Jednou z daní za podporu KSČM druhé vládě Andreje Babiše asi bude i zdanění církevních restitucí. Z níže uvedených historických důvodů neomluvitelný krok, leč zároveň, podaří-li se, usnadněný fušeřinou, s jakou se v době vlády Petra Nečase restituce schvalovaly. Ocenění půdy i mnohé další konkrétní záležitosti tehdy nikdo z vlády pořádně nevysvětlil, ministryně kultury Hanáková ze STANu se v televizi odrovnala na celé čáře (viz zde), když na konkrétní dotazy nedokázala ani pípnout. Teď díky tomu mají Babiš s Filipem i Hamáčkem usnadněnou práci (nebo makání). Níže zde zveřejňuji můj komentář z Lidových novin z února 2012. Peklo české politiky opravdu „nespadlo z nebe“ až roku 2013…

Ve stylu Piláta Pontského

Ministryně se při obhajobě církevních restitucí ztrapnila. Ale proč je nehájí celá vláda?

Restituční hranice je stanovena datem 25. února 1948, tedy nástupem komunistů k plné moci. Pro zhodnocení současného přístupu k restitucím však nezaškodí podívat se kousíček za tuto hranici, konkrétně do června 1948. Čtrnáctého června byl zvolen prezidentem Klement Gottwald a, což dnes jistě překvapí, ve svatovítské katedrále proběhla slavnostní děkovná bohoslužba Te Deum. Při volbě prezidenta teprve podruhé – poprvé se tak stalo při zvolení Emila Háchy. Protestant a velký odpůrce katolické církve T. G. Masaryk by katolickou mši na oslavu svého zvolení nikdy nepřipustil.

Budoucí „dělnický prezident“ si navíc bohoslužbu a vyzvánění zvonů po celé zemi na arcibiskupovi Josefu Beranovi takřka vydupal. Arcibiskup sice nerad, ale souhlasil. Pronásledování církve se tehdy teprve rozbíhalo a církev stále vedla řadu jednání s režimem o svém postavení v novém systému. Dvacátého června však nechal arcibiskup Beran v kostelích předčítat poselství, že celebrování slavnostního Te Deum neznamenalo vyjádření politického souhlasu s režimem.

Komunisté se tehdy chovali přesně dle známé Leninovy poučky „krok vzad, dva kroky vpřed“. Potřebovali získat čas na upevnění čerstvě nabyté moci i na přípravu „konečného řešení náboženské otázky“. Ostatně, již týden po svém zvolení se nový prezident nechal v Rudém právu slyšet: „Náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“

Následovala brutální likvidace živého organismu, který církev tehdy představovala – zavírání kněží, likvidace klášterů, vzdělávacích a dalších na církev napojených institucí, podřízení zbytků legálně působících církevních struktur přísné státní kontrole, programová ateizace ve školách i v médiích. Z této rány se katolická církev dodnes nevzpamatovala. Bylo to něco podobného, jako kdyby nyní někdo zavřel skoro všechny zimní stadiony a zrušil takřka všechny hokejové kluby v zemi a těm, které by nechal formálně působit, by zakázal nabírat dorost. Hraním hokeje bez státního souhlasu na zamrzlém rybníku by se člověk vystavoval riziku tvrdé perzekuce. I dvacet let po pádu takového režimu bychom mohli na nějaké „zlaté hochy“ zapomenout.

Každá církev tedy ke své činnosti majetek potřebuje, a pokud jí ho (komunisty ovládaný) stát zabavil, je logické, že by ho měl vrátit. Bohužel, česká politická reprezentace nedokázala ani dvacet let po listopadu tuto ožehavou záležitost vyřešit a nyní ji řeší tím nejhorším možným způsobem: v zákulisí se cosi, čert ví co, upeče, přičemž s vysvětlováním veřejnosti si radši nikdo hlavu neláme. Proč taky, restituční horký brambor má pohodlně „proválcovat“ koaliční parlamentní většina. I politici hlásící se ke konzervatismu vědí, že lid dodnes poslouchá „dělnického prezidenta“ a v církvi vidí nepřítele.

Jiřímu Paroubkovi jeho oponenti s oblibou předhazovali, že se řídí průzkumy veřejného mínění. Pokud bychom měli vyjádřit míru pokrytectví na škále od nuly do sta, jde o učebnicovou ukázku rovné stovky. Průzkumy veřejného mínění se totiž řídí všichni. Přímá volba prezidenta prošla hlavně díky tomu, že politici z průzkumů vyčetli společenskou poptávku, ačkoliv věcné argumenty hovořily proti. Pro církevní restituce existují argumenty velmi pádné (byť pro konkrétní podobu vládního návrhu možná nikoliv). Chybí však lidová poptávka (či existuje spíše antipoptávka), a i proto prosazovatelé restitucí působí dojmem, že by byli nejraději, kdyby vyrovnání s církvemi mohlo proběhnout jaksi „neviditelně“ – aby se nějak schválilo, ale aby si toho nikdo nevšiml. Škoda, že na restituce nenaléhá Evropská unie, za její sukně by se v tomto konkrétním případě rád schoval i nejeden kovaný euroskeptik.

Prosazení církevních restitucí, patrně největšího majetkového přesunu od kuponové privatizace, stylem Piláta Pontského však nemůže skončit dobře, zvláště ne v době krizí a škrtů. Tajnůstkářství a neschopnost vysvětlit některá čísla nakonec církvím prokážou spíše medvědí službu, i kdyby dostaly v restitucích ještě o padesát miliard víc, než kolik se navrhuje. A lid se bude tím spíše držet Gottwaldovy poučky.

Rovněž Klement Gottwald se, jak vidno, částečně řídil stavem veřejného mínění. V červnu 1948 drtivá většina obyvatelstva stále, byť často formálně, patřila ke katolické církvi (dle sčítání z roku 1950 na území dnešní ČR přes 75 procent). I komunista Gottwald, opřený o násilné mocenské prostředky, tehdy ještě cítil potřebu se k církvi „přilísnout“, aby ji pak mohl lépe zaškrtit. Časy se mění. Dnes se i mnozí konzervativci církve spíše štítí. Neměli by však všichni dnešní demokraté projevit svůj sem tam deklarovaný antikomunismus nikoliv planými frázemi či pokusy zakázat KSČM, ale tím, že se za restituce (ne nutně za vládní návrh) postaví a veřejnosti vysvětlí jejich smysl a význam? Včetně zdánlivě nepodstatných detailů typu, jak se ocenila půda, za niž se má vyplatit odškodnění?

LN, 15. 2. 2012, na Neviditelném psu viz zde.