Letos máme volby do Poslanecké sněmovny. A dle apokalyptického folklóru se ženeme do katastrofy. Katastrofy (tentokrát) nacionalismu. Ať vyhraje volby ten/onen (Fiala/Babiš), bude nová vláda závislá na podpoře nacionalistických partají. A jako u všech výrokových automatů, i nyní jsme svědky kopírování myšlenkového východiska bez „kontrolního dotazu“. Tím by byla otázka: „Pokud tvrdíte, že je strana XY nacionalistická, proč tak soudíte?“ K potvrzení hypotézy nutno naplnit minimálně tato tři kritéria:

1. Nacionalismus je pokračování národní mytologie politickými prostředky. Nacionalista pracuje s historií svého národa tím způsobem, že z ní vyzobe vypjaté momenty heroismu a tragiky, které následně izoluje od „zbytku“ národního příběhu a především je aktualizuje do formy stanovisek k přítomným problémům domácí i mezinárodní politiky. Český nacionalista by musel připomínat útlak českého lidu od okupačních mocností, jejich lokálních místodržících (čti kolaborantů) a hlavně soustavně zpřítomňovat památku hrdinů, jako byli a jsou Jan Kubiš, bratři Mašínové, Jan Palach.
2. Nacionalismus je politickým dědicem romantismu. Sází na jednu kartu. Nepoměřuje náklady a výnosy. Nekalkuluje. V úsilí za národní emancipaci jsou pro něho ukazatele meziročního růstu/poklesu HDP relevantní asi jako předpovědi biozátěže na stráních Milešovky pro příští milénium. Nejdůslednější nacionalisté byli vždy důsledně antiekonomičtí: Češi odtrhávající se od velkého podunajského trhu roku 1918 i Slováci odtrhávající se od pražských penězovodů roku 1992.
3. Nacionalismus je společný a společenský. Ty kvality, které člověk sdílí s ostatními členy své (národně pojímané) společnosti, nadřazuje těm, jež má sám o sobě, pro sebe. V extrému platí, že kolosální individuální úspěch pro nacionalistu neznamená nic, zato oběť (i ta nejmenší) „pro národní věc“ je mu vším.

Z výše shrnutého vyplývá, že nacionalistů se české politice nedostává. Strany (a hnutí) v médiích takto nálepkované jsou totiž stranami (a hnutími) opozičními. Opozičními však nikoliv proti vládě, ale proti paměti, jak dokládá jejich kombinovaná vypočítavost-naivita, s níž nás roky např. nabádají k empatii vůči Rusku a jeho „pohledu na svět“. Sotva osvobozeného otroka se zželelo jeho včerejšího otrokáře… A tak ze samé lítosti mu dobrovolně obnažuje záda (naše záda), aby si, emeritní otrokář, když nic jiného, bičem spravil po čase chuť. Vše je navíc orámováno propočty benefitů, přilepšeníček, která toto otroctví 2.0 bude mít pro občana. Pro občana oprašujícího si ve škole těchto stran mantru: „Režim jako režim. Kariéra jako kariéra. Prachy jako prachy.“

Pro „občana“…

Netvrdím, že naznačené party nepojí zastřešující ideologie. Jen místo nacionalismu i lecjakého jiného -ismu bych užil přiléhavějšího, češtějšího „vychcánkovství“. S příležitostným výskytem „přizdisráčství“. V krajních polohách přecházejícího do průběžného „zmrdství“.

autor je právník a básník