Žijeme v krizi. Prohráváme. Společenská nálada se úplně změnila a teď se pomalu mění i stát. Fakta už neexistují, narodila se alternativní pravda. Na Hradě sedí nenávistný stařec – troska zdecimovaná alkoholem, ovládaná zažitými křivdami, devótním vztahem k Rusku, orchestrovaná jeho nechutnou suitou. Duch Ústavy je znásilňován. Naše zakotvení uvnitř západní civilizace není prioritou. Slušnost není samozřejmostí. Ulice předala moc mafiánovi, aby pochytal kapsáře. Svazáci útočí. Neziskové organizace mají být zlem, co škodí, stejně jako elity. Nic prý nemáme, ale přitom se bojíme, že nás o to připraví hordy nájezdníků. O naši křesťanskou civilizaci s křesťanskými hodnotami nás taky připraví, i když jsme zapomněli, co to křesťanské hodnoty vůbec jsou. Nic nemá cenu. Nemluvíme spolu. Ale musíme být vlastenci. Posledních 30 let se zdá býti jediným velkým neúspěchem – nic se nepovedlo. Politika nejsme my a je to svinstvo.

Ten amalgám negace a frustrace je zničující a my jsme zcepeněli malomyslností jako myš uhranutá krajtou, připravená být jejím dalším hlavním chodem. Ale i my jsme přijali ten negativní étos za svůj: „Zeman a Babiš jsou zlo“ – a na víc se nezmůžeme. „Jsou zlí, pozor na ně.“ To je náš program! Jen toto je náš program? To je to, co má zbylou společnost, kterou dnešní rizika nechávají chladnou, znovu přesvědčit začít pochybovat?

Při transformaci z bolševického marasmu jsme zapomněli na budování státu, tedy na to, že stát, který stavíme, musí mít základy a že na těch základech musí být shoda. Zpátky do Evropy, ta geniální zkratka, která, byť vágně, shrnula hlavní úkol devadesátých let, nemohla stačit navždy. Navíc jsme ji zdánlivě splnili příliš brzo naším vstupem do NATO a EU. Dostali jsme se, kam jsme chtěli, a – aniž bychom si toho všimli – ztratili další směr. Propadli jsme Fukuyamově ilusi konce dějin, a i když bolestivě zjišťujeme, že se nakonec dějiny nezastavily, postáváme dál. Těžko pak vyčítat společnosti, že ztratila víru v to, že víme, kam jedeme.

Naším problémem není Babiš, ale ztráta témat. To je důvod, proč demokratické strany živoří s procenty popularity na hraně přežití. To je důvod, proč byla ta troska v lednu znovu zvolena! Lidé vycítili, že jsme ztratili kompas a přimknuli se k těm, kteří jim namlouvají, že všechno vyřeší za ně.

Je nejvyšší čas začít znovu budovat základy státu, jeho hodnotovou osnovu a dlouhodobou vizi. V dnešní době to může být paradoxně jednodušší, protože tím, že víme a vidíme, co nechceme, se můžeme snadněji shodnout na tom, co tedy opravdu chceme. Použijme staré dobré pravidlo negace negace. Jen musíme naše stanoviska formulovat pozitivně. To, že v blízké budoucnosti se tyto hodnoty nepodaří uvést v život, nesmí být důvodem k tomu nic nedělat. Věřme, že pozitivní program má relevanci, má sílu oslovit společnost!

Pakliže nechceme rozdělenou společnost, definujme hodnoty, které společnost budou spojovat. Definujme základní vizi pro ČR! To není nějakých pár zbytečných hesel, musí to být základní hodnotový kompas, který budeme moci používat jako test každého našeho rozhodnutí! A nepodceňujme dostředivou sílu takového hodnotového skeletu, jak pro nás – menšinu těžce prožívající tuto krizi jako opravdovou krizi, tak i pro většinu společnosti zatím ztracenou v chaosu dneška. Tato zatímní většina přece nemusí navždy následovat populisty, kteří chtějí pouze bořit. Další období bez vize si už nemůžeme dovolit, stálo nás to příliš mnoho sil. Politický protivník, který přináší jiná řešení, ale vychází ze stejného hodnotového základu, přeci není nepřítel, což jsme v minulosti tolikrát tvrdili. Kolik negativní energie bylo díky neexistující shodě nad základními cíli do našeho prostoru vypuštěno, kolik rivalů bylo zbytečné označeno za nepřátele národa. (A to nepíšu o neschopnosti prosadit řešení jakéhokoli problému, které vyžaduje víc než jedno volební období.)

A demonstrujme sjednocování společnosti na hodnotovém základu i prakticky. Proč se nemohou spojit 3 strany (KDU, TOP, STAN) s identickými či velice blízkými hodnotovými základy, na kterých stojí. Chtějme to po nich! A nenechme je dřímat ve svých izolovaných klíckách jako by byl rok 2007! Integrace však nemusí končit ani zde. Co brání těmto stranám s ostatními demokratickými stranami uzavřít společenskou smlouvu na základě stanovené vize pro naši republiku? I toto chtějme po nich!

Je politika především služba společnosti? Pak se nebojme toto slovo rehabilitovat: všetci nekradnú! A nenechávejme to pouze na politicích. Komunikujme s politiky jako s partnery a snažme se je svými názory ovlivnit.

Nechceme na východ? Pak se odvážně znovu vyslovme pro EU a nebojme se říkat, že je to dobrý projekt, ne kvůli penězovodům, kterými nám sem tekly a stále tečou ohromné finanční prostředky. Ale že je dobrým proto, že přes všechny chyby reprezentuje a chrání hodnotový prostor, kterého chceme i nadále být členy, do budoucna však mnohem aktivnějšími bez prázdného kverulantství, ale s jasnou vizí, co napříště zlepšit. Veďme společnost tímto směrem ne ve strachu, že je to nepopulární, ale s jistotou jako lídři, kteří vědí, že tu není lepší alternativa.

Vytýkáme populistům jejich prázdná hesla a programy? Mějme aktivní pozitivní program my, i když ho nebudeme moci hned realizovat.

Znamená to přestat kritizovat Babiše? Ne. Naše kritika však musí přinášet i pozitivní řešení jím przněných témat. Jen pouhé paušální odmítání čehokoli nemá cenu.

To, jak se k dnešní krizi postavíme, rozhodne, jestli se krize změní v katastrofu nebo v katarzi. Pasivní doufání v katarzi je však pouhým ignorantským čekáním na zázrak!