Braunfelsovu operu Ptáci jsem kdysi pojednával v časopise Tvar. Je to však již řada let a jméno tohoto skladatele zůstává u nás prakticky neznámé, proto nebude na škodu si něco zopakovat. Walter Braunfels (1882–1954) byl po Richardu Straussovi vedle Franze Schrekera nejhranějším skladatelem na německých jevištích v první třetině 20. století. Příčina pozdějšího téměř totálního zapomenutí tkví v jeho položidovském původu. Ač skladatel konvertoval v posledním roce I. světové války ke katolické víře, byla jeho díla po nástupu národního socialismu z německých scén stažena, Braunfels přišel o místo, a vystěhoval se z Německa. Emigrace do Švýcarska jej nezlomila, a komponoval zde stále. Po II. světové válce se vrátil do rodného Německa a jeho ředitelským působištěm se opět stala Staatliche Musikhochschule v Kolíně nad Rýnem. Avšak zákaz uvádění děl tohoto komponisty po roce 1933 přerval jeho úspěšný nástup – vždyť jej uváděli tehdejší nejslavnější dirigentské špičky jako např. Max von Schillings, Bruno Walter, Hermann Abendroth, Wilhelm Furtwängler, Hans Knappertsbusch ad. Zákaz jeho děl patrně vytvořil v povědomí dramaturgů i diváků mezeru, kterou se již po válce nezdařilo zaplnit. Braunfels spolu se Schrekerem a R. Straussem patřili mezi pozdní romantiky. Po válce se postupně prosazovali zejména skladatelé navazující na II. vídeňskou školu, dále ještě silně působil neoklasicismus a začaly působit nové další avantgardní směry. Svět opery a i ostatních hudebních žánrů v duchu pozdního romantismu byl tedy po II. světové válce už někde jinde, a tak byl jeden z mnoha velkých talentů odsunut zcela na okraj. Ptáci byli po válce provedeni až 17 let po smrti skladatele, ostatní kompozice ještě později nebo dosud vůbec.

Ptáky (Die Vögel op. 30), v pořadí svou třetí operu, začal Braunfels komponovat v roce 1913, dokončil ji 1919 a premiéra této „lyricko-fantastické hry o dvou dějstvích“, jak ji autor nazval, se uskutečnila 30. 11. 1920. Libreto si napsal Braunfels sám s přihlédnutím ke Goethově úpravě stejnojmenné Aristofanovy komedie. Sám skladatel uvádí, že Goethova úprava je geniální v tom, že antickou komedii aktualizoval. Jelikož je u nás Aristofanova předloha pozapomenuta a Goethovo přebásnění rovněž, shrňme si stručně děj Braunfelsovy opery.

1. dějství: Dva přátelé s výmluvnými jmény – pragmatik Ratefreund (do češtiny se převádí jako Primabrachos) a romantik Hoffegut (Doufalion) – rozčarováni světem lidí se vydají hledat jiný, ideální svět v říši ptáků. V říši ptáků se jako první s nimi setká střízlík, který k lidem pojme nedůvěru. Posléze se objevuje slavík, který chválí přednosti ptačího života a lituje lidi kvůli jejich starostem. Ale i on touží po něčem vzdáleném, neznámém, nedosažitelném. Oba přátelé se snaží o setkání s králem ptáků, dudkem, který byl dříve člověkem. Střízlík se zprvu snaží setkání zmařit, ale posléze prosbám lidí podlehne a uvede je vládci ptačí říše. Dudek se chová jako člověk – ptactvu vládne. Hoffegut hledá v ptačí říši volnější, lepší život, vzdálený od civilizace, ale Ratefreund spřádá plán, jak ptačí říši ovládnout: radí dudkovi, aby si ptáci vybudovali opevněné město, něco, co se vznáší mezi nebem a zemí, a tak by mohli ukázat bohům svou moc. Ptáci zprvu tuto ideu odsoudí, ale dudek navzdory varování orla svolává dav (ptáků), aby oba muže vyslechl. Ratefreund působí na emoce ptáků a připomíná jim Zlatý věk, kdy byli nebeští ptáci uctívaní, a podněcuje je, aby získali zpět svou ztracenou slávu. Dav ptáků Ratefreundovu naléhání podlehne a ten povzbuzen svým úspěchem, vyžaduje, aby ho ptáci adorovali. Hoffegut si naivně představuje, že má lepší svět na dosah.
2. dějství: měsíčná noc za úplňku. Hoffegut je jako ve snu fascinován zjevem, moudrostí a zpěvem slavíka, který mu však i v říši ptáků odhaluje hrůzu a násilí. Končící noc je naplněna vůní květin. Vůně květin k Hoffegutovi promlouvá a ten je omámen kouzelnou atmosférou svítání i slavíkem. Slavík Hoffeguta obejme a tak ho ovlivní svou touhou a hledáním něčeho neznámého a nevyslovitelného, leč tušeného. Mezitím je zbudováno nové ptačí město a vycházející slunce je osvětluje. Ptáci oslavují svůj úspěch a moc, kterou získali, jež spočívá i v nadvládě nad vším živým. Náhle se objevuje v ptačím městě další cizinec, který ptákům nahání strach. Ten se však představuje jako Prometheus, který je poznamenán svým utrpením. Přišel jako přítel, varuje ptáky před hněvem Dia a nabádá je, aby se podvolili vůli bohů – mají šanci svou vzpurnost ještě napravit. Ptáci si však z jeho varování nic nedělají a ponoukáni Ratefreundem volají po válce proti bohům. Diův hněv je veliký. Strašlivá bouře zcela zničí město ptáků. Poražení a pochybující ptáci náhle prosebně zpívají a posléze nasazují chvalozpěv k uctění bohů („Zeus ist gross, Zeus ist herrlich“). Pragmatik Ratefreund sezná, že je nejvyšší čas k návratu zpět do pohodlí světa lidí a vybízí Hoffeguta, který našel zalíbení ve slavíkovi, aby ho následoval. Po chvíli váhání se i Hoffegut rozhodne opustit svůj sen, který snil spolu se slavíkem v ptačí říši, a operu uzavírá smutný zpěv osamělého, toužícího slavíka.

