Nová strana na politické scéně, Realisté vedení Petrem Robejškem, se rozhodli oslovit voliče návrhem na zavedení lidového veta, možností odmítnutí již schválených zákonů většinou voličů. Návrh má zabránit „odpoutávání politiky od obyčejných lidí“. K čemu by pak byl parlament či zastupitelská demokracie, již nevysvětlil. Pochopitelně se totiž nabízí úvaha, proč se jich nezeptat ještě před tím, aby se poslancům případně ulehčila již tak nelehká práce. Jakási posedlost rozhodovat v referendu vždy o všem, což by mělo zajistit konečně tu „pravou“, „skutečnou“ demokracii „pro lidi“ je jen dalším důkazem o iracionalitě našich politických představitelů.

Pokud je smyslem zodpovědné politiky vyvažování různých zájmů, ochrana i těch menšinových a tím pádem společnost schopná vzájemného respektu a koexistence za stavu přirozené heterogenity, je institut referenda nejlepší metodou, jak toto vše spolehlivě pohřbít.

Zastánci „přímé“ demokracie se zaštiťují vůlí lidu, ovšem i bez zkušenosti 20. století již staří Řekové věděli, že vůle lidu je v principu tyranie většiny schopná odhlasovat cokoli, třeba že v pátek budeme chodit po rukou. Proto jako optimální zřízení viděli vládu osvíceného filozofa, tedy jakousi nereálnou nedosažitelnou maximu. Osvícenější zakladatelé místo toho vynalezli ústavní práva a pojistky chránící právě lid před jeho vlastní blbostí. Ke cti Realistů budiž dodáno, že o změnách ústavy v referendu jako v Turecku rozhodovat nechtějí.

Referendum ve svobodné společnosti vede logicky vždy k polarizaci, v které mohou všichni prohrát, ale málokdo zvítězit. Horliví zastánci ho však pojímají spíše jen jako další formu všelidové hry a zábavy, jako jistý druh sportovního klání, podobně jako je již přímá volba prezidenta, který pak i svůj mandát vykonává na úrovni estrádního umělce kočujícího po kulturních sálech.

Britský premiér Attlee se kdysi nechal slyšet, že referendum je nástrojem diktátorů a demagogů. Podíváme-li se do historie, měl pravdu. Komunistické režimy jako referendum pojímaly všechny pseudo volby, které kdy organizovaly, za vlády Adolfa Hitlera se konaly referenda hned čtyři. V prvním v roce 1933 si nechal schválit vystoupení Německa ze Společnosti národů, v druhém sloučení funkce prezidenta a kancléře, ve třetím obsazení Porýní spolu s vládou jedné strany a ve čtvrtém nechal hlasovat o připojení Rakouska spolu s jednotnou nacistickou kandidátkou do Reichstagu, který už k ničemu nepotřeboval. Ve všech bylo dosaženo úžasných výsledků, v roce 1938 byla nacistická kandidátka podpořena 99 % hlasů při 99,59% volební účasti. V nacistickém Německu již referendum k žádné polarizaci vést nemohlo, ale demokracii a vůli lidu bylo jistě učiněno zadost.