Pro krále i lehkou děvu. Kremličkův poetický rozhovor s Tomášem Mikolajkem

Dle svých slov: Tomáš Mikolajek. Narozen 14.10.1986 v Ostravě. Muž se zálibou v historii, kočkách, black metalu a smutných příbězích. Člověk co píše o lidech. Tituly nemám a velké zásluhy taky ne 🙂

Foto Yasuzo Nojima, 1931.

Kdy prvně rozhodnul ses veršem svým dát řeči spád, rytmus a rým?

Mi bylo tehdy 16 let a přišla smutná chvíle
kdy mi život poprvé úsměv z tváře smet.
Já život žil jsem bez zábran a možná pošetile.
A tehdy prošla kolem smrt, ta změnila mi svět.

Já všiml si pak v trápení že věci barvy mají
a to co radost přináší i bolest může dát.
A mnohé věci krásné jsou i když se smutné zdají.
Já začal jinak přemýšlet a začal verše psát.

Ty umíš svižně odvětit a do meritu zasvětit. Jaká témata jsou ti blízká – vznešená, či nízká?

Já tvrdím, píši o lidech, když jiní se mne ptají.
O nás, jací vlastně jsme, jak umíme žít.
O lidech co smějí se, co pijí, vzpomínají
i o těch co podlí jsou a umí podrazit.

Já libuji si v příbězích o lásce, smutku, hněvu
co každý z lidí prožije a musí rvát se dál.
Ty stejné jsou jak pro krále, tak pro tu lehkou děvu.
To pocity jsou společné, ty každý prožíval.

Foto Yasuzo Nojima, 1931.

U lehké děvy každý král obvykle začínal, zatímco diktátor u patroly měl start a spor – a to je hlína, jak povznáší se špína, zatímco prostota s vznešeností společné mají kosti. Co říkáš vývoji současné gramatiky, fonetiky? Jaký tvůj názor na ty pumprdliky?

Směr kterým se vše ubírá mi přijde divný dosti,
vše zjednodušit, osekat a hlavně zazářit.
Však celý vývoj člověka je hlavně o lenosti.
A s tím že člověk líný je se dá jen, zkrátka žít.

Lidé jeden druhého tak málo poznávají,
kde člověk dříve rozmlouval dnes stačí zprávy psát.
I děti už si společně čím dál méně hrají,
jak mohou potom řeči dar sobě předávat?

A také běžné přijde mi to jak se věci mají
i když věřím podivné může se to zdát.
Však vždycky bylo více těch co mlčí, nadávají
Málo bylo řečníků a těch co umí psát.

Také dosti baví mne jak mladí mezi svými
vše se snaží nahradit slovy vulgárními.

Ó, ano! Dříve každý Čechoslovák byl především Slovák… ale dnes? Kokot v piču vlez…Jsou naděje k povznesení dobroděje?

Naděje je vrtkavá jen malé světlo v dáli
ta těžko může cokoli v nás lidech proměnit.
Je důležité míti sny, své touhy, ideály
Ne pro pouhou naději. Pro sny chceme žít.

A pravdu musím uznati co sprostoty se týká
že leze čurák do piči je přirozený děj.
Je to proces při kterém zde nový život vzniká.
Tak za to asi na lidi nemohu být.. zlej.

Je divný, že pro ten moment, co fundament se o ramena třel, ti co by střílet mohli, pronesli: Nevystřel… Jsem cílem lásky střel.

A v stejnou chvíli ten co nestřílel by, střelí.
tak jak bychom se zachovati měli?
Co láska je? a co nám lidem radí?
To pro lásku muž svoje blízké zradí.
A žena muže do propasti hodí,
by ochránila dítě co porodí.
A mám nemocnou ženu milovanou
doraziti z milosti tou ranou?
Když vím že dál jen trápiti se bude.
To lidi jsou a stejní budou všude.

To jediné co žíti dál nás nutí
je potřeba zde činit rozhodnutí.

Foto Yasuzo Nojima, 1930.

Lepší o životech druhých nerozhodovat, pak by se před bouří nebylo kde schovat v noci. Je ti poesie uměním lásky, nebo prostředkem k moci?

Obojím tak trochu dalo by se říci,
stále jsem jen člověk, milující, snící.
Dává mi moc bavit, měnit tváře lidí
a dost mě to těší když pak člověk vidí
jak nad tím co píši lidé přemýšlejí
smutek na ně přijde a nebo se smějí.
A bez lásky měl bych dosti smutné žití
v básních odráží se co mé srdce cítí.
A myslím že hezčí věci v žití není
nežli veršované lásky vyjádření.

Lepší upřímnost, než zaumnost. I když je to věc názoru. Chodíš do lesů, na ryby, na chajdu či na horu?