Ptáky zařadil do svého programu letošní letní Tyrolský festival (Die Tiroler Festspiele Sommer). Již obsah operního libreta Ptáků napovídá, že Braunfels při svém zhudebnění hledal a nalezl inspiraci v impresionistické stylizaci nejen ptačích zpěvů, ale i zvuků a vůní květin, která se prolíná s jeho pozdně romantickým expresivním hudebním jazykem. Tuto polaritu jeho hudebního stylu fantastickým způsobem vystihl dirigent Lothar Zagroszek, který vydobyl z orchestru i sboru (Chor und Orchestr der Tiroler Festspiele Erl) až neuvěřitelné množství barevných odstínů a protikladných nálad, čemuž se výborně přizpůsobovali i pěvečtí sólisté (až na představitelku slavíka, bohužel). Tak vynikající výkon orchestru a sboru (v obecné rovině) jsem slyšel naposledy před lety v Bayreuthu pod vedením Kirila Petrenka.

Představení Ptáků v Erlu jsem viděl dvakrát a vždy byl poněkud slabší stránkou provedení určitý nesoulad ve výkonech sólových pěvců (konkrétně role slavíka, ale i některé menší role) versus sboru a orchestru. Role slavíka je psána pro koloraturní soprán a Bianca Tognocchi koloraturní ozdoby nezvládala, a proto je zřejmě někdy i vynechávala. Ostatně její dramatický soprán se pro tuto roli ani nehodí. Dlužno však podotknout, že part slavíka je velmi obtížný, opera se ve světě téměř neuvádí, a proto je jistě svízelné zpěvačku nejvyšších kvalit sehnat. Je také nutno uvést, že při druhém představení 27. 7. byla představitelka slavíka výrazně lepší než při premiéře 20. 7. 2019.

Ostatní sóloví pěvci v hlavních rolích byli na velmi dobré úrovni a nad nimi ještě vynikal německý basbarytonista Thomas Gazheli jako Prometheus a především skvělý americký tenorista Marlin Miller v roli Hoffeguta. Kostýmy (Heidi Hackl) a i scéna (Stefan Hageneier) bohužel nebyly stylizované do světa ptáků ani v náznaku, a tak představení ztrácelo na iluzivnosti i fantasii a bylo posunuto do nicneříkající atmosféry dnešního světa, nebýt režie. Ta dala celkovému vyznění díla zcela jinou, a nutno říci, silnou atmosféru. V celém představení vstupují postavy na scénu šesti postranními dveřmi s uniformním nápisem „exit“, který za bouře, kdy je ničeno opevněné město ptáků, výrazně bliká. Činoherní režisérka Tina Lanik, která studovala ve Vídni i politologii, umístila děj Aristofanovy komedie z 5. století př. Kr. do současnosti a opera získala jiný rozměr. Oba hlavní protagonisté přicházejí na scénu za občasného zpěvu hledištěm a jsou neurvale popoháněni jakýmisi dvěma muži, kteří dále v opeře nevystupují. To vyvolává dojem, jakoby se návštěvníkům ptačí říše do jejich světa ani nechtělo. Ještě výraznější posun nabývá inscenace zcela na konci. Ratefreund po zničení ptačí říše odtud rychle prchá (opět přes hlediště). Hoffegut zprvu váhá, okouzlen slavíkem a poznáním něčeho nového, posléze se však k útěku odhodlá také, avšak nikoli přes hlediště, nýbrž šesterými dveřmi s nápisem exit. Všechny jsou zamčené a Hoffegut klesá u posledního východu, zatímco osamělý slavík jej marně volá. Není návratu, dveře jsou zavřeny. A německy psaná programová brožura je uzavřena na poslední stránce stručnou větou velkým písmem:“This is not an exit.“

Uvedení Ptáků v tyrolském Erlu zapadá do série renesance Braunfelsovy operní tvorby: Ptáci op. 30 – např. Theater an der Wien, Osnabrück, Princezna Brambilla (Prinzessin Brambilla op. 12b) – Wexford, Ulenspiegel op. 23 – Gera, Scény ze života Johanky z Arcu (Jeanne d´Arc – Szenen aus dem Leben der heiligen Johanna op. 57) – Deutsche Oper Berlin, Zvěstování (Verkündigung op. 50) – München a Život je sen (Der Traum ein Leben op. 51) – Bonn, která byla zahájena na přelomu 20. a 21. století.

Oživení zájmu o Braunfelsovy kompozice nabývá v posledních letech na síle, která se projevuje v jejich stále častějším uvádění. Až na výjimky zatím jen na německých a rakouských scénách. Ohlas zahraniční kritiky se snaží téměř bez výjimky také Braunfelsovo dílo propagovat. Z trojice nejčastěji hraných skladatelů v Německu do roku 1933 jsou dnes obligátně známé a často uváděné opery Richarda Strausse. Kdo však pozná i opery dalších dvou skladatelů, sezná, že za Straussovými vrcholnými díly nijak nezůstávají pozadu.