Odešel člověk s velkým Č a velký umělec Oldřich Hamera. Když jsem Oldovi otevírala jeho poslední výstavu – jednalo se o kresby minerálů vystavených v mineralogických sbírkách na VŠCHT, řekla jsem, že postihnout osobnost Oldřicha Hamery jednoduše nejde – že jeho život by vystačil na několik celovečerních filmů, ve kterých by byl hlavní postavou. Oldřich byl synkem z buržoazně-klerikární rodiny, milionářem, vyvrhelem, nepohodlným člověkem, vojákem s plicním infarktem, vozičem papíru, nádvorním dělníkem, amatérským geologem, mineralogem, paleontologem, vydavatelem samizdatové literatury, kreslířem, grafikem, outsiderem, přítelem Vladimíra Boudníka a Bohumila Hrabala a dalších ikonických osobností naší kulturní scény, a nakonec se stal také spisovatelem. Podle některých byl i hospodským povalečem, pábitelem či kecalem. Jak kdo chce a jak ho kdo viděl. Oldovi by to bylo jedno. Oldřich dokázal pomáhat, dokázal se rozdat, obětovat, vydat se na dřeň, dokázal ale také zasadit ránu, být nepříjemným a nevrlým, stále si stěžujícím – to už se ozývaly všechny jeho nemoci a všechna jeho dávná zranění, soustavné bolesti, které dennodenně překonával.

Osud se s ním nikdy moc nemazlil. Z bohaté rodiny, do které se narodil, se stala po komunistickém převratu rodina chudá. K tomu se už od mládí přidávaly různé nemoci a úrazy, kterých s věkem stále přibývalo. Své smutky a splíny si léčil výlety do přírody, hledáním kamenů a zkamenělin, vyprávěním o svých zážitcích přátelům, a v neposlední řadě také uměním, které bych zde chtěla krátce připomenout. Olda kreslil a maloval prakticky již od malička. Protože mu ale tehdejší režim nedovolil vůbec nic, a Oldřich se svojí vzpurnou povahou nebyl ochoten k žádnému kompromisu, neměl na výběr v tom, co bude dělat. Vyučit se mu povedlo, jak sám říkal, pouze z protekce. Ale protože jeho touhy byly silnější než komunismus, kreslil a maloval geologické mapy, minerály, zkameněliny, své objekty touhy, ke kterým měl do škol vstup zakázán. Tak se seznámil s lidmi „od fochu“, z akademického prostředí a kreslil pro ně vše, co potřebovali do svých závěrečných a vědeckých prací, a tím vysněné obory vlastně studoval.

Pak se ovšem stalo něco, co obrátilo jeho život na ruby. Jak napsal Hrabal: „Otevřela se mu nebesa.“ Ona nebesa se mu naklonila v podobě Vladimíra Boudníka. Po své vojenské službě, v roce 1964, totiž musel Olda nastoupit do závodu ČKD Trakce ve Vysočanech, kde se potkal s grafikem, který „vynalezl“ originální grafické postupy a slavil již úspěchy na zahraničních výstavách. S Vladimírem Boudníkem se spřátelili okamžitě. Boudník předvedl Oldovi své grafické techniky, který si je vzal za své stejně jako jeho uměleckou teorii, kterou se Boudník a posléze i Hamera celý život řídili. Hrabal toto setkání komentoval slovy, že Oldřich, který do této doby znal své „CO“, našel i své „JAK“. Po setkání s Boudníkem začal Olda doslova chrlit grafické listy, do kterých umisťoval své amonity, trilobity, plže a mlže a další prapodivná stvoření. Ale postupně přešel od „vědeckého“ znázorňování tohoto přírodního dědictví k umělecké interpretaci a zkameněliny a minerály povýšil na umělecké téma.

Dělal si však zároveň i legraci. Legraci z vědeckého znázornění, z vědeckých metod, klasifikace živočichů i ze sebe sama. Mohl si to dovolit. Své řemeslo měl dokonale zvládnuté. Jeho grafické listy jsou nadsázkou, jsou prodchnuty jemným inteligentním humorem, který na diváka nepadá, nekřičí na něj, neznásilňuje jej. Je třeba se k tomuto procítěnému a často i smutnému smíchu postupně propracovat. Neplatí však, že Oldřich je ten, který „kreslí jen trilobity“. Jeho repertoár je podstatně bohatší. A také neplatí to, že Hamera „kopíruje“ Boudníka. Od jeho vlivu se záhy oprostil a již na konci šedesátých let vystupuje jako zralý, svébytný tvůrce. Podobně jako Boudník však kvůli abstrahujícímu charakteru svých prací, k nimž se u Hamery připojila i povaha „rebela“, nemohl být oficiálně uznáván.

