem, pouze zastavuje po dobu existence NDR běh promlčecích lhůt, aby trestné činy, které byly páchány pod záštitou státní moci, mohly být souzeny. Český zákon šel dál. Zákonodárci tím, obávám se, překročili mez, která dělí boj proti režimu od individuálního terorismu. Proč SRN postavila před soud české únosce letadla z poloviny sedmdesátých let, kteří při únosu zastřelili kapitána letadla, a nevyznamenala je jako hrdiny boje proti komunismu? Místo toho byli odsouzeni jako teroristé k dlouholetým trestům, i když soud vzal v úvahu povahu režimu, z něhož se snažili odejít. Co uděláme v případě, kdy nějaký Kubánec postřílí několik policistů a unese letadlo do Prahy? Postavíme ho před soud, nebo ho vyznamenáme? Postavíme-li ho před soud, za co ho budeme soudit? Což odpor proti Castrovu režimu není „legitimní, spravedlivý a hodný úcty“? Jestli ho však vyznamenáme, jak budeme plnit svoje závazky vyplývající z boje proti terorismu?

Soukromé války

Používání individuálního násilí proti státní moci bude vždy obtížným problémem, i dnes, kdy Listina základních práv a svobod je v určitých případech dovoluje (je přitom třeba říci, že se američtí ústavní experti při čtení tohoto článku Listiny na semináři v Olomouci křižovali). Kdyby soud zvážil všechny okolnosti činů bratří Mašínů a vzal v úvahu i mimořádnost situace na počátku padesátých let jak v mezinárodním, tak domácím měřítku, mohli jsme se o krok přiblížit „vyrovnání s minulostí“. Mašínové nebyli obyčejní vrazi, které se z nich snaží dělat někteří komunisté. Nebyli však ani bojovníky proti režimu jako jejich otec, což se z nich snaží dělat pan Placák. Soud však pouze konstatoval promlčení. Co dodat? Děsí mne (bez)myšlenkový svět, v němž lidský život ztrácí cenu. Liberální demokracie spočívá na respektu k důstojnosti každého občana. Pro pana Placáka však život člověka, kterého Mašínové zabili, když plnil svou profesionální povinnost a chránil peníze na výplaty, nemá evidentně cenu zlámané grešle. Je tím ovšem mnohem bližší leninskému světu, v němž při kácení lesa létají třísky, než popperovskému světu malých krůčků vpřed. Ve světě, v němž by jednotlivci měli právo vyhlašovat svoje soukromé války, však nelze žít.

Lidové noviny – 31.3.1999

Informatik, šéfredaktor časopisu Listy