V Kacířských esejích o budoucnosti svobody a demokracie ten základní problém vidíš v pokřiveném či nedostatečně ošetřeném vztahu mezi privátním a veřejným zájmem…

V nejstarších textech se zabývám tématem prorůstání pochybného byznysu či přímo organizovaného zločinu do politiky a veřejné správy. Přitom korupci, klientelismus atd. nevidím jako nahodilý či průběžný jev, ale jako systémový jev, který vyrůstá právě i z toho, že my − tím myslím západní svět − nemáme stále vyřešený vztah mezi veřejným a privátním.

To je dáno právě tím, že v západním modelu demokracie politický systém, který má poskytovat rámec pro jednání svobodných a sobě rovných jedinců, a je založen na péči o věci veřejné, o res publicae, koexistuje s hospodářským systémem, který se označuje jako kapitalismus, v němž ekonomičtí aktéři z principu sledují svůj privátní zájem. Ano, aby demokracie fungovala, musí být ekonomicky zajištěna, musí uspokojovat potřeby lidí, zajišťovat určitý blahobyt, což tento systém za určitých podmínek dobře dokáže. Problém nastává, když tyhle dvě základní tendence nejsou schopny se vyvažovat a když druhá začne dominovat nad první, když byznys ingeruje do politických procesů, ovlivňuje ve prospěch privátního zájmu veřejné mínění a skrze veřejné instituce prosazuje privátní zájem ekonomických aktérů, a tím je podrývá a zbavuje je jejich smyslu a účelu. To je mor, který demokratickou společnost může rozleptat.

Ničím tím nejen veřejnou sféru, ale de facto i princip svobodného trhu a svobodného podnikání.

Právě. Babišův případ je prototyp výše uvedeného, což se mimo jiné snažím popsat v první části knihy. U nás  toto podřízení správy věcí veřejných soukromým zájmům mělo různé fáze. Tu první označuji jako kolonizaci veřejných institucí skrz všelijaké šíbry a kmotry. Šlo o klientelistické sítě či přímo organizovaný zločin v pozadí, který se už devadesátkách infiltroval do demokratického systému, přímo se propojil s politiky z tradičních stran, především těch největších, ODS a ČSSD, ale dělo se to napříč politickým spektrem.

To byl základ krize demokracie, která podle mne kulminovala kolem roku 2010, k čemuž napomohla i krize finanční, která ale jen zvýraznila problém, který byl dlouhodobý a systémový. To vedlo k otřesu důvěry v tradiční politické strany, demokratické instituce i v demokracii jako takovou, což se pak kolem roku 2013 projevilo ve vzestupu populistů a nesystémových hnutí, extrémních či extremistických stran a straniček.

A to je ta fáze, kdy nastupují oligarchové, obsazují prostor po tradičních demokratických stranách a kolonizaci demokratických institucí posouvají na novou rovinu. Prim už nehrají kmotři v pozadí, oligarcha vstupuje do politiky přímo, vytváří si svoje hnutí, kupuje si média a veřejné instituce státu se de facto stávají akvizicí jeho podnikatelského impéria.

Za bolševika to bylo obdobně − političtí oligarchové ovlivňovali všechno de facto na stejném principu jen místo byznysu z roviny politické. Podle mne k tomu přispělo i to, že jsme se nevyrovnali s minulostí, především uvnitř nás, s naším vlastním, v nás zažraným na jedné straně patolízalstvím k moci a na straně druhé obdivem k bohatství. Ještě než se stal premiérem, jako ministr financí zaklekával Babiš, jeho úřad, na konkurenci. Byl v obrovském střetu zájmů, permanentně zneužíval pravomoci veřejného činitele a nikdo dodnes nic. Babiš je léta stíhaný–nestíhaný jen za podvody s dotacemi…

Ano, to je další stadium té rakoviny, kdy stát, jeho struktury už přímo řídí oligarcha, což je ale v zásadě jen reakcí na tu fázi předchozí. Základní problém podle mne ale spočívá v tom nevyřešeném problému mezi politicko-veřejným a ekonomicko-privátním. Babiš, který sleduje jen zájem svůj a svého holdingu, přičemž zájmy celé ČR jsou mu ukradené, je toho produktem.