Oldova grafická tvorba je nesmírně bohatá. Začínal v šedesátých letech „aktivní grafikou“, jednou z Boudníkových originálních technik, kterou znázorňoval své trilobití přátele. Známá je například jeho Auracopleura kominki. Následně si osvojil i Boudníkovu „strukturální grafiku“, která slavila na konci let šedesátých doslova „boom“. Mnoho umělců ji vyzkoušelo, mnoho lidí se o ni otřelo, ale snad jen Oldřich a několik málo jiných si ji ponechalo jako tvůrčí metodu až do dnešních dní, kdy stále inspiruje další umělce mladší generace. V devadesátých letech a kolem roku 2000 pak Oldřich vytvořil touto technikou ryze abstraktní barevné kompozice, které jsou energické, pohrávají si barevností, ale zároveň jsou i minimalisticky čisté, odhmotněné a odkazující někam dál za naše jsoucno. Oldřich nazýval tisky ze svých strukturálních desek barevnými monotypy, a to proto, že v tisku experimentoval. Nerad tisknul své grafické listy tradičním způsobem: Jedna až…. Rád totiž i při tisku tvořil. Právě různorodé barevné pojednání tiskových matric mu to skvěle umožňovalo. Proto jsou tisky z jedné a tentýž matrice strukturální grafiky vždy novou interpretací, variací, lepší a ještě lepší variantou sebe sama podobně, jako texty jeho přítele Hrabala, který také znovu a znovu různě zpracovával jednotlivé literární motivy a zasazoval je do nového kontextu.

Oldřichovou srdeční záležitostí byla ale technika monotypu, která pro něj znamenala zosobnění volnosti, radosti a hravosti. S monotypem pracoval prakticky už od svých začátků, techniku zkoumal ještě v době, kdy neměl k dispozici tiskařský lis, který dostal darem od Boudníka až v roce 1965. Právě u monotypu se mohlo plně projevit jeho malířské nadání. Na čistou tiskovou desku totiž maloval podobně jako malíř na malířském plátně.

Techniku monotypu inovoval svými vlastními postupy. Dal jim názvy „zavětrávaný monotyp“ a „aktivní lept“. Říkával, že tyto jeho postupy nikdo nepochopil, ani je nedocenil, protože jen málokdo rozumí tiskovým postupům, procesům, tvorbě grafického díla. Technické postupy a inovace se neprozrazují, ale přesto uvedu, že zavětrávaný monotyp spočívá na postupném odebírání několika barevných naválených vrstev na tiskovou desku. Barvy se mísí až v samotném malířském procesu. Tisková deska aktivního leptu byla jako u leptu klasického pojednána kyselinou, ovšem ne cíleně, ale spíše nekontrolovatelně, a tak se na desce vytvořily nejrůznější „mapy“, skvrny, prohlubně, které drží barvu. Stejně jako geolog odkrývá jednotlivé vrstvy povrchu naší planety, i umělec na tiskové desce odkrývá další a další vrstvy a propracovává se až ke světlu, tedy k bílé barvě papíru. Oldřich říkal, že s touto tiskovou deskou si vystačí celý život. Že ji může neustále zkoumat a proměňovat, neustále se jí dotazovat, přetvářet a vnášet do ní své myšlenky a pocity. Protože s touto deskou pracoval opravdu dlouhou dobu, průběhu let si tak vlastně vytvořil svůj obrazový deník.

Musíme zmínit také jeho grafické listy na téma Máchova Máje. Lyrické jemné modro-zelené monotypy, které vytvářel na deskách nepravidelných formátů, které měly připomínat kámen. Představoval si Máchu, jak jde jako poutník krajinou, co vidí a jaké pocity v něm pohled na krajinu asi vyvolával. Oldřich zaznamenával tyto záblesky krajin, dojmy a pocity, prostě to, co mohl vidět a cítit i Mácha. Zachycoval pohyb krajinou podobně jako fotograf využívající dlouhou expozici. Máj byl současně jeho osobním tématem. „Nebudeš umělcem, dokud neilustruješ Máj,“ říkal Oldovi jeho otec. Máchův Máj s Oldovými ilustracemi vyšel v roce 2010 v nakladatelství Triáda.

