Neměl jsem školu rád od prvního okamžiku, co jsem do ní vkročil – už jenom ten zvláštní kasárenský čuch jako v šatně sportovců či co, ale nebyl jsem z ní zase nějaký traumatizovaný, bral jsem ji jako nutné zlo. Chodil jsem tam jednoduše proto, že jsem tam coby nezletilý na základě všemi akceptované kolaborace dospělých se systémem chodit musel. Můj problém to nebyl – tedy byl, ale nemohl jsem za něj, takže vlastně nebyl.

Přitom se mi ve škole nijak zvlášť neubližovalo. Ani problémy s prospěchem jsem neměl. Matika, fyzika, přírodovědné předměty mi šly více méně samy, aniž bych se nějak snažil, a třeba zeměpis mě i bavil. Jen společenské předměty od začátku mírně drhly, hlavně jazyky, tedy čeština – ruštinu jako jazyk okupantů člověk v podstatě úspěšně bojkotoval, a když byl vyvolán, mluvil „slovensky“ s ruským přízvukem a do toho vkládal jednotlivá ruská slova. Bratr si u maturity vytáhl z ruštiny Tolstého a prohlásil: Anná Karenína skočílas pod vakzal… Úplně to člověk slyší.

V češtině jsem nesnášel diktáty. Ztepilí vlci zavile vyli… Z podobných vykloubenin jsem vždycky šílel, vařil se mi z nich mozek a všechna i (y) jsem napsal zaručeně obráceně.

Z češtiny a ruštiny jsem měl pravidelně špatnou známku, a také z občanské nauky a dějepisu, ačkoli historii jsem po pádu komunismu vystudoval, občanskou nauku, tedy zábavu mám v popisu práce a češtinou se živím. A také se s ní dodnes potýkám. Ostatně s historií, respektive s historiografií taky – tedy s tou kanonizovanou, tradovanou, akademickou, oficiální, která z marxistických pozic přešla po listopadu na pozice národní, nebo jen národovecké, každopádně státní, jak se na vědu hodnou toho označení sluší. O občanské nauce coby vědě nemluvě.

To je pochopitelně normální. Co se ale týká češtiny, jsem zřejmě trochu dyslektik: píšu správně, když píšu automaticky – jakmile se ale při psaní zadrhnu a zamyslím se nad nějakým problémem, zaručeně to napíšu blbě. Občas nemůžu přijít na to, jak jdou jednotlivá písmenka po sobě. Napíšu slovo, podívám se na něj, je mi jasné, že tam něco nesedí, a přitom nejsem schopen přijít na to, co je blbě.

Vždycky jsem se posmíval Magorovi, že jako nějaká stařenka luští křížovky, a sám jsem je nedávno začal luštit taky. Bylo tam dívčí jméno na šest, první a poslední dvě písmenka tam byla, chyběla jen ta prostřední dvě – AN x x LA – a já to doplnil na ANUDLA. Podívám se na to, vidím, že to nějak hapruje, ale nebyl jsem schopen přijít na to, co je tam špatně. A přitom Andulu znám.

A s tímhle handicapem používám češtinu jako prostředek obživy. To je práce pro vraha. Onehdy jsem byl pozván na gympl na besedu o sametové revoluci a 17. listopadu, byl jsem dotázán, jestli jsem byl na Národní, já odpověděl, že ano, ale že se nám s několika přáteli podařilo ještě před samotným zásahem uniknout, a místo abych řekl, že jsme protrhli policejní kordon, jsem prohlásil, že jsme protrhli policejní kondom. Celý gympl, studenti i učitelé, lehl smíchy, a já nechápal proč – netušil jsem, že policejní kordon může být taková prča.

Úryvek z knihy Škola od sv. Norberta