V únoru 1999 se přes české hranice do Německa pokusila proniknout skupina zhruba 25 uprchlíků, z Afghánistánu a Iráku, která za to málem zaplatila životem. Ne, nehrozila jim smrt od přičinlivých českých občanů, kteří by jim ostrou ranou z flinty chtěli důrazně naznačit, že „tato země je naše“. Na vině byly drsné přírodní podmínky.

Deník Blesk 17. února 1999 o celé události informoval pod titulkem „Omrzlí navršili živou horu“. „Pyramidu omrzlých uprchlíků,“ uvedl tehdy Blesk, „rozebírali a rozváželi sněžnými skútry včera ráno u Božího Daru v Krušných horách. Kalvárie běženců z Afghánistánu a Iráku, mířících sněhovými závějemi do Německa, má dohru v ostrovské nemocnici, kde napůl zmrzlí bojují o život. Moc nechybělo a mezi Tetřeví horou a Božím Darem našli včera záchranáři a policisté už jen zmrzlou pyramidu těl. Nikdo neví, proč dvojice českých převáděčů zavedla 27 vyčerpaných Afghánců a Iráčanů místo pod Fichtelberg omylem na božídarská rašeliniště. Tady leželi pár metrů od čáry na živé hromadě a vzájemně se zahřívali dechem.“ Jejich stopy však naštěstí cestou do práce objevil jeden z místních policistů, který zburcoval Horskou službu a další policejní jednotky.

V pyramidě těl prý navrchu ležela mladá Afghánka s rudými omrzlinami. Další necítili ani nohy. „Nejhůře na tom,“ jak dále uvedl citovaný list, „byli dva Kurdové – Izmail a Omar.  První se ještě probral z bezvědomí, zato druhý dýchá dosud pod kapačkami, s těžkým zápalem plic a v bezvědomí.“ Údajně tehdy šlo již o druhou skupinu v několika dnech dopravenou na Boží Dar dodávkou z Plzně. Uprchlíci nebyli dostatečně oblečení a „neměli doklady a místo mapy jen modlitební koberce, korále a islámský zpěvník“.

Citovanou zprávu přinesl bulvární Blesk nikoliv na titulní, ale až na sedmé straně. Podobně ostatní deníky, které o události stručněji či podrobněji informovaly, otiskly příslušné články spíše na méně exponovaných stranách – Mladá fronta DNES na s. 6, Právo na s. 4, Lidové noviny na s. 4, Večerník Praha na s. 3 a třeba Plzeňský deník na s. 5. Články zdůrazňují zoufalou situaci běženců na kraji smrti, věcně, ba často docela podrobně popisují pomoc poskytnutou Horskou službou i lékaři. Právo zprávu otisklo pod titulkem „Policie zachránila promrzlé běžence“, MF DNES pod ještě emotivnějším „Hlídka zachránila běžence před smrtí“. Nikde se neobjevuje nějaká vážná obava z migrantů, z islámu či islamismu, vše se nese v základním a veskrze soucitném duchu „české orgány pomáhají zbědovaným lidem v nouzi“.

Co vše by to ale vyvolalo dnes? A zejména, co by z toho dnes frčelo v zemanovsko-okamurovském mediálním prostoru včetně sociálních sítí? Zvlášť pokud by se blížily nějaké volby? Není těžké si to představit, odstrašujících příkladů manipulace zmíněné kruhy poskytují dost a dost. Informace o skupině běženců by v nich určitě cirkulovaly bez těch „omrzlin“, zato asi s přidanými letáky Islámského státu nebo nějakými trhavinami v kapsách Izmaila a Omara.

Hle, jak se poměry a nálady, význam a interpretace určitých skutečností mohou po dvaceti letech změnit. V jak obrovské míře utváří veřejné mínění virtuální realita, to, co z různých střípků reality vyfabrikují její různí vykladači.

Zejména pak na sociálních sítích či na určitých webech. Zavedená média, alespoň jejich část, se zpravidla stále chovají solidně. Ostatně, koncem minulého týdne médii zrovna kolovala zpráva o zadržení dvou skupin migrantů schovaných v kamionu (nedaleko Plzně a v Ostrově u Stříbra). Žádné haló z toho nevzniklo, a nejen kvůli tomu, že v sobotu 17. února Ester Ledecká na olympiádě zázračně vyhrála super G. Seriózní média se zprávou nakládala uměřeně, nedělala z ní senzaci. Asi i proto, poněvadž nyní nechtějí zbytečně vyvolávat emoce, nahrávat okamurovcům. Ale těm už jsou nějací „empiričtí migranti“ stejně fuk.

Ve srovnání s rokem 1999 se ve společnosti opravdu mnohé změnilo. Zejména v roce 2015 dorazila do Evropy obrovská migrační vlna, jež měla charakter humanitární katastrofy. Zhruba souběžně došlo k několika teroristickým útokům, jejichž pachatelkami byly islamistické skupiny, i třeba k případům obtěžování ba znásilňování evropských žen migranty, byť je otázkou, jak rozsáhlý tento jev byl. U nás měl rozsah nula, poněvadž u nás, jak dobře známo, skoro žádní migranti nejsou. Ale stejně. I mediálně zprostředkovaná migrační krize a teroristické útoky vyvolaly v české společnosti něco jako trauma, které teď stačí sem tam příhodně „polechtat“ a dají se na tom dokonce vyhrát i prezidentské volby. Mentální struktury se už vytvořily a na reálných migrantech již vlastně nezáleží.

Nejhorší ze všeho však je, že právě migrační krize mění vztah českého obyvatelstva k Evropské unii. Roku 1999 jsme stále byli před vstupem a od Německa nás oddělovala skutečná státní hranice. Schengen tehdy představoval hudbu poměrně vzdálené budoucnosti. Nicméně v roce 1999 a dlouhá léta poté znamenala EU přístav bezpečí, prosperity, blahobytu, nových příležitostí. Nyní má podobu „bruselského diktátu“, jehož cílem je údajně příliv migrantů, islamizace Evropy, vybudování multikulturní společnosti. Právě proto by se mohl stát populárním czexit, poněvadž v myslích běžné populace může českou kotlinu izolovat od vítačské „multikulti“ Unie. Pokud totiž jakákoliv politická jednotka nedokáže svým obyvatelům zajistit bezpečí, rychle ztrácí legitimitu.

Co s tím? Hořekovat nad hloupostí, fake news, ruskými trolly a podobně se patrně mine účinkem. Ostatně, pocit ne/bezpečí často vyvolávají spíše fámy a davové psychózy či kolektivní sebeklamy než poučené racionální úvahy, to je věc stará jako lidstvo samo, nikoliv novinka expandující až s (dez)informační společností sociálních sítí.

A nejde pouze o vnitřní bezpečnost, ale i o rostoucí pocit ohrožení, daný relativním poklesem síly Západu jako rozhodujícího geopolitického hráče, který je patrný v každých večerních TV zprávách. Ostatně, výše citovaný článek se v Blesku objevil zhruba dva a půl roku před 11. zářím 2001.

Čelit zmíněným skutečnostem nebude v boji o české veřejné mínění, o jeho prozápadní a proevropský charakter, v příštích letech snadné. A onomu zápasu určitě nepomůže nekritická obhajoba EU a skoro všech jejích kroků, což zde před rokem 2015 platilo za takřka povinný úzus. Jednu výhodu to však má, byť potenciálně dost hořkou: nyní už za evropské civilizační hodnoty, kam mimochodem patří i nezištná pomoc těm, co se ocitli v nouzi, budou povětšinou bojovat jen ti, pro něž skutečně něco znamenají, pouze ti, kteří jim věří. Poněvadž dobře placené prebendy začínají nyní nabízet spíše Rusko, Čína a jejich vlivové agentury.