Další techniku, kterou Olda vždy často využíval, byla technika koláže. Koláž musel mít rád už jen z toho důvodu, že s ní pracoval nejen Hrabal, ale i Jiří Kolář. O jejich vztahu a spolupráci Olda napsal i povídku. Kolážoval rád, i zde si mohl hrát a tvořit nové a roztodivné reality, a někdy k tomu používal i svůj vlastní obrazový materiál, své kresby či grafiky, a vytvářel tzv. autokoláže. Vyráběl si své sbírky v grafice, bavil se novou katalogizací. Vytvořil i celý cyklus koláží na počest Boudníkovi a Hrabalovi. Některé z nich pak věnoval Polabskému muzeu v Nymburce.

Olda měl jedinečnou vlastnost. Jeho potřeba tvořit byla velice silná. Když něco nešlo, poradil si jinak, něco přidal, ubral, nahradil. Jeho tvůrčí energie si vždy našla nějaký ventil. Když nemohl tisknout, protože přišel o ateliér, začal se věnovat samizdatové literatuře, k jejíž výrobě nepotřeboval skoro žádný vlastní prostor. Za své vydání Máchova Tajného deníku pak získal Cenu Jiřího Koláře za literaturu. Když pak po dlouhé nemoci v roce 2009 nemohl tvořit grafické listy, vytvářel akvarely z tekutin, které měl při sobě, šlo o různé desinfekce a další zdravotnické prostředky. Tyto akvarely pak často doplňoval koláží. Vznikly tak snad stovky prací na papíře s netradiční barevností, které záhy překvapily návštěvníky jeho výstavy ve Ztichlé klice. Když pak nemohl tisknout potřetí, začal vyrábět obrazy z papíroviny, z obalů na vajíčka. Na světě se tak objevily nečekaně minimalistické práce, které nikdo z milovníků „klasického“ hamerovského díla nečekal. Byly velkým překvapením, něčím novým, ale zároveň velice aktuálním a moderním. Jeden z těchto obrazů vlastním i já. Při každém pohledu v papírové struktuře doplněné slídou vidím něco jiného, obraz ke mně mluví a stále otevírá nová témata. Mění se podle doby denní, ale i roční.

Tehdy Olda také kreslil kameny ze své sbírky, které pak vystavoval letos na podzim na VŠCHT. Vracel se ke své sbírce, rovnal ji, zaznamenával, vzpomínal. Každý kámen, který u sebe měl, nesl totiž svůj vlastní příběh. Kameny jsou tak i záznamem Oldova života. Proto mě těší, že pro ně našel místo, kde o ně bude postaráno. Ve Strašicích, v Brdech, totiž vzniká Hamerium. Muzeum Oldřicha Hamery, kde budou ubytováni nejen jeho kamenní miláčci, ale k vidění tam budou i některé z jeho grafických prací. Oldovy sbírky a jeho práce se tak stanou přístupné veřejnosti. Je to jeho odkaz generacím příštím.

Olda pracoval vždy tak nějak ve skrytu, nejprve před vládní mocí a i když po roce 1989 mohl vystoupit z ilegality, jakoby zůstával stále stranou. Nepatřil a nikdy nechtěl patřit do hlavních výtvarných proudů. Umění pro něj bylo srdeční záležitostí. Tvrdilo se o něm, že je umělcem váchalova typu.

Olda byl však ještě mnohem víc než talentovaným umělcem, byl dobrým přítelem, tátou, dědečkem, organizátorem, zprostředkovatelem, tmelem na lidi, kteří by se jinak dohromady nikdy nedali. Olda bravurně dokázal nadchnout své okolí a popohánět ho k nejlepším výkonům. Byl v mnoha ohledech výjimečným člověkem. Byl to velký umělec, ale zejména velký člověk, krásní mladí lidé. Byl velkým bojovníkem, ale svůj poslední boj již nemohl vyhrát. Zbývá teď po něm velké prázdno v duších všech, kteří ho měli rádi.

Oldo, mně se otevřela nebesa, když jsem potkala tebe. Měj se tam krásně.