V přírodě jsou místa, krásná, zajímavá.
V lesích v horách u řek, občas posedávám.
I v místech co byly lidmi proměněny,
kouzlo své má třeba hřbitov opuštěný.
Mnohem víc v nich dřímá, než co člověk vidí
tolik rád já znal bych, příběh těch míst, lidí.
Věc je ještě jedna, která ve mě žije.
Hrady, zámky, bitvy, zkrátka historie.
A rád s lidmi dám si lahodného piva,
též rád s lidmi piji, hraju si a zpívám.

 

Foto Yasuzo Nojima, 1931.

 

Básně Tomáše „Calcatha Obecného“ Mikolajka

 

Strom.

Já vím kde v polích roste strom, snad staletí tam stojí

staré větve zkroucené, on do stran rozpíná

a nese také mnoho ran, těch co se nezahojí

však státi tam sám na místě je cesta jediná.

V zimě vítr ledový a v létě sucho týrá,

parazit mu do kůry děr mnoho udělal.

On z půli větve suché má, však stále neumírá

za to může asi blesk co kdysi do něj ťal.

Mladí muži s ženami se u něj setkávali,

když slunce v létě znavené odcházelo spát.

A mnoha hrátkám milostným se v trávě oddávali

rozhodnuti vzájemně životy si dát.

Též přešla válka kolem něj, a muži tam se bili,

a život méně znamenal nežli tato zem.

A ze země ty kořeny krev spolu s vodou pily,

když kolem kulky létaly a smrt tam měla žeň.

Přišel jednou mladý muž co mor mu ženu zabil,

aby pomoc přírody v těch místech vyhledal.

A konec všeho trápení jej až natolik vábil,

na jednu z větví vysokých on provaz uvázal.

Na světě je mnoho míst s příběhy nádhernými,

mnohokráte pochmurné mohou se nám zdát.

Kdyby klidně v sadu stál, či v lese mezi svými,

kdo okem o něj zavadí?, kdo o něm bude psát?

 

Padlý král.

Někde v dáli žil snad člověk

Říkali mu padlý král.

V ruce třímal dlouhou čepel

Lidem do tváře se smál.

Nikdo naň se neodvážil

Každého strach zachvátil

Když on meč svůj k nebi pozved

soka v kámen obrátil

Později on vládl lidem

Prosadil on sílu svou

Used na trůn stal se králem

Vládl mocí strašlivou

Po třech letech jeho vlády

Už jen každý druhý žil

Zlato sbíral lidi vraždil

Celou zemi vyplenil

On jen chodil též se chvástal

Kdože nejmocnějším jest

Kdokoli se postavil mu

On jen zvedl k nebi pěst

Činil on zde strašné věci

Zde ta hrůza pramení

Dále chodil po své zemi

Měnil lidi v kamení

Když byl v zemi každý kámen

A život ho omrzel

Used na zem, zamyslel se

Zkamenělým záviděl

Záviděl jim že jsou mrtví

On jediný tady žil

Samotou a zoufalstvím též

Svoji mysl utrápil

Časem sám se změnil v kámen

Síly zla se zlomily

Stál jak socha, byl s ním ámen

Lidé kolem ožili

Za sochu jej lidé měli

Dříve ho tu každý znal

Ani pes už po něm neštěk,

On kdes na podstavci stál.

Neposílej lidi někam

hloupí se ti mohou zdát

za chvíli však osamělý,

bez přátel tu můžeš stát

Hledej lidi sobě blízké,

v nich tvá síla pramení

Neodvracej lidi kolem

Neměň lidi v kamení!

 

Růže

Tam v dálce v lesích hlubokých

prý kvete černá růže

je masem, kostmi hnojená,

má kořen v srdci muže.

A je to kvítí podivné,

co za pozornost stojí

to každý ji buď miluje

anebo se ji bojí.

A jednou Ty jsi kolem šel

a podivnost se stala

Ty hrůzou němý, zároveň

však překrásná se zdála.

V tu chvíli touha převládla

a tys ji míti musil

tvá ruka kytku popadla

a utrhnout si zkusil,

tu růži tmavou, voňavou

co stonek měla tuhý

pak ve strachu jsi ustoupil

když selhal pokus druhý.

Ta temná růže překrásná

ta růže s duší ženy.

Co bude věc je nejasná.

Má stonek nalomený.

Jsi jediný co opodál,

jen rozpačitě stojí,

jen jediný kdo miluje

a také se jí bojí.

Ta růže cítí jako ty

a v strachu žije stále

tak osvoboď ji z prázdnoty

měj rád, nebo jdi dále.

Když neučiníš další krok

tak strach co v kytce klíčí

ji zcela za rok zahubí

a její smysl zničí.

 

Připravil Vít Kremlička