Napsat několik moralizujících odstavců k případu českého komunisty a europoslance Ransdorfa by byla, podle všeho, náramná hloupost, a to ze dvou důvodů.

Za prvé: vzhledem ke katastrofě, v níž se ocitl český politický a vůbec veřejný život, má jakýkoli čin PhDr. Ransdorfa mizivou společenskou nebezpečnost. Tuzemští novináři se sice jeho poslední cause věnují jako o závod, ale to jen ukazuje, jak se jim uleví pokaždé, když se mohou vyřádit na nějaké hovadině a nezabývat se Babišem, kterého se bojí. Za druhé si Ransdorf zaslouží spíše soucit, neboť je jako postava z filmu bratří Coenů: pitomec, jehož snahy o vyřešení osobních problémů končí mohutnou produkcí problémů nových, nesrovnatelně větších.

Jako „úvod do Ransdorfa“ mohou posloužit titulky z novin za poslední tři roky: „Europoslanec Ransdorf je v exekuci, nesplatil dluh“ – „Půjčil jsem si na volby, tvrdí Ransdorf. Nevěří tomu ani jeho vlastní právník“ – „Ransdorf odvrátil dražbu svého majetku, splatil mnohaletý dluh“ – „Zadlužený europoslanec Ransdorf je obžalovaný z podvodu“ Atd, atp. A teď čerstvě: „Europoslance Ransdorfa zadržela policie ve švýcarské bance“. Co se přesně stalo? Vlastně nevíme. Poslanec se dostavil v doprovodu několika Slováků do bankovního domu v Curychu, podle zpráv v tisku měl mít sebou dokumenty k jednomu z účtů a dožadovat se sumy cca 350 miliónů eur. Bankéřům se to nezdálo, zavolali policii, ta podezřelé muže odvezla k výslechu a teď je vyšetřuje.

Vypadalo to jako nezdařený mafiánský pokus o podvod a člověk se na Ransdorfa málem začal dívat s jistým respektem: vida ho, gangstera! Jenže pak se začaly objevovat upřesnění, které věci dávají tradiční český rozměr. Ransdorf přišel s absurdním vysvětlením, že chtěl pomoci chudákovi, který doložil, že mu banka blokuje dědictví – proto se šel poslanec do ústavu z čirého altruismu informovat, nikoli vybírat peníze. Podle jednoho z přítomných Slováků se M. R. dostal do konfliktu ihned po vstupu do banky, kde „recepční slušně požádal, aby nemluvili v nářečí, kterému je špatně rozumět“. To je typická Ransdorfovská kuriozita: poslanec se dlouhá léta chlubí jazykovými znalostmi, ale pak se ocitne ve vazbě, jelikož se v Curychu nedomluví s vrátnou! Jenže tím to nekončí. Tajemný dědic, jemuž chtěl poslanec „pomáhat“, je podle ČT jakýsi V. H., trestaný v minulosti za podvody, muž, který se už s příběhem o švýcarském dědictví obracel na jiné lidi: zřejmě potřeboval za sebe nastrčit nějakého troubu, který se pokusí obrat banku za příslib provize, a našel Ransdorfa. Respekt zase přišel s informací, že na kontě, na němž měly být stovky miliónů eur, leží ve skutečnosti pětistovka…

Dovedeme si představit, jak se Švýcaři, neznalí českého prostředí, při vyšetřování zapotí. Budou se snažit vypátrat důmyslně organizovanou mafii, sahající až do Evropského paramentu – a zřejmě dlouho nepochopí, že nejmocnějším faktorem případu je staré dobré české blbství. Zároveň se nás zmocňuje jistá nostalgie: případ Ransdorf nám připomíná veselé časy mladé demokracie, které jsme kdysi prožívali se Stanislavem Grossem, strýcem Vikem a penězi, schovávanými pod matrací, s mrtvým sponzorem ODS Lájošem Báczem, s Rathem a jeho krabicí. Ty časy, do nichž patří i tento list, už jsou nenávratně pryč. Odešly s nudným profesionálem-sekáčem Babišem, s nímž je legrace jako v márnici.

Adam Drda

Babylon 4/XXIV, 11. prosince 2015