Barack Obama obhájil svůj prezidentský mandát, republikánský vyzyvatel Mitt Romney neuspěl. Měla to být bitva o každý hlas a nakonec nebyla. Měl to být férový souboj, ale ten to také nebyl. A kdybychom měli soudit podle zpráv z jara a léta letošního roku, nebylo by zbytečnějších voleb.

Zvláštní selekce zpráv, servírovaná i renomovanými periodiky, pak byla ještě umocněná, sledovali-li jsme zprávy převzaté médii evropskými, neřku-li dokonce českými. Z těch se o Romneym nebylo možné dozvědět více, než že je příslušníkem nanejvíc podezřelé mormonské církve, že si plete šejky a Sikhy, že urazil jak organizátory londýnské olympiády, tak Palestince a polovinu amerických voličů a v letadle by navrch očekával otevírací okénka. Sečteno podtrženo je blízko stavu poblouzněného retardovaného mentála. A jak z toho vyšel Obama? Jako podvodník, který sám o sobě do roku 2004 tvrdil, že se narodil v Keni? Nebo jako cvičená opice s vyhrnutým rukávem a stále vystrčeným ukazováčkem? Kdepak, byl prezentován jako jediná zbývající alternativa. Rozdíl byl takový, že by si Obama snad mohl dovolit dokonce i výpadky paměti nebo ne příliš rozvinutého Alzheimera.

Z evropských anket díky tomu vypadávaly absurdní výsledky, podle kterých si Obamu za prezidenta Spojených států přálo kolem 90 % respondentů. V Americe byl rozdíl menší. Z 50 států unie by si za prezidenta zvolilo Romneyho 24. Před úplným sečtením všech hlasů se celostátní rozdíl odhadoval na 2,5 %. V českých poměrech by se jednalo o jeden z nejtěsnějších soubojů o senátorský post v druhém kole. V těch amerických jsou to zhruba tři miliony hlasů ze 120 milionů. Obama je tak prvním prezidentem v moderních dějinách USA, který svůj druhý mandát získal menším rozdílem než první.

Že Obama katastrofický obraz protikandidáta potřeboval je nabíledni. Výsledky jeho vlády jsou totiž mírně řečeno nevalné. Ačkoli před čtyřmi lety slíbil snížit státní dluh na polovinu, od roku 2008 dosud vzrostl z devíti na 15 a půl bilionů dolarů, což je vzhledem k časové ose naprostý rekord v historii Spojených států. Deficit přesáhl 100 % hrubého národního produktu, také rekord v historii země. Pokud Obama vyznává nějakou představu o budoucí podobě země, nejvíce se asi blíží v Evropě dobře známému „welfare state“, tedy zaopatřovacímu státu. Tomu odpovídá radikální rozšíření počtu příjemců sociální pomoci, například známé „food stamps“ nyní pobírá každá sedmá rodina, ještě před patnácti lety to byla každá padesátá. Nicméně známý publicista a politolog Joshua Muravchik vidí Obamovu vizi Ameriky ještě jinak. Hlavním cílem současného prezidenta má být Ameriku co nejvíce oslabit, protože v tom má vidět budoucí lepší svět. Není to sice příliš vlastenecké, nicméně z tohoto úhlu pohledu by počínání prezidenta bylo nakonec úspěšné.

Za to, že s těmito výsledky dokázal zvítězit, vděčí třem faktorům. Vynikajícímu vedení vlastní kampaně (nejdražší v dějinách prezidentských voleb), demografickým změnám v USA, a nekritické podpoře většiny mainstreamových médií, jako například televize ABC, CNN, MSNBC, CBS, NBC a dalších. Zvláště poslední faktor stojí za bližší prozkoumání. Všechna důležitá ekonomická čísla, jako nezaměstnanost, zadlužení, růst HDP apod. byla na konci prvního Obamova mandátu horší, než když zemi přebíral. Když v roce 2004 obhajoval svůj mandát George W. Bush a všechny ekonomické údaje byly lepší než nyní, podle studie Centra pro média a veřejné záležitosti bylo zpravodajské pokrytí ekonomiky vůči Bushovi více než dvojnásobně nepřátelské oproti tomu, čemu nyní čelil Obama. Jedná se jak o počet těchto výstupů, tak také o jejich celkové vyznění. Obamovu týmu se podařilo špatná ekonomická čísla vytlačit z veřejného prostoru, aby o nich média nereferovala, popřípadě svalila vinu na jeho předchůdce Bushe.

Místo toho média upřednostňovala oblíbená témata demokratů, jako potraty, sňatky homosexuálů a další, v kterých se Obama mohl spolehnout na jejich podporu. Když Obama prohlásil „že soukromému sektoru se daří dobře“ (vyvrátí to jakákoli statistika), věnovala se tomu média sotva jeden večer, zatímco tajně pořízenému záznamu, kde Romney hovoří o preferencích 47 % voličů, kteří neplatí daň z příjmu, věnovaly televize bezmála týden svých prime timů a neváhaly to nazvat „politickým zemětřesením“ nebo „bombou drtící Romneyho kampaň“. Průzkumy preferencí obou kandidátů se přesto začaly přibližovat.

V jedné z televizních debat jsme tak mohli sledovat vrchol „korektnosti“. Nejenže moderátorka Candy Crowley skákala Romneymu do řeči, jednou ho dokonce přímo opravila. Bohužel pro ni se ukázalo, že pravdu měl Romney a nikoli ona. Spor byl o výklad událostí na konzulátu v libyjském Benghází, při kterém přišli o život čtyři Američané. Třebaže bylo rychle jasné, že se jednalo o organizovaný útok, administrativa se nechávala slyšet, že se jednalo o spontánní reakci. Protože byla v sázce otázka Obamových vůdcovských schopností a věrohodnosti, aby ho vytáhla z bryndy, vyložila si Crowleyová Obamova slova o jednotě národa vůči aktům teroru jako Obamovo označení útoku za teroristický, přestože to v udávaném čase nikdy neřekl. Většina médií to přešla nejen standardní hrází mlčení, ale dokonce ještě pochválila její aktivistický výstup. Obamu mimochodem ani jednou nepřerušila. Vše korunovaly blahořečící výroky některých komentátorů na adresu hurikánu Sandy, kdy se Obama mohl projevit jako pevný muž se srdcem na správné straně. Nemluvě o strašlivých následcích bouře, které ještě dlouho nebudou odstraněny, je zjevné, že podobný výrok z úst „pravicového“ komentátora by byl podpisem pod výpověď bez odstupného.

Výkon médií v kampani tak lze hodnotit jako nepochopitelně neprofesionální a za hranicí prosté novinářské etiky. Média jakoby naprosto rezignovala na své poslání přinášení objektivních informací, respektive jakoby právě na novinářskou etiku ve Spojených státech začal platit dvojí metr. Pod záminkou nebezpečí narušení politické korektnosti byla z veřejného prostoru vytlačována jakákoli kritika Obamy, a s tím i témata jako zmíněná Libye, nezaměstnanost, tříbilionový stimulační balíček s neznatelnými výsledky, náklady na zdravotní reformu nebo útoky na náboženskou svobodu. V takové atmosféře se plodným diskusím pochopitelně nevede.

Nicméně právě další čtyři roky Obamova mandátu dávají liberálnímu mainstreamu ve Spojených státech šanci se rehabilitovat a věřím tomu, že alespoň částečně ji využijí. Když již není proti komu v uvozovkách bojovat, tím větší je naděje na návrat k poctivé novinařině.

Babylon 3/XXI, 19. listopadu